Začala jsem chápat, jak to asi mezi herákama skutečně vypadá. A já byla už pomalu taky jedna z nich.

Detlefovi kamarádi mi často říkali: „Holka, nech toho, jsi na to ještě moc mladá. Tobě se to ještě podaří. Ale musíš se vykašlat na Detlefa. Ten už se tak jako tak nesebere. Vybodni se na něj, nech ho plavat.“

Zbytečně se namáhali. Nechat Detlefa, to bych nedokázala. Kdyby chtěl umřít, já taky. Ale to jsem jim nevykládala. Říkala jsem jen: „Nechte si ty kecy. My dva na tom nejsme závislí. Až budeme chtít, tak toho necháme.“

Ty listopadový dny v roce 1976 uběhly hrozně rychle. Od dvou do osmi jsem byla na nádraží. Pak jsme šli k Treibhausu, do jedny diskotéky nahoře na Kurfürstendammu. Byla tam vždycky večer feťácká scéna, Detlef tam chodil nakupovat. Bylo tam víc starejch heráků než u Soundu. Tam jsem většinou zůstávala až do posledního autobusu, kterej mi jel dvacet minut po dvanáctý. Žila jsem vlastně jen pro soboty, kdy jsem přespávala u Detlefa. Milování s ním bylo každou sobotu hezčí, když jsme si moc nepíchali.

Přišel prosinec. Bylo čím dál chladnějc. A mne byla zima. Dřív jsem nebyla tak zimomřivá. Teď jsem se pořád klepala zimou. Uvědomila jsem si, že jsem na tom fyzicky dost špatně. Došlo mi to jednou v neděli, když jsem se probudila ráno vedle Detlefa v Axelově bytě. Byla mi děsná zima. Koukala jsem se na jednu krabici. Najednou mi písmena na krabici začaly poskakovat a před očima se mi objevily barvy, který strašně prudce zářily, až mě z nich rozbolely oči. Hlavně ta červená mě vyděsila. Z tý jsem měla na tripu vždycky strach. Po háčku byla červená úplně jiná, taková jemná, překrytá stejně jako ostatní barvy jako by závojem.

Ale teď se na tý prokletý krabici objevila ostrá, pronikavá červená. Pusu jsem měla plnou slin. Spolkla jsem je, ale hned tu byly znova, jako by stoupaly vzhůru. Najednou zmizely a měla jsem v puse naopak sucho, až se mi lepil jazyk na patro. Snažila jsem se něčeho napít. Ale nešlo to. Třásla jsem se zimou, ale za chvíli mi bylo tak horko, že jsem se úplně zpotila. Probudila jsem Detlefa a řekla mu: „Poslyš, mně něco je.“

Detlef se mi podíval do očí a pak řek: „Máš panenky jako talíře.“ Pak dlouho mlčel, až nakonec zašeptal: „Tak, holka, a už v tom taky jedeš.“

Znovu jsem se rozklepala a řekla: „Jak to, co se děje?'

Detlef řek: „Absťák.“

Pomyslela jsem si: Aha, tak to je teda absťák. Máš skutečnej absťák. už je z tebe stará heračka. Ale není to tak strašný, ten absťák. Ty z toho nadělaj. Neměla jsem vlastně žádný bolesti. Jen jsem se třásla, trochu mi bláznily barvy a v puse jsem měla sliny.

Detlef už neřek ani slovo. Vytáhnul z džín balíček s fetem a podal mi naplněnou stříkačku. Klepala jsem se tak, že jsem se nemohla strefit do žíly. Naštěstí se mi to podařilo dost brzo. Hned mi bylo zase dobře. Barvy se ztlumily a stíny zmizely. Všechno bylo zase v pořádku a já jsem hned znovu usnula vedle Detlefa, kterej si taky rovnou jednu píchnul. Když jsme v poledne vstali, zeptala jsem se Detlefa. kolik má ještě fetu. „To víš, než večer půjdeš, tak ti ještě jednu dám.“ Já na to: „Ale já potřebuju taky něco na ráno.“ Detlef: „Tolik toho nemám. A na stanici se mi teď nechce. Stejně je neděle, nikdo tam nebude.“

Propadla jsem panice a začala křičet: „Copak to nechápeš? Když nebudu mít nic na ráno, tak dostanu absťák a nebudu moct jít do školy.“

Detlef: „Já jsem ti to pořád říkal. Už v tom jedeš.“ Odpoledne jsme šli na stanici. Měla jsem tam dost času na přemejšlení. První absťák. Teď už jsem byla závislá na háčku i na Detlefovi. Má závislost na Detlefovi mě hrozně vyděsila. Co je to za lásku, když jsem na něm tak strašně závislá? Kam to může víst, když budu muset každej večer Detlefa prosit a škemrat o fet. Znala jsem to, jak uměj heráci žebrat, když maj absťák, jak se nechaj ponižovat a pokořovat. Jak se zhroutěj, až jsou z nich úplný chudinky. Já jsem neuměla o nic prosit. A už vůbec ne Detlefa. Když mě nechá žebrat, tak je mezi náma konec. Ještě nikdy jsem nemusela nikoho o nic prosit.

Konečně Detlef sehnal ňákýho buzika a já na něho musela nemožně dlouho čekat, než se vrátil. Tak to teď bude dennodenně, pokaždý budu čekat, až mi dá fet na další den.

To odpoledne se mi honily hlavou samý pochmurný myšlenky. Polohlasem jsem k sobě mluvila. Pořád jsem si opakovala: „Tak, Christiano, teď už jsi dosáhla všeho, co jsi vlastně vždycky chtěla. Představovala sis to takhle? Ne, to teda ne. Ale přesto to chceš. Vždycky jsi je obdivovala, ty starý heráky. A teď jsi jedna z nich. Teď už ti nikdo nic nenamluví. Teď už nemusíš na nikoho koukat s otevřenou pusou, když ti bude vyprávět o absťáku. Teď už ti nikdo nic nenakecá. Obrátily se karty, teď můžeš ty ohromovat ty druhý, který to ještě nezažili.“

Ale nepodařilo se mi dodat si tím odvahy. Musela jsem pořád myslet na absťák. Vzpomněla jsem si, jak jsem herákům, když měli absťák, ubližovala. Nikdy jsem pořádně nechápala, co se s nima děje. Všimla jsem si jen, že jsou děsně citliví, lehce zranitelný a nedokážou se bránit. Herák, když má absťák, tak dokáže sotva odpovědět, tak je na tom bledě. Někdy jsem si na nich vybíjela svý silácký nálady. Když se na to šlo šikovně, tak je člověk moh úplně zdeptat. Chtělo to jenom soustředil se na jejich slabý místa, pořádně se v nich povrtat a pak se zaručeně sesypali. Když měli absťák, byli schopný pochopit, jaký jsou ubožáci. Nebyli ani trochu cool, vznešený a povznesený nad všechno a nad všechny jako na tripu.

Říkala jsem si: „Teď to budou dělat jiný tobě, až budeš mít absťák. Teď teprv poznaj, co jsi vlastně zač, mrňavej ubohej srab. Ale tos přece dávno všechno věděla. To je sranda, že tě to musí napadnout právě teď.“