Aniž bych o tom nějak přemejšlela a uvědomovala si to, rozdělila jsem se na dvě naprosto rozdílný osoby. Psala jsem dopisy sama sobě. Teda Christiana psala dopisy Věře. Věra je moje druhý jméno. Christiana byla třináctiletá holka, která chtěla jet k babičce, byla ta hodná, Věra byla heračka. A ty se spolu v dopisech hádaly.

Hned jak mě matka posadila do vlaku, byla jsem už jen Christiana, A když jsem seděla u babičky v kuchyni, připadalo mi, že jsem v Berlíně nikdy nebyla. Hned jsem tam byla doma. Pohled na babičku, jak sedí v kuchyni na židli a odpočívá, mi dával pocit opravdovýho domova. Měla jsem babičku děsně ráda. A taky její kuchyni. Byla jak z obrázku. Správná vesnická kuchyně s ohništěm a obrovskejma pánvema a hrncema, ve kterejch se pořád něco vařilo. Starobylá a útulná.

Se svejma bratrancema a sestřenicema a ostatníma dětma ve vesnici jsem si hned zase rozuměla. Byly to ještě opravdový děti. Tak jako já. Ani nevím, po jak dlouhý době jsem si zase připadala jako dítě. Kozačky s vysokejma podpatkama jsem hodila do kouta. Půjčovala jsem si podle počasí buď sandály, nebo holínky. Líčidel jsem se ani nedotkla. Nemusela jsem se tam předvádět, nikomu nic dokazovat.

Hodně jsem jezdila na koni. Hráli jsme na koních i pěšky hon na lišku. Svoje nejoblíbenější místo jsme měli jako vždycky u potoka. Všichni jsme od minulejch prázdnin vyrostli a naše přehrady, který jsme teď stavěli, byly přímo obrovský. Vznikaly za nima opravdový přehradní jezera. A když jsme večer hráz protrhli, vystříkla vždycky fontána aspoň tři metry vysoká.

Ostatní chtěli samozřejmě vědět, jaký je to v Berlíně a co tam dělám. Ale já jsem jim moc nevyprávěla. Nechtěla jsem myslet na Berlin. Děsný bylo. že jsem ani jednou nepomyslela na Detlefa. Původně jsem mu chtěla psát každej den dopis. Ale nenapsala jsem mu ani jednou. Párkrát jsem se večer pokusila na něho vzpomínat, ale skoro vůbec se mi to nepodařilo, neuměla jsem si ho už představit. Byl jako někdo z jinýho světa, už jsem jeho signálům nerozuměla.

Večer v posteli mě čím dál častějc chytaly děsný představy. Lidi ze Soundu se mi zjevovali jako duchové a já si přitom uvědomovala, že se budu muset brzo vrátit do Berlína. Takový večery jsem měla z Berlína děsnej strach. Pak mě napadlo, že bych mohla poprosit babičku, abych u ní mohla zůstat. Jenže jak jsem to měla zdůvodnil, a hlavně matce? Musela bych ji vyprávět všechno o svejch zkušenostech s drogama. A to bych nedokázala. Myslím, že babičku by taky na místě ranila mrtvice, kdyby se dověděla, že její holčička si píchá heroin.

Takže jsem musela zpátky do Berlína. Randál, světla, celej ten blázinec, kterej se mi vždycky líbil, mi najednou lez děsně na nervy. Nemohla jsem při tom kraválu v noci spát. A na Kurfürstendammu, uprostřed aut a tlačenice, jsem propadala panice.

Ani jsem se moc nesnažila zvyknout si znovu na Berlín. Protože tejden po mým návratu jsme jeli na třídní vejlet. Přestože jsem dostala od tety padesát marek, ani na chvíli mě nenapadlo, abych si za to koupila fet. Detlefa jsem nehledala, jen jsem zaslechla, že už nechodí do Soundu. Zůstala jsem naprosto čistá, nevzala jsem si vůbec žádnej fet, než jsme jeli se třídou do Schwarzwaldu.

