Začaly letní prázdniny.

Hned první den prázdnin jsem šla s Detlefem a ještě pár lidma z naší party na plovárnu na Wannsee. Nádherně jsme se opálili. Rychle jsem se naučila, jak se dá na plovárně přijít k věcem, který se pak můžou zpeněžit. Schovali jsme se nahoře v lese, u kterýho lehávaly většinou starý babky. To kvůli stínu, nesnášely už moc slunce.

Nejdřív jsme si tak začali obstarávat něco k jídlu. Tak třeba u deky s chladicí taškou (majitelka se právě odešla vykoupat) jsem hlasité řekla: „Á, babička tu zrovna není.“ A vzala jsem si pár plechovek s kolou. Příště jsem zase takhle sebrala ručník a deku. Do večera jsem měla tranzistorový rádio a ještě pár maličkostí a Detlef hodinky.

V Soundu jsem hned ráno střelila rádio za padesát marek. Byl to prostě báječnej den. Samou radostí jsem se už nemohla dočkat fetu. Hned jak jsem dostala peníze, řekla jsem Detlefovi: „Poslyš, už mám dost toho šňupání. Dneska si to píchnu.“

Ale Detlef byl proti. Začal mí to vymlouvat. Jenže to jen tak kecal, protože mezi pícháním a šňupáním není v podstatě žádnej rozdíl. Liší se to jen tím, že dokud člověk šňupe, tak ho nikdo nepovažuje za opravdovýho heráka. Kdo šňupe, nedělá to pravidelně a pořád.

Šli jsme jen za roh na Kurfürstenstrasse, kde byt heroinovej trh. Náš dýler nás poznal už z dálky. Hned jak nás uviděl, přidal do kroku a počkal na nás o kus dál, kde byl čistej vzduch. Koupila jsem od něj dvě čtvrtky za čtyřicet marek. Konečně přišla ta chvíle, kdy jsem si chtěla poprvé píchnout. Při šňupání to účinkuje pomalu. Ale po píchnutí je to přej pořádná pecka. Někdo říká, že je to jako vrchol při milování. Chtěla jsem to, a ani na vteřinu jsem nepomyslela na to, že to bude můj konec.

Šli jsme k veřejnejm záchodkům na Bulowbogenu Potsdamerstrasse. Hnusný prostředí. Před záchodkama se flákali všelijaký povaleči a vyspávali opilci. Dali jsme jim krabičku cigaret. To byl obvyklej úplatek, dávali za to pozor na poldy. Uměli v tom samozřejmě chodit a na cigarety byli vysazený.

Šla s náma ještě jedna holka ze Soundu. Detlef vyndal z igelitky nádobíčko. Měl starou, usmolenou plastikovou stříkačku a jehlu tupou jak pletací jehlici. Nejdřív si píchnul Detlef a pak Tina. Potom se jehla úplně ucpala. Vůbec s ní nic nešlo natáhnout. Aspoň to oba tvrdili. Třeba jen nechtěli, abych si taky píchla. Ale já už jsem se nemohla dočkat, byla jsem jako šílená.

Na záchodě byl jeden herák, taky si právě píchnul. Jeden z těch starejch. vodepsanejch. Zeptala jsem se ho. jestli by mi půjčil svý nádobíčko. Podal mi ho. Jenže jsem dostala strašlivej strach vrazit si jehlu do žíly. Nasadila jsem ji, ale prostě jsem to nedokázala, i když jsem dobře věděla, jak se to dělá, často jsem se dívala na druhý, když si píchali. Detlef a Tina dělali, jako by jim to bylo úplně fuk. Musela jsem poprosit toho starýho heráka, aby mi pomoh. Hned mu samozřejmě došlo, že to dělám poprvé. Cejtila jsem se před ním děsně blbě.

Řek, že tím začíná můj konec, ale vzal si ode mě stříkačku. Nemoh se strefit, protože mi nejsou skoro vůbec vidět žíly. Třikrát musel jehlu zase vyndat. Pořád mlel něco o tom, že je to na hovno, že bych to neměla dělat, a vrazil mi tam najednou celou čtvrtku.

