On řek: „No dobře. Tak mi ho vyhulíš.“

Já řekla: „Ne, to taky ne. To bych se poblila.“ Teď jsem byla skutečně cool.

On se ale nenechal vyvést z míry. Řek: „Oukej, tak mi ho vyhoníš.“

Řekla jsem: „Dobře, to jo. Za stovku.“ V tý chvíli jsem to vůbec nemyslela vážně. Až potom mi došlo, že po mně musel děsně jet. Protože sto marek za něco takovýho, a to mě sbalil

na Kurfürstenstrasse, kde jsou nejlevnější holky z celýho Berlína. Asi se mu líbilo, že se ho bojím, nedokázala jsem to zakrejt. Poznal to z toho, jak jsem tam seděla přitisknutá ke dveřím s pravou rukou připravenou na klice.

Když se rozjel, dostala jsem šílenej strach. Říkala jsem si: Ten chce za tu slovku dostat víc a určitě si to taky násilím vezme. Anebo vůbec nezaplatí. Zastavil blízko parku. Znala jsem to tam. Chodily tam děvky. Všude se válely prezervativy a papírový kapesníky.

To už jsem se pořádně klepala a taky mi bylo trochu špatně. Ale ten chlap byl úplné klidnej. Dodala jsem si odvahy a řekla to, co musí říct každá správná prostitutka: „Nejdřív prachy.“ Dal mi stomarkovou bankovku. Pořád jsem ještě měla strach. Slyšela jsem už dost historek o chlapech, který si potom peníze zase násilím vzali zpátky. Ale taky jsem věděla, co musím udělat. Kluci v naší partě v poslední době nemluvili o ničem jiným než o zážitcích s buzikama, o čem se konec konců měli bavit.

Počkala jsem, až si začal rozpínat kalhoty a nedíval se na mě. V tý chvíli jsem strčila stovku do boty. Byl připravenej. A já jsem pořád ještě seděla na druhý straně v koutě a snažila se, abych se nemusela ani pohnout. Vůbec jsem se na něj nepodívala a jen jsem k němu tápala levou rukou. Ale měla jsem ji moc krátkou, přece jen jsem si musela trochu přisednout. A taky jsem se musela na něho aspoň jedním okem podívat, než jsem mu ho vzala do ruky.

Bylo mi na blití a třásla jsem se zimou. Dívala jsem se oknem ven a snažila se soustředit na něco jinýho. Na světla reflektorů, jak probleskovaly křovím, a na neónový reklamy, na který jsem odtamtud dohlídla. Šlo to docela rychle.

Pak ten chlap znovu vytáhnul peněženku. Držel ji tak, že jsem viděla dovnitř. Měl tam pětistovky a stovky. Buď na mě chtěl udělat dojem, nebo mě navnadit na příště. Dal mi ještě dvacet marek. Tuzér.

Když jsem se konečně doslala ven z auta, byla jsem úplně klidná. Myslela jsem si: Tak to byl teda tvůj druhej mužskej. A to je ti čtrnáct. Ani ne před čtyřma nedělama jsi přišla o panenství. A teď už je z tebe prostitutka.

Pak jsem ale všechno pustila z hlavy, toho chlapa i to, co jsem udělala. Byla jsem prostě štěstím bez sebe. Z těch sto dvaceti marek v botě. Ještě nikdy jsem neměla tolik peněz najednou, Nemyslela jsem na Detlefa a na to, co tomu řekne. Měla jsem už pořádnej absťák a potřebovala jsem si šlehnout. Myslela jsem jen na to. Měla jsem štěstí, hned jsem našla našeho dýlera. Když uviděl peníze, zeptal se: „Kdes to sebrala? Bylas s chlapem?“ Odpověděla jsem: „Blázníš? Copak jsem děvka? Než bych dělala něco takovýho, tak to se radši vykašlu na háčko. Fakt. Ale ne, tatínek si zase jednou vzpomněl, že má taky dceru, a dal mi kapesný.“

Koupila jsem dvě půlky půlek za osmdesát marek. Půlka půlky byla novinka na trhu. V jednom balíčku byla asi čtvrtina gramu. Dřív nám čtvrtka stačila pro tři. Teď jsme s tím tak akorát vyšli my dva.

Šla jsem na záchod na Kurfürstenstrasse a píchla jsem si. Droga byla úplně čistá. Zbytek háčka spolu se čtyřiceti markama jsem strčila za obal žákovskýho průkazu.

Prostituci a obstarání drogy jsem zvládla přesně za čtvrt hodiny. Rozešli jsme se teda teprve před třičtvrtěhodinou. Byla jsem si jistá, že Detlef ještě stojí před stanicí, a jela jsem za ním. Stál tam. Úplná hromádka neštěstí. Samozřejmě se mu nepodařilo sehnat zákazníka, v neděli a ještě k tomu s absťákem. Řekla jsem mu: „Pojď. já už něco mám.“

Neptal se odkud. Neřek vůbec nic. Jen spěchal domů. Hned jsme šli do koupelny. Vytáhla jsem z kapsy průkaz. Rozbalil papír s háčkem. Když to vařil, všimnul si mýho průkazu, zbytku háčka a dvou dvacetimarek, zastrčenejch za obalem. Konečně se zeptal: „Kdes ty prachy sebrala?“

Řekla jsem: „Žebráním mi to nešlo. Ani trochu. Ale byl tam chlap, drsně prachatej a chtěl ho jenom vyhonit. Fakt, nic víc. Tak co jsem měla dělat. Udělala jsem to kvůli tobě.“

Detlef se rozzuřil, vůbec mě nenechal domluvit. Obličej se mu zkřivil vztekem a zařval: „Lžeš! Za to by ti nikdo nedal stovku. Lžeš mi. To bych chtěl vidět, co jsi s ním dělala!“ Už byl vyřízenej. absťák ho úplně sebral. Třas se po celým těle, košili měl propocenou a dostával křeče do nohou.

Podvázal si ruku. Seděla jsem na kraji vany a brečela. Měl plný právo naštvat se na mě. Brečela jsem a čekala, až na něj zabere háčko. Byla jsem si jistá, že mi pak dá pár facek. Nebránila bych se.

Detlef vytáhnul stříkačku a mlčel. Vstal a šel z koupelny. Já za ním. Konečně řek: „Doprovodím tě k autobusu.“ Odsypala jsem mu z tý půlky a dala mu to. Strčil to do kapsy u džín, zase bez jedinýho slova. Šli jsme na stanici autobusu. Pořád nic neříkal. Chtěla jsem, aby na mě řval, aby mě třeba uhodil, aby udělal aspoň něco. Řekla jsem: „Tak už konečně něco řekni.“ Ale on nic, nic, nic.

Stálí jsme na stanici, přijel autobus, ale já jsem do něho nenastoupila. Když odjel, řekla jsem: „Poslyš, to, co jsem ti povídala, byla fakt pravda. A vůbec to nebylo tak strašný. Musíš mi to věřit. Copak mi už nevěříš?“