Dostávala jsem strach už i při jídle. Když jsem se pobryndala, hned jsem chytla pohlavek. Když jsem něco převrhla, nařezal mi. Vůbec jsem se neodvažovala dotknout se svý sklenice s mlíkem. A jen z toho děsnýho strachu se mi skoro při každým jídle podařilo něco províst.

Večer jsem se vždycky otce nevinným hlasem ptala, jestli nepůjde ven. Chodil poměrně často pryč, a to jsme si pak vždycky my tři ženský doma vydechly. Takový večery byly nádherný. Ale když se pak v noci vrátil, začínalo to všechno nanovo. Většinou měl něco vypito. Stačilo málo, a hned bylo zle. Třeba jen pár neuklizenejch hraček nebo nějaký pohozený oblečení. Otec vždycky říkal, že pořádek je to nejdůležitější v životě. A když v noci zahlídnul něco neuklizenýho, vytáhnul mě z postele a natlouk mi. Pak přišla na řadu sestra. Otec naházel naše věci na podlahu a nařídil, abysme je během pěti minut vzorně uklidily. To se nám většinou nepodařilo, a tak jsme dostaly ještě jednou.

Matka přitom obvykle stála ve dveřích a brečela. Málokdy se odvážila bránit nás, protože pak by uhodil i ji. Ajax mezi nás většinou skočil. Zoufale kňučel a měl smutný oči, když nás otec bil. Ten taky většinou přived otce k rozumu, protože on měl rád psy jako my všichni. Někdy sice na Ajaxe zařval, ale nikdy ho neuhodil.

Presto jsem ale otce měla ráda, a dokonce jsem si ho i vážila. Připadal mi lepší a mocnější než všichni ostatní otcové v domě. Zdálo se mi teda docela normální, že tak často rozdává rány. Ostatní děti v Gropiusstadtu to doma neměly jiný. Někdy chodily s pořádnejma modřinama v obličeji a jejich mámy taky. Byli tam i takoví otcové, který se povalovali opilí na ulici nebo na dětským hřišti. Tak strašně se můj otec nikdy neopil. Na sídlišti se taky stávalo, že z oken věžáků lítal ven nábytek, ženský volaly o pomoc a končilo to policií. Tak zlý to teda u nás nikdy nebylo.

Můj otec pořád matce vyčítal, že utrácí moc peněz. A přitom vydělávala ona. Když se někdy odvážila mu na to říct, že většina peněz padne na jeho pití, ženský a auto, už byl oheň na střeše.

To auto, Porsche, to byla fakticky otcova největší láska. Skoro každej den ho leštil, když zrovna nebylo v dílně kvůli nějaký opravě. Byl to nejspíš jedinej Porsche v celým Gropiusstadtu. A můj táta byl určitě jedinej nezaměstnanej, kterej se vozil v Porsche.

Neměla jsem tenkrát samozřejmě ani ponětí, proč otec každou chvíli tak vybuchuje. Došlo mi to až pozdějc, když jsem se o něm někdy bavila s matkou. Časem jsem ho prokoukla. Prostě v životě nic nedokázal. Pořád chtěl nahoru, a pokaždý spadnul zpátky rovnou na zadek. Jeho otec jím proto pohrdal. Dědeček dokonce varoval mou matku, aby si takovýho budižkničemu nebrala. Měl s mým otcem nejdřív velký plány. Chtěl, aby jeho rodina zase dosáhla postaveni, jaký měla předtím, než o všechno přišla v NDR.

Možná že kdyby nepotkal mou matku, stal by se otec třeba správcem na statku a choval by psy. Když se seznámili, právě se na správce statku učil. Matka otěhotněla, otec nechal učení, vzal si ji a pak jsem se narodila já. Takže mu prostě připadalo, že já a moje matka jsme vlastně zavinily tu jeho věčnou smůlu. Ze všech jeho snů mu zbyl jen ten porsche a pár užvaněnejch kamarádů.

Nejenže svou rodinu nenáviděl, on ji zkrátka úplně zavrhnul.

Došlo to totiž tak daleko, že nikdo z jeho přátel nesměl vědět, že je ženatej a má děti. Když nás s ním někdy potkali jeho kamarádi nebo když se pro něj stavili u nás doma, musela jsem mu říkat „strýčku Richarde“. Byla jsem věčným bitím tak vytrénovaná, že jsem se nikdy nespletla. Dokud s námi byli cizí lidi, byl pro mě automaticky strejda.

Matka na tom byla zrovna tak. Nikdy nesměla před jeho kamarádama prozradit, že je jeho žena, a hlavně se nesměla chovat jako jeho žena. Myslím, že ji vždycky vydával za svou sestru.

Kamarádi mýho otce byli mladší než on, měli ještě život před sebou, nebo si to aspoň mysleli, můj otec chtěl bejt jedním z nich. Chtěl bejt chlap, na kterýho ještě všechno čeká. A ne táta od rodiny, kterej má na krku ženskou a dva haranty a nedokáže je uživit. Tak nějak to bylo s mým otcem. Ale když mi bylo šest nebo osm, tak jsem to samozřejmě vůbec nechápala. Můj otec ve mně jenom utvrzoval pravidlo, který jsem už znala z ulice: bít, nebo bejt bit. Máma, která byla v životě taky mockrát bita, došla ke stejnýmu poznání. Pořád mi vtloukala do hlavy: „Nikdy si nic nezačínej. Ale když už ti někdo něco udělá, tak mu to vrať. A pořádně.“ Sama to ale nikdy nedokázala.

Časem jsem se pravidla tý hry naučila: jeden má moc utlačovat a druhej se musí nechat. Ve škole jsem to zkoušela u těch nejslabších učitelů. Pořád jsem při vyučování něco vykřikovala. Ostatní se tomu smáli. A když jsem to začala dělat i přísnějším učitelům, začali si mě moji spolužáci vážit.

Naučila jsem se, jak se může člověk v Berlíně jedině prosadit: pořád musí dělat ramena. A pokud možno nejširší ze všech. Pak si může hrát i na bosse. Potom, co jsem ve škole zabodovala se svou drzou pusou, zkusila jsem to i s pěstma. Nebyla jsem nijak moc silná, ale dokázala jsem se pořádně rozzuřit. A pak jsem přeprala i ty nejsilnější. Nakonec jsem se úplně těšila na to, až budu moct po vyučování před školou nařezat tomu, kdo mě ten den zrovna naštval. Většinou ani nedošlo na pěsti. Děti měly přede mnou zkrátka respekt.

Když mi bylo osm, strašně jsem si přála co nejrychlejc zestárnout, bejt dospělá jako můj otec a mít skutečnou moc nad ostatníma. Už jsem měla vyzkoušený, jakej je to senzační pocit.

Otec občas sehnal nějakou práci. Sice ne takovou, která by ho těšila, ale takovou, za kterou dostal dost peněz na ty svý flámy a na porsche. A proto jsme bejvaly s mou o rok mladší sestrou často samy doma. Našla jsem si kamarádku, který bylo o dva roky víc než mně. Byla jsem pyšná, že mám starší přítelkyni. S ní jsem byla ještě silnější.