Jak se tak couraly po Soundu, poznala jsem, že hledaj někoho, s kým by se seznámily. Hledaly partu. Nejvíc by se jim jistě líbila herácká parta. Už se znaly s Richiem, šéfkuchařem ze Soundu. Byl nejstarší ze zaměstnanců, bylo mu hodně přes třicet. Byl vysazenej na třinácti čtrnáctiletý holky. Takovej hodnej strejček malejch tulaček. Ty dvě se teda vybavovaly přes stůl s Richiem. Nejspíš si všimly, že je pozoruju. Párkrát se na mě podívaly. Asi proto, že jsem byla v jejich věku. Jedna z nich ke mně zamířila. Měla nevinnej andělskej pohled. Řekla, že se jmenuje Babsi, a zeptala se, jestli bych pro ni neměla ňákej trip.

Řekla jsem: „Nech toho. Je to blbý. K čemu ti ten trip bude?“ Mluvila jsem s ní svrchu a přímo jsem svou převahu vychutnávala. Musela jsem ji naučit, že si nemůže dovolit jen tak otravovat heračku kvůli tripu. Myslím, že jsem jí připadala taky tak cool jako mně ty zkušenější holky před pár měsícema. Řekla, že mi přinese višňovou šťávu a hned se vrátí.

Jen Babsi zmizela, přišla ke mně ta druhá. Jmenovala se Stella. Zeptala se, co mi Babsi chtěla, Řekla jsem: „Trip.“

Stella řekla: „Už ti dala peníze? Chybí mi totiž pět marek. Určité mi je šlohla.“ To byla celá Stella. Přesně taková, jakou jsem ji pak znala. Babsi a Stella se totiž staly mejma nejlepšíma kamarádkama. Až do tý doby, kdy se objevily v novinách titulky o Babsi. Byla nejmladší obětí heroinu v Berlíně.

Babsi se vrátila s višňovou šťávou. Sice jsem jí pohrdala, ale líbila se mí s tím svým andělským obličejem a naivním dětským chováním. Začaly jsme si povídat. Babsi a Stellu vyhodili z reálky, protože chodily za školu. A za školu chodily proto, že se dostaly do party, kde se děsně kouřil haš. Teď zdrhly z domova a chtěly si užít něco víc než v jejich hašišový partě. Babsi bylo dvanáct a Stelle třináct.

Pozvala jsem Babsi na příští dopoledne k sobě domů. Protože neměla vůbec nic na sebe, dala jsem jí dvě starý trička a spodní kalhotky. Pak se vyspala v mý posteli a já zatím uvařila oběd. Byla dobrá. Příští den jsem se skamarádila i se Stellou. Byly přesně takový jako já ještě před nedávném. Připadala jsem si s nima přece jen trochu líp než ve společnosti tich voddělanejch heráků. Kouřily shit a házely do sebe prášky a já se tak s nima dostala dál od lidí, který mluvěj jen o háčku. V sobotu jsem si trochu šňupla. Ostatní z party si ze mě utahovali, že se bavím s mrňatama. Ale já si z toho nic nedělala.

Ve třech jsme si mohly líp povídat. Všechny jsme to měly doma podobně blbý. Otec Babsi spáchal sebevraždu, když byla ještě malá. Matka byla v Berlíně tanečnice a na východě dělala fotomodelku. Její nevlastní otec byl známej pianista. Světově proslulej umělec, povídala Babsi, Byla na něho pyšná. Hlavně když jsme šly do obchodu s deskama a tam měli celý hromady nahrávek se jménem jejího nevlastního otce. Jenže ten pianista se o ni zrovna moc nestaral. Babsi žila u dědečka a u babičky, který ji adoptovali. Měla se tam jako princezna. Pozdějc mě taky vzala k sobě domů. Mela nádhernej pokoj se senzačním nábytkem. Bezvadnej gramofon a obrovskou spoustu desek. A skříně narvaný hadrama. Jenže se nesnášela s babičkou, byla to úplná fúrie. Nejradši by bydlela s matkou. Babsi o svůj nádhernej pokoj vůbec nestála a utekla z domova.

