Většina mladých lidí, kteří přicházejí k nám do Domu středu, pochází z dělnických rodin. Jejich situace je navzdory zdánlivě stoupajícímu blahobytu v posledních letech poznamenána stále rostoucím zhoršováním jejich životních podmínek — zvyšují se požadavky na pracovní výkon, stres ve škole, přeplněné třídy, nedostatek míst v učebních oborech, nezaměstnanost a konflikty v rodinách jsou konkrétními projevy tohoto zhoršení.

Na sídlišti, jako je Gropiusstadt, kde bydlí asi čtyřicet pět tisíc lidi, je situace o to horši, že každý problém se zde díky velké koncentraci obyvatel okamžitě stává masovým: je tu mnoho nezaměstnaných mladých lidí, mnoho rodinných konfliktů, častá selhání ve škole atd. Mimoto okolní „přírodní“ prostředí má se skutečnou přírodou málo společného, a neposkytuje tak dostatek podnětů ke správnému vývoji mladého Člověka. Nejslabší skupiny společnosti, děti, mládež, staří lidé, jsou bezprostředně vystaveny těmto ničivým životním podmínkám. V Gropiusstadtu chybějí po dokončení zástavby — a to znamená po využití veškerých stavebních pozemků — vhodné prostory a zařízeni pro dětské hry, mladí lidé i dospělí nemají kde trávit volný čas, postrádají především možnost odpočinku v přírodě. Nejsou tu žádné větší parky, louky, lesy, zkrátka nic, kde by se děti mohly dovoleným způsobem vydovádět a kam by se dospěli mohli jít projit.

Logika takových mest, jako je Gropiusstadt, spočívá v rentabilitě kapitálu a neorientuje se na požadavky a nezbytné životní potřeby obyvatel. Stále zřetelněji vycházejí najevo dosud jen tušené důsledky tohoto prefabrikovaného způsobu života.

Materiální nedostatek je příčinou mnoha konfliktů a problémů. Vysoké nájmy a stoupající životní náklady vyžadují zvýšeně pracovní zatížení a zaměstnání muže i ženy v rodině. A tak zde lidé žijí pod zdánlivě neodstranitelným tlakem, který je žene k stále většímu výdeji sil v každodenní práci, aniž by tak dosáhli štěstí nebo blahobytu.

Droga byla odjakživa nejhorším prostředkem k ohlupování lidí. Lidé pod jejím vlivem nejsou schopni pochopit, že patři k obětem společenského vývoje. Alkohol má tuto funkci mezi dělnictvem už dávno. V posledních desetiletích se k němu přidaly další návykově látky: psychofarmaka, s nimiž se obchoduje zcela legálně, a omamné drogy, jako je heroin a kokain, jejichž distribuce je sice ilegální, ale o nic méně výnosná.

Překvapující vlastně není ani tak to, že mnozí tyto látky užívají, ale spíše to, že navzdory obrovským existenčním problémům je ještě mnoho těch, kteří je neužívají. To se týká především mladých lidi. Vzhledem k jejich situaci není divu, že mezi nimi stále roste zneužívání drog, zvyšuje se kriminalitu, brutalita a šíří se fašistické myšlenky.

Je nesporné, že narůstám drogové závislosti u dělnické mládeže a masové zhoršeni jejich životních podmínek má bezprostřední souvislost, která je komerčně perfektně využita.

O víkendu, po mým prvním háčku, jsem v Soundu potkala Detlefa. Hned na mě vyjel: „To si teda udělala pěknou hovadinu. Úplně ti přeskočilo,“ Astrid mu řekla, že jsem šňupala.

Řekla jsem mu: „Uklidni se, kamaráde. Ty už jsi s tím začal dávno a teď jsi normální herák. Ale já tak neskončím.“

Detlef na to namoh nic říct. Nebyl na tom právě nejlíp. Neměl sice absťák, ještě na tom nebyl úplně fyzicky závislej, ale měl na to hroznou chuť. Nakonec mi řek, že nemá žádný prachy a chtěl by si koupit trochu fetu.

Řekla jsem: „Tak vidíš.“ A pak jsem mu navrhla, že bysme ty prachy mohli společně vyžebrat. Souhlasil, ačkoli musel vědět, jak to asi skončí. Za dvacet minut jsem před Soundem vyžebrala dvacet marek, Detlef měl mnohem míň. Ale vyšlo to pro nás pro oba, protože nám ještě stačila hrozně malá dávka. Vůbec jsme nediskutovali o tom, že část fetu bude moje. To bylo zkrátka jasný. Detlef si ten večer píchnul a já měla svý šňupání. A tak z toho mýho předsevzetí, že se v příštích čtyřech tejdnech háčka nedotknu, nebylo nic.

Detlef a já jsme zase byli spolu. Jako kdybysme se vůbec nerozešli. Nemluvili jsme o těch tejdnech, kdy jsme si jeden druhýho v Soundu nevšímali. Bylo to zase tak hezký jako tenkrát v neděli, kdy jsem pro Detlefa vařila a pak jsme spolu obědvali.

Tenkrát jsem myslím byla šťastná, že to tak dopadlo. Kdybych háčko nikdy nezkusila, ztratila bych Detlefa. Představovala jsem si, že zůstanu víkendovým herákem. Každej, kdo s háčkem začíná, si to namlouvá, ačkoli neznám nikoho, komu by se to podařilo. Navíc jsem si představovala, že bych mohla zachránit Detlefa, aby tomu úplně nepropad. Byly to lži, který jsem potřebovala ke štěstí.

Moje podvědomí těm lžím nejspíš nevěřilo. Když se mě někdo zeptal na háčko, hned jsem vyletěla. Na každýho jsem jenom řvala: „Vodprejskni!“. Jako po prvním šoupnutí, když se mě ptala Astrid. A nenáviděla jsem všechny holky v mým věku, na kterejch jsem poznala, že si začaly s drogama. Bezpečně jsem je v podzemce nebo v Soundu odhadla, ty malý feťačky, který se snažily oblíkat jako heračky, dvanácti a třináctiletý holky, který utekly z domu a potloukaly se v Soundu. Vždycky jsem si říkala: „To pitomý mrně u toho taky skončí.“ Ačkoli jsem byla jinak naprosto vyrovnaná, tyhle holky mě rozčilovaly. Přímo jsem je nenáviděla. Tenkrát mě nenapadlo, že vlastně nenávidím sebe.

Po několika tejdnech, kdy jsem šňupala, jsem skutečně udělala na čtrnáct dní přestávku. Připadalo mi, že mi to vůbec nevadí. Fyzicky mi nebylo o nic hůř. Ale dostala jsem zase blbou náladu. Neměla jsem na nic chuť. začala jsem se znovu hádat s matkou. Bylo to krátce před velikonočníma prázdninama v roce 1976.

První prázdninovou sobotu jsem seděla v Soundu u schodů a zase jsem nevěděla, proč tam vlastně sedím. Po schodech dolů šly dvě holky, kterejm mohlo bejt tak dvanáct, ale pomocí šminek a podprsenek ze sebe dělaly aspoň šestnáctky. Taky jsem každýmu, kdo mě moc neznal, vykládala, že je mi šestnáct, a snažila se šminkovat na starší. Hned mi ty dvě holky byly protivný. Ale pak mě začaly zajímat. Nespustila jsem je z očí.