Po třech tejdnech, kdy mi dovolili vstát, jsem se skoro znovu učila chodit. Teprve pak jsem směla odletěl letadlem zpátky do Berlína. Zdravotní pojišťovna mi to zaplatila. Doma jsem musela hned zase do postele. Byla jsem šťastná, že jsem zase s matkou a svejma kočkama. Na nic jinýho jsem nemyslela.

Matka mi vykládala, že za ní byl několikrát Detlef a ptal se na mě. Vypadal přej děsně smutně, že jsem musela zůstat v nemocnici tak dlouho. Teprve teď mi začal chybět. Viděla jsem ho před sebou, jeho hezký vlnitý vlasy, jeho tvář, tak hrozně milou. Byla jsem šťastná, že o mě někdo měl strach, že mě někdo skutečné miluje. Detlef. A taky jsem měla výčitky svědomí, že jsem na svou lásku na pár tejdnů skoro zapomněla.

Za několik dní se Detlef dověděl, že jsem se vrátila, a přišel k nám. Když stál u mý postele, úplně jsem se vyděsila. Nedostala jsem ze sebe ani slovo.

Detlef tak zhubnul, že z něho zbyla jenom kostra. Ruce měl tenoučký, že jsem je mohla obejmout prstama. V obličeji byl úplně bílej a přepadlej. Ale bylo to docela hezký. Ty jeho děsně milý oči byly teď jakoby ještě větší a taky smutnější. Hned jsem zase Detlefa šíleně milovala. Vůbec mi nevadilo, že je jak kostlivec. A taky jsem nechtěla myslet na to, proč je na tom fyzicky tak špatné.

Nejdřív jsme se nemohli domluvit, o čem si budeme povídat. Chtěl, abych mu vyprávěla o sobě. Ale to nebylo vůbec nic zajímavýho. Ani mě nenapadlo, že bych mu mohla vyprávět o prázdninách a o hrách u mý babičky. Nakonec jsem se ho zeptala, proč už nechodí do Soundu. Řek, že to tam stojí za hovno. Chtěla jsem vědět, kam teď teda chodí, a on mi to nakonec řek: na stanici ZOO. A co tam dělá? „Prodávám se,“ řekl Detlef.

V m chvíli mě to ani nevyděsilo. Věděla jsem, že se heráci tu a tam prodávaj. Neměla jsem o tom žádnou přesnou představu, co to vlastně znamená. A taky jsem neměla chuť moc o tom přemejšlet. Věděla jsem jenom, že nějak uspokojujou teplouše a dostávaj za to spoustu peněz, ale sami z toho nic nemaj. Ten den jsem byla jenom šťastná, že Detlef přišel a že mě ještě porad miluje a já jeho.

Příští neděli jsem mohla poprvé ven. Detlef pro mě odpoledne přišel. Šli jsme do kavárny na Lietzenburger Strasse. Bylí tam skoro samí teplouši a většina z nich Detlefa znala. Chovali se ke mně hrozně mile a skládali mi poklony. Gratulovali Detlefovi k tak hezký přítelkyni. A já si všimla, jak je Detlef pyšnej na to, že jsem jeho přítelkyně, a uvědomila jsem si, že mě schválně zatáh do tyhle kavárny, kde ho všichni znaj.

Docela se mi ty teplouši líbili. Byli ke mně milý a nevotravovali mě jako jiný mužský. Říkali, že jsem hezká, a měli mě rádi, a přitom ode mě nic nechtěli. Byla jsem na ty spousty komplimentů pyšná. Šla jsem na záchod a podívala se na sebe do zrcadla. Zdálo se mi, že maj pravdu. Vypadala jsem teď vážně dobře, co jsem se dva měsíce nedotkla drogy. Zdálo se mi, že jsem tak dobře ještě nikdy nevypadala.

Detlef řek, že musí ještě na stanici ZOO, protože se tam má sejít se svým kamarádem Berndem. Ten se dneska prodával i za něho. Detlef to kvůli mně nestihnul. Jasně že jsem šla s ním. Navíc jsem se těšila, že zase uvidím Bernda.