Stella měla taky krásnou matku. Měla ji moc ráda. Otec jí zemřel při požáru. Stelle bylo sotva deset, když se to stalo. A matka se musela od tý doby protloukat sama, na Stellu měla málo času a začata pít. Stella byla v tý době, když jsem ji poznala, děsně zamilovaná do Muhammada Aliho. Šíleně obdivovala jeho sílu. Myslím, že pro ni představoval jak otce, tak milence.

My tři jsme na tom teda byly stejně. Už tenkrát první večer jsem si řekla, že ty dvě taky skončej u háčka. Ale když na to přišlo a Stella na mně chtěla háčko, fakticky jsem se vyděsila. Zase jsem vyletěla a zařvala na ni: „Vykašli se na to. Nikdo ti žádný háčko nedá. Já s tím taky přestanu. K ničemu to není.“

Nic jsem Stelle nedala a řekla jsem taky ostatním, aby se neopovážili dát jí háčko. Za pár dní jí ho ale dal Blacky, jeden z naší party, se kterým se začala kamarádit. A Babsi to samozřejmě udělala po ní.

Tenkrát si ale háčka moc neužily. Chytli je při jedný razii a dopravili domů. Pár tejdnů jsem je neviděla.

Mezitím už venku začalo jaro a bylo čím dál teplejc. S prvníma teplejma dnama v roce mám spojenej pocit štěstí. To je asi ještě z dětství. Běhat bosá v trávě, svlíknout se do naha, cákat se ve vodě, trhat rozkvítající kytky v zahradě. To jaro 1976 jsem na ten pocit štěstí čekala marně. Jak je to možný, že ten život není aspoň trochu hezčí, říkala jsem si, když slunce čím dál víc hřeje. Jenomže já s sebou pořád vlekla nějaký problémy a vlastně jsem nevěděla, co je to za problémy. Šňupla jsem si a problémy zmizely. Ale dýl než jeden tejden mi to nevydrželo.

V květnu jsem slavila čtrnáctý narozeniny. Matka mi dala pusu a padesát marek. Ušetřila je z peněz na domácnost. Ať přej si za to koupím něco, z čeho bych měla radost.

Večer jsem jela na Kurfürstenstrasse. Čtyřicet marek jsem dala za dvě čtvrtky háčka. Tolik najednou jsem ho ještě nikdy neměla. Za šest marek jsem si koupila cigarety. Kouřila jsem teď jako posedlá. Doslova jednu za druhou. Jeden balíček jsem byla schopná zlikvidovat během dvou tří hodin. Čtyři marky mi ještě zbyly do Soundu.

Jen jsem tam přišla, hned jsem potkala Detlefa. Dal mi hezkou pusu a gratuloval mi k narozeninám. Já jsem mu taky popřála, protože měl narozeniny dva dny přede mnou. Detlef byl trochu smutnej a vyprávěl mi, jak mu jeho rodiče letos vůbec negratulovali, jen babička. Měl to doma stejně blbý jako já. Zkusila jsem ho utěšovat takovejma řečma jako „vykašli se na to, brácho“, a mimoto jsem pro něho měla senzační dárek. Dala jsem mu háčko na jedno píchnutí. Měla jsem tolik fetu, že nám oběma stačil do neděle.

Po společný oslavě narozenin se zásobou háčka na šňupání pro mě a pícháni pro Detlefa jsme už nemohli jeden bez druhýho bejt. Předtím mi Detlef vždycky tu a tam s někým zmizel a já jsem byla často s Babsi nebo Stellou. Od narozenin už jsme ale byli pořád spolu, Detlef se vykašlal na svý učení montérem a já jsem vlastně měla čas pořád. Když jsme měli dost peněz, sjížděli jsme oba háčko.