Děsně jsem se na ten vejlet těšila, jenže za pár dní se mi tam udělalo blbě. Po jídle mě bolelo břicho a túry jsem sotva došla. Když jsme jeli autobusem do Lorrachu na exkurzi po Suchardovejch čokoládovnách, řekla najednou Kessi, která seděla vedle mě: „Člověče, ty jsi úplně žlutá. Určitě máš žloutenku.“ A kousek si ode mě odsedla.

Šílené jsem se vyděsila. Každej herák dřív nebo pozdějc chytne žloutenku od špinavý a starý stříkačky, kterou si navíc často od někoho půjčuje. Poprvé po dlouhý době jsem zase myslela na háčko. A hned jsem si vzpomněla na špinavou stříkačku, kterou mi ten vodepsanej herák na záchodě v Bulowbogenu vrazil do ruky mou první čtvrtku. Pak jsem si řekla, že to Kessi s tou žloutenkou asi nemyslela vážně. Dělala si snad jen srandu. Říkala jsem si, že přece není možný, abych to chytla po těch několika píchnutích ještě před prázdninama.

Před továrnou jsem v jednom stánku s buřtama sebrala lžičku z umělý hmoty. A pak se šlo do čokoládovýho ráje. Ponořila jsem svou lžičku do každý kádě s aspoň trochu chutně vyhlížející hmotou. Když to bylo obzvlášť dobrý, odváděla jsem pozornost průvodce všelijakejma otázkama. abych si mohla ještě párkrát líznout. Na konci prohlídky jsem pak šlohla tolik bonbónů, že se mi sotva vešly do svázaný bundy.

Už v autobuse jsem si přísahala, že se čokolády v životě nedotknu. A na ubytovně mě to sklátilo. Moje játra kapitulovaly před tučnou čokoládou, kterou jsem do sebe naládovala po kilech.

Ted si všimli i učitelé, že jsem nějak moc žlutá. Přišel doktor a pak už to šlo ráz naráz. Sanitkou do univerzitní kliniky ve Freiburgu. Izolační pokoj na dětským oddělení byl neposkvrněně bílej a měl jen pár metrů čtverečních. Nikde ani obraz na stěně, vůbec nic. Sestry přinášely téměř beze slova jídlo a prášky. Někdy přišel doktor a zeptal se, jak mi je. Takhle to šlo tři tejdny. Nesměla jsem vyjít z pokoje, ani na záchod. Nikdo za mnou nepřišel, nikdo se mnou nemluvil. Neměla

jsem nic pořádnýho ke čtení, ani rádio. Často jsem si myslela, že mi z toho přeskočí.

Jenom dopisy od matky mě držely nad vodou. Já jí taky psala. Ještě častějc jsem psala svejm dvěma kočkám, jedinejm zvířatům, který jsem ještě měla. Byly to takový mrňavý dopisy v malinkejch obálkách, který jsem si sama skládala.

Vzpomínala jsem na babičku a děti z vesnice a na potok a koně a taky na Berlín, Sound, Detlefa a háčko. Nevěděla jsem, kdo vlastně jsem. Když mi bylo hodně mizerně, říkala jsem si: „Jseš prostě heračka a máš první žloutenku. A dost.“ Když jsem si v duchu hrála se svejma kočkama, představovala jsem si, jak se ve škole snažím a každý prázdniny jezdím k babičce. A tak to šlo pořád sem a tam do úplnýho zblbnutí. Pak jsem celý hodiny nemyslela na nic, zírala jen tak na strop a nejradši bych umřela.

Taky jsem měla strach, že by doktoři mohli přijít na to, od čeho mám tu žloutenku. Ale vpichy se mi za těch několik tejdnů docela zahojily. Jizvy a trombózy jsem na ruce ještě neměla. Kdo by taky hledal na dětským oddělení ve Freiburgu heračku?