Bylo to skutečně jako rána kladivem. Ale vrchol milování jsem si představovala jinak. Okamžitě jsem byla úplně sjetá. Skoro nic jsem nevnímala, na nic nemyslela. Šla jsem do Soundu, sedla si do rohu a pila višňovou šťávu.

Konečně jsem se vyrovnala Detlefovi, Byli jsme už jako opravdoví manželé. Jenže jsme spolu nespali, nikdy mezi náma nic nebylo. Necejtila jsem se na to dost dospělá a Detlef to uznával, aniž bych mu to musela nějak vysvětlovat. To se mi na něm taky líbilo. Byl prostě senzační.

Věděla jsem, že se s ním jednou vyspím. A byla jsem ráda, že jsem ještě s žádným jiným klukem nic neměla. Vůbec jsem nepochybovala o tom, že spolu zůstaneme. Když jsme byli v Soundu, doprovázel mě Detlef pěšky domů. Byly to dvě hodiny cesty. Většinou pak stopoval z Kreuzbergu do Lankwitze, kde bydlel u otce.

Povídali jsme si o všelijakejch neskutečnejch věcech. Už jsem neměla žádnej vztah k přítomnosti. Nezajímal mě včerejšek ani zejtřek. Neměla jsem žádný plány, jenom sny. Nejradši jsem si s Detlefem povídala o tom, co bysme dělali, kdybysme měli peníze. Koupili bysme si velkej dům, velký auto a senzační nábytek. Jen o jednom jsme nikdy nemluvili. Jak to bude s háčkem.

Pak dostal Detlef nápad, jak bysme skutečně mohli přijít k penězům. Řek mi. že by moh dostat od jednoho dýlera háčko za sto marek na prodej. Chtěl to rozdělit na deset balíčků po dvaceti markách, takže bysme z prodeje získali čistejch sto marek. Za ty prachy bysme nakoupili nový háčko a pokaždý zdvojnásobili náš kapitál. Tak jednoduše jsme si tenkrát představovali prodávání.

Detlefovi se skutečně podařilo těch prvních sto marek sehnat. Právě v tý době se vyšvihlo pár novejch dýlerú a ty hledali pouliční prodavače. Přímo na trh jsme se s naším fetem neodvážili. Prodávali jsme v Soundu. Detlef, ten dobráckej trouba, pokaždý narazil na lidi s pořádným absťákem, který byli bez marky. Dával jim fet na půjčku. Samozřejmě mu jakživo nezaplatili. Všechen fet jsme rozdali a neměli ani fenik.

Ten, co od něj měl Detlef fet se pochopitelně naštval. Ale nic z toho nedělal. Možná že chtěl jenom vyzkoušet, jestli by se mu Detlef hodil jako prodavač. Jenže ten mu jasně dokázal, že k tomu nemá nejmenší předpoklady.

První tři neděle letních prázdnin jsem byla každej den s Detlefem. Scházeli jsme se už v poledne. Většinou jsem musela shánět prachy na fet. Dělala jsem věci, který bych dřív vůbec nedokázala. Kradla jsem v obchodních domech jako straka. Především věci, který se daly zpeněžit v Soundu a pak vyměnit za fet. Málokdy to stačilo na dvě píchnutí denně. Ale my jsme to ještě nepotřebovali tak nutně. Některý dny jsme si .třeba vůbec nepíchli, protože jsme na tom nebyli ještě úplně závislý. Druhou půlku prázdnin jsem měla jet k babičce do Hesenska. Moje babička bydlela na malý vesnici. Bylo to směšný, ale já jsem se tam strašně těšila. Na druhý straně jsem si nedovedla představit, že budu dva měsíce bez Detlefa. A že bych mohla bejt pár dní bez Soundu a světel a ruchu Kudammu, se mi taky zdálo nemožný. Ale taky jsem se těšila na děti z vesnice, který nikdy v životě neslyšely nic o drogách, na závody s lodičkama, brouzdáni v potoce a ježdění na koni, Sama v sobě jsem se nevyznala.