Ty rozhovory se sebou nebyly k ničemu. Potřebovala jsem o tom mluvit s někým jiným. Mohla bych klidně jít za nějakým herákem tady na stanici. Místo toho jsem radši zalezla do jednoho rohu u pošty. Znala jsem ty řeči, který by mi řekli. Poslouchala jsem je přece tak často, jenže tak, jako by se mnou nikdy nemohly mít nic společnýho: „Tak to tak nežer, klidně si píchej dál. Však to nějak dopadne. A když budeš jednou chtít, tak toho přece můžeš nechat. Dyť je na trhu valeron.“ Detlef taky takhle kecal, když šlo o háčko.

Měla jsem jenom matku, s tou bych o tom mohla mluvit. Ale to taky nešlo. „To jí přece nemůžu udělat.“ myslela jsem si. „Má tě ráda a ty jí svým způsobem taky. Ranila by ji mrtvice, kdybys jí to vyprávěla. A stejně by ti nemohla pomoct. Akorát by tě strčila do děcáku. A to by k ničemu nebylo. Z přinucení se nikdo nepolepší. A ty už vůbec ne. Ty se hned postavíš na zadní, utečeš odtamtud a všechno bude ještě horší.“

Už jsem k sobě zase polohlasně mluvila: „Prostě s tím musíš přestat. Trochu absťáku na začátku, to zvládneš levou rukou. Až se vrátí Detlef, tak mu řekneš: Já ten fet nechci, končím s tím. A ty s ním bud taky přestaň, nebo se rozejdeme. Máš v kapse ještě dvě půlky? Oukej, tak si to dáme naposled, a od zejtřka konec.“ Při tom přesvědčování sama sebe jsem si uvědomovala, jakou už mám zase nesnesitelnou chuť na další šlehnutí. A pak jsem zašeptala, jako bych prozrazovala nějaký děsný tajemství: „Detlef toho stejně nenechá. A ty že by ses na něho vykašlala? Christiano, prosím tě, přestaň žvanit. Přestaň si něco nalhávat. Tohle je prostě konečná stanice. Se vším je konec. Moc sis toho života neužila, Ale sama jsi to tak chtěla.“

Vrátil se Detlef. Bez jedinýho slova jsme šli na Kurfürstenstrasse a našli našeho obvyklýho dýlera. Dostala jsem půlku půlky, jela podzemkou domů a zalezla do svýho pokoje.

Přespříští neděli jsme byli s Detlefem sami v Axelově bytě. Bylo dopoledne. Oběma nám bylo mizerně. V sobotu jsme nenašli našeho dýlera a nechali se vojet nějakým jiným. Droga, kterou nám prodal, byla tak špatná, že jsme si museli ráno píchnout dvojitou dávku, všechno, co jsme ještě měli, abysme se z toho dostali. A teď už se Detlef zase začal potit a já jsem taky pozorovala, že co nevidět dostanu absťák.

Prolezli jsme celej byt a hledali něco, co by se dalo zpeněžit. Ale předem jsme věděli, že už tam nic není. Od kávomlýnku až po rádio už bylo všechno pryč, všechno se to změnilo na háčko. Jen lux tam ještě zůstal. Ale ten byl tak starej, že by nám za něj stejně nikdo nic nedal.

Detlef řek: „Holka, musíme co nejrychlejc sehnat peníze. Ani ne za dvě hodiny budeme mít oba pořádnej absťák, pak už se nám to nepodaří. Ale v neděli večer ty prachy sám nevydělám. Musíš mi pomoct. Nejlepší bude, když půjdeš k Soundu a něco vyžebráš. Musíme dát dohromady čtyřicet marek. Když seženu buzíka za čtyřicet nebo padesát marek, tak nám ještě něco zbyde na ráno. Dokážeš to?“

Řekla jsem: „Jasně že to dokážu. Však víš, na žebrání jsem přeborník.“ Rozešli jsme se s tím, že se nejpozdějc za dvě hodiny zase sejdeme. Často jsem v Soundu žebrala. Většinou jen tak z hecu. Vždycky se mi podařilo dát dohromady slušný peníze. Ale toho večera to zkrátka nešlo. Musela jsem ty prachy sehnat moc rychle, jenže při žebrání člověk nesmí spěchat. Nejdřív si musí dobře vybírat, koho oslovit. A pak se jim musí člověk trochu přizpůsobit, pokecat s nima a vůbec, bejt cool. Zkrátka to musela bejt zábava, a ne nutnost.

Dostávala jsem absťák a žebrání mi nešlo. Po půlhodině jsem mela teprve šest marek osmdesát. Ne, to nedokážeš, říkala jsem si. Musela jsem myslet na Detlefa, kterýmu nezbylo než jít na stanici, kam choděj v neděli jen rodinky s dětičkama, když se vracej od babičky z nedělního kafe a bábovky. A ještě ke všemu má absťák. Stejně se mu nepodaří sehnat nějakýho buzíka. Propadla jsem panice.

Neměla jsem v úmyslu nic určitýho, když jsem vyšla na ulici. Snad jsem doufala, že mi to žebrání venku půjde tip. Před vchodem stál mercedes. Často tam takhle stály všelijaký bouráky nebo přejížděly pomalu kolem. Protože nikde nejsou holky tak laciný jako před Soundem. Někdy jsou to třeba takový, co nemaj na vstup, protože utratily kapesný. Dělaj to za vstupný a pár lahví koly.

Chlap z mercedesu na mě kejvnul. Poznala jsem ho. Bejval před Soundem dost často a jednou už mě oslovil. Jestli bych si prej nechtěla vydělat stovku. Zeptala jsem se ho tenkrát, co by za to chtěl, a on řek, že nic moc. Vysmála jsem se mu.

Nevím, co jsem si teď myslela. Asi skoro nic. Nejspíš. Tak k němu běž a aspoň zjisti, co chce. Třeba u něho něco vyžebráš. V každým případě na mě mával jako blázen a najednou jsem stála vedle jeho auta. Řek, abych si nastoupila. Že tu nesmí dlouho stát. A já si k němu sedla.

Ve skutečnosti jsem přesně věděla, co bude následovat. Ze nepůjde vo žádný žebrání. Znala jsem přece tyhle chlapy jako svý boty, znala jsem nazpaměť ten film, kterej právě začínal. Vždyť jsem je viděla každej den na stanici a kluci o nich v jednom kuse žvanili. Takže jsem taky věděla, že ne chlap, ale holka si diktuje podmínky. Snažila jsem se držet cool. Ani jsem se neklepala. Jen jsem se vždycky hodně nadechla a pokoušela se mluvit pokud možno nevzrušeně a klidně. Zeptala jsem se: „Vo co de?“

On řek: „Jak to, o co jde? Sto marek. Souhlasíš?“

„Ale s pícháním nebo s něčím takovým se mnou nepočítej.“

Zeptal se „proč“ a mě v rozčilení nenapadlo nic jiný ho, než mu říct pravdu: „Tak poslouchej. Mám přítele. A to je jedinej kluk, se kterým jsem zatím spala. A tak to taky zůstane.“