Ty chlapi na stanici mě taky štvali. Hlavně kanakové s tím jejich věčným „Ty šoustat?... Ty penzion jít?“ Většinou nabízeli dvacet marek. Brzo jsem je ale docela s chutí provokovala. Řekla jsem třeba; „Co mi to tu vykládáš. Takovej jako ty mě pod pět set marek nedostane.“ Nebo jsem se na něho jen tak cool podívala a řekla: „V tom já nejedu, vodprejskni.“ Byl to senzační pocit, koukat se, jak odtáhli. Koukala jsem se na ně svrchu stejně jako na prostitutky. Když byl některej moc drzej, nebo si dokonce začal dovolovat, hned byl u mě Detlef. A když šel Detlef pryč se zákazníkem, řek svejm kamarádům, aby na mě dávali pozor. Chovali se ke mně úplné jako bratři. Vyběhli s každým chlapem, kterej se ke mně přiblížil.

Místo do Soundu jsem teď chodila na terasu u stanice. Neměla jsem vůbec žádný jiný přátele než naši malou zoopartu. Mimo mě a Detlefa k ní patřili ještě Bernd a Axel. Oběma bylo šestnáct, byli heráci a prodávali se. Všichni tři kluci bydleli v Axelově bytě.

Axel byl proti těm druhejm dvěma děsně ošklivej. Nic v jeho obličeji se k sobě nehodilo. Ruce a nohy jako by nepatřily k jeho tělu. Takový se teplejm moc nelíběj. A přesto sehnal zákazníky a měl i některý stálý. Detlef moh na chlapy klidně rvát a urážet je, když mu to svinstvo přerostlo pres hlavu. S kňučením se vždycky zase vrátili zpátky. Axel se se svým vzhledem musel pořád ovládat a bejt děsně milej. Mimoto musel umět v posteli něco mimořádnýho, něco, na co teplý letěj. Protože jinak by se v tý konkurenci na stanici neudržel.

Ale mstil se teploušům, jak jen moh. Když narazil na nějakýho troubu, hned ho podved a okrad. Axel byl dobrej. Mohli ho urážet a ponižovat, nic na sobě nedal znát. Byl pořád milej. A kdykoli byl ochotnej pomoct, což je vlastnost, kterou jsem u jinýho heráka nikdy nepoznala. Vlastně žádnej herák se mu nepodobal. Choval se, jako by už nežil v tomhle hnusným světě. O rok pozdějc byl mrtvěj.

Axel byl na tom podobně jako my. Jeho rodiče byli rozvedený. Žil u matky, dokud se neodstěhovala ke svýmu příteli. Matka k němu byla velkorysá. Nechala mu dvoupokojovej byt s trochou nábytku, a dala mu tam dokonce televizor. Jednou tejdně ho navštěvovala a dávala mu peníze na jídlo. Věděla, že fetuje. A taky mu asi často říkala, že by s tím měl přestat. Byla přesvědčená, že pro něho dělá víc než ostatní rodiče. Vždyť mu dokonce věnovala byt s televizorem.

Jednou o víkendu jsem přespala v Axelově bytě. Matce jsem zase něco nakecala o nějaký kamarádce, takže s tím souhlasila.

Axelův byt byl pravý herácký doupě. Už ve dveřích mě porazil strašnej smrad. Všude se povalovaly prázdný plechovky od ryb, v oleji, kečupu a hořčici plavaly cigaretový špačky. Mezi tím vším stály sklenice a hrnky, v každým něco bylo, voda, popel, tabák, cigaretovej papír. Když jsem chtěla položit na jedinej stůl pár jogurtů, sesypaly se na druhý straně na zem dvě plechovky s rybama. Šťáva se hned vsákla do koberce. Nikdo si toho nevšímal.

Nejodpornější smrad stoupal z koberce. Když jsem viděla, jak si Axel píchá, pochopila jsem proč. Vyndal zkrvavenou stříkačku z ruky, natáhnul do ní vodu a tu růžovou tekutinu jednoduše stříknul na koberec. Čistil si tak vždycky nádobíčko. Na ošoupanej perskej vzor tak při každým píchnutí spadlo dalších pár kapek krve. Zaschlá krev a rozpatlaný rybičky v rajský šťávě — to byl hlavní zdroj nasládle zatuchlýho smradu. Dokonce i záclony byly celý žlutý a smrděly.

Uprostřed toho páchnoucího nepořádku stála zářivě bílá postel. Hned jsem se na ni vrhla. Tiskla jsem tvář do polštáře a čichala tu andělsky čistou vůni. Říkala jsem si, že v tak čistý posteli jsem ještě nikdy neležela.

Axel řekl: „To jsem povlíknul pro tebe.“ Každou sobotu, když jsem přišla, byla postel čistě povlečená. Spala jsem v tom vždycky jenom jednou, oni si povlečení snad nikdy neměnili.

Kluci mi vždycky kupovali k jídlu a pití to, co jsem měla nejradši. Chtěli mí zkrátka udělat radost. Hlavně mi ale kupovali ten nejčistší fet. Játra mi pořád ještě nedávaly pokoj. Když jsem si píchla špinavou drogu, bylo mi blbě. Měli o mě velikou starost, a tak mi kupovali to nejčistší háčko, i když bylo drahý. Ty tři se o mě skutečně starali. Měli vlastně jenom mě. A já měla hlavně Detlefa, pak Axela a Bernda a pak už nikoho.

Byla jsem šťastná tak jako málokdy. Cejtila jsem se v bezpečí. Cejtila jsem se doma. Odpoledne na stanici ZOO a o víkendu v páchnoucím heráckým brlohu.

Detlef byl nejsilnější a já nejslabší v partě. Připadala jsem si klukům podřízená, hlavně proto, že jsem holka. Ale poprvé jsem využívala toho, že jsem slabá. Detlef mi ten pocit poskytoval, jak jen to šlo. Všichni tři, Detlef. Axel i Bernd byli vždycky po ruce, když jsem některýho z nich potřebovala.

Měla jsem kluka, kterej dělal to, co by jinej herák sotva dokázal: o každej balíček háčka se se mnou rozdělil. Kterej pro mě vydělával peníze tou nejhnusnější prací, jaká jen může bejt. Musel udělat denně o jednoho nebo dva zákazníky víc, abych měla taky já fet. U nás dvou to bylo jiný než mezi jinejma herákama. Přítel šel s teploušem pro svou přítelkyni. Byli jsme nejspíš jedinej pár na světě, kterej tak žil.

Myšlenka, abych se sama prodávala, mě tehdy v těch tejdnech na podzim roku 1976 nikdy vážně nenapadla. Někdy mi sice bleskla hlavou, to když jsem měla špatný svědomí kvůli Detlefovi, protože šel zrovna kvůli mně s nějakým hnusným chlapem. Ale bylo mi jasný, že by mi hned jednu vrazil, kdybych se jen o lom nápadu zmínila.

Neměla jsem vlastně ani přesnou představu, o co při takový prostituci jde. Radši jsem o tom nepřemejšlela a ani si nic nechtěla představovat. Detlef o tom nemluvil.

Byla jsem přesvědčená, že se mnou a s Detlefem to nemá nic společnýho. Vlastně se mi ani nehnusilo, co Detlef dělal. Když sahal on na ně, to nebylo tak zlý. Já hlavně nechtěla, aby chlapi sahali na Detlefa. Protože on patřil jenom mně.