Bernd byl právě pryč se zákazníkem. Stanice mi ten večer nepřipadala lak strašná, jak ji mám dnes ve vzpomínkách. Koukala jsem se hlavně na Detlefa. Když se trochu zapovídal s jedním kamarádem a já zůstala chvíli sama, pokusili se mě sbalit nějaký dva kanakové. Tak jsme říkali všelijakejm gastarbajtrům z jihu. Zaslechla jsem jen něco jako šedesát marek, či co. Zavěsila jsem se pevně do Detlefa a připadala si děsně v bezpečí, Přemluvila jsem Detlefa, aby šel se mnou do Soundu. A pak aby mi dal trochu ze svýho fetu na malý šňupnutí. Nejdřív samozřejmě nechtěl. Ale já mu řekla: „Jen dneska večer. Jen na shledání. Nebo si taky nic nepíchej.“ A tak mi trochu dal.

Řek ale, že to bylo naposled, co mi dal fet. Odpověděla jsem, že už to taky nebudu potřebovat. Půldruhýho měsíce jsem si nic nevzala, to byl přece dostatečnej důkaz, že na tom nejsem závislá. A v posledních tejdnech jsem skutečně pozorovala, že je mi bez háčka mnohem líp.

To Detlefa zlomilo. Řek: „Víš co, já toho taky nechám. Když jsi to dokázala ty, tak já to zvládnu levou zadní.“ Píchnul si svou dávku a já si šňupla. Byli jsme děsně šťastný a povídali si o tom, jak nám bude spolu bez háčka senzačně.

Příští den v poledne jsem šla na stanici ZOO a sešla se zase s Detlefem. Znovu jsem dostala trochu na šňupání. Skoro každý odpoledne jsem se s Detlefem scházela na stanici. Připadalo mi, že jsem nikdy neodjela z Berlína a ty dva měsíce bez háčka vůbec nebyly. Skoro každej den jsme mluvili o tom, že přestaneme, a já jsem Detlefovi vyprávěla.jak je to lehký.

Často jsem jezdila k ZOO rovnou ze školy. V tašce jsem měla svý nádobíčko na píchání a velkej balík se svačinou. Matka se asi divila, že si beru do školy tak velký svačiny, a přitom jsem pořád hubenější. Detlef a jeho kamarádi vždycky čekali, až přinesu oběd.

Ze začátku se Detlef vztekal, že za ním chodím na stanici. Nechtěl, abych byla při tom, když se prodává. Řek mi: „Nechci, aby se moje přítelkyně potulovala po stanici, kde je to nejhorší svinstvo. Můžeme se přece sejít někde jinde. Sem na stanici už nechoď.“

Ale já ho neposlouchala. Chtěla jsem bejt zkrátka s Detlefem a bylo mi jedno kde. Za čas jsem se v tý špinavý staniční hale cejtila docela dobře. Připadala jsem si tam jako doma. Už jsem nevnímala zápach moči ani zápach dezinfekce. Prostituti, děvky, kanakové, fízlové, povaleči a vožralové, všechen ten hnus, to bylo teď moje docela normální prostředí od oběda do večera. Patřila jsem tam, protože tam byl Detlef.

Ze začátku mi šlo na nervy, jak si mě ostatní holky prohlížely. Od hlavy k patě, hůř než chlapi. Pak mi došlo, že ty prostitutky maj ze mě strach. Strach, že jim jako mladý čerstvý zboží na stanici vyfouknu nejlepší zákazníky. Jasně, vypadala jsem lip, byla jsem upravená, vlasy jsem si myla skoro každej den. Nebylo na mně ještě vidět, že jsem heračka. Mohla jsem na ty holky koukat svrchu. To byl dobrej pocit. I proto na mě chlapi letěli. Ale já jsem se nemusela prodávat. Dělal to pro mě Detlef. Podle toho, jak na mě ty ostatní holky koukaly, byla jsem přesvědčená, že mi určitě záviděj — má drogu a nemusí se prodávat.