Detlef řek: „Oukej, věřím ti.“

Řekla jsem: „Ale já jsem to skutečně udělala jenom kvůli tobě.“

Detlef řek trochu víc nahlas: „Nevykládej! Udělalas to kvůli sobě. Mělas absťák a takhle jsi dopadla. To je teda paráda. Udělala bys to, i kdybych vůbec neexistoval. Už to konečně pochop! Teď jsi heračka. Fyzicky závislá na fetu. Všechno, co děláš, děláš jen kvůli sobě. Jen a jen pro sebe.“

Řekla jsem: „Máš pravdu. Ale poslyš, musíme to teď začít dělat jako dneska. Nemůžeš to už zvládnout sám. Potřebujeme moc fetu. A já nechci, abys chodil s chlapama sám. Obrátíme to teď. Určitě se mi ze začátku podaří vydělat spoustu prachů. A bez píchání. Slibuju ti, že s nima nikdy nebudu píchat.“

Detlef na to nic neřek, vzal mě okolo ramen. Začato pršet a já jsem nepoznala, jestli kapky na jeho tváři jsou slzy, nebo déšť. Znovu přijel autobus. Řekla jsem: ,,Je to všechno úplně beznadějný. Vzpomínáš, když jsme ještě sjížděli prášky a haš, to jsme přece byli úplně svobodný. Nebyli jsme na tom vůbec závislý. Nikoho a nic jsme nepotřebovali. Bylo nám dobře. A teď už bez toho nemůžeme bejt.“

Nechala jsem ujet ještě tři nebo čtyři autobusy. Vedli jsme smutný řečičky. Brečela jsem a Detlef mě držel v náručí. Nakonec řek: „Musí to bejt zase jako dřív. Zkrátka si musíme odvyknout. Spolu to dokážeme. Seženu valeron. Hned zejtra. Spolu se nám to povede.“

Znovu přijel autobus a Detlef mě vystrčil na schůdky.

Doma jsem se chovala úplně automaticky jako každej večer. Šla jsem do kuchyně a vzala si z ledničky jogurt. Brala jsem si ho vždycky do postele, aby nebylo nápadný, že mám v pokoji lžíci. Potřebovala jsem ji na ráno na převaření háčka. Z koupelny jsem přinesla sklenici vody na vyčištění stříkačky.

I příští ráno bylo stejný jako ostatní. Matka mě probudila ve třičtvrtě na sedm. Zůstala jsem v posteli a dělala, že ji neslyším. Nedala mi pokoj a každejch pět minut mě znovu budila. Nakonec jsem se ozvala: „No jo, však už vstávám.“ Přišla znovu a pořád votravovala, počítala jsem minuty, až bude konečně čtvrt na osm. To odcházela do práce, aby stihla podzemku. Ještě nikdy se nestalo, že by jí ujela. Vlastně jsem měla taky odcházet ve čtvrt na osm, abych přišla včas do školy.

Když za sebou konečné zabouchla dveře, zase jsem dělala všechno automaticky. Džíny ležely na zemi u postele, stačilo vytáhnout z kapsy staniol s háčkem. Hned vedle se válela igelitová taška s líčidlama a balíčkem cigaret Roth-Handle a stříkačkou zabalenou v toaletním papíře. Byla jako obvykle úplně ucpaná. Ten proklatej tabák z cigaret se vždycky rozsypal po celý tašce a dostal se do stříkačky. Vyčistila jsem ji ve sklenici s vodou, vysypala fet na lžíci od jogurtu, stříkla k tomu trochu citrónový šťávy, převařila to, podvázala si ruku a tak dál. Bylo to pro mě něco tak samozřejmýho jako pro jinýho třeba cigareta po ránu v posteli. Potom jsem většinou ještě usnula a do školy jsem chodívala až na druhou nebo na třetí hodinu. Když jsem si píchla doma, přišla jsem vždycky pozdě.

Někdy se ale matce podařilo vytáhnout mě z postele včas a musela jsem s ní jit na podzemku. Pak mi nezbylo nic jinýho, než si píchnout na záchodě na stanici Moritzplatz. Bylo to dost nepříjemný, protože tam byly tmavý a smradlavý záchody. Všude ve stěnách byly díry. Povaleči a ožralové byli celý bez sebe, když se mohli podívat, jak holka čurá. Měla jsem vždycky strach, aby samým zklamáním, že si jenom píchám, nezavolali fizly.

Brala jsem si s sebou do školy vždycky celý nádobíčko. Pro všechny případy. Kdybych z nejrůznějších důvodů musela zůstat dýl ve škole, třeba když bylo nějaký shromáždění anebo když jsem nešla v poledne hned domů. Někdy jsem si musela píchnout i ve škole. Ani jedny dveře u školních záchodů nešly zavřít. Renata, moje kamarádka, mi proto musela držet dveře, zatímco jsem si píchala. Renata věděla, jak to se mnou je. Myslím, že to ve třídě věděli skoro všichni. Ale bylo jim to jedno. V Gropiusstadtu bylo takovejch jako já víc, dávno to nebyla žádná senzace.

Při vyučování, když jsem vůbec přišla, jsem většinou napůl spala. A někdy docela hluboce, s hlavou na lavici. Když jsem si ráno píchla trochu víc, sotva jsem ze sebe dostala slovo. Učitelé si museli všimnout, co se mnou děje. Ale jen jeden z nich si se mnou tehdy promluvil o škodlivosti drog, a dokonce se mě zeptal, jaký mám problémy. Ty ostatní se ke mně chovali jako k líný a nepořádný žákyni a dávali mi pětky. Beztak jsme většinou měli učitele, který se sotva naučili naše jména. Neměli k nám žádnej osobní vztah, a my k nim taky ne. Brzo si zvykli, že nenosím domácí úkoly, a nic na to neříkali. Jen vždycky vytáhli notes se známkama, stejně jako když jsem místo písemky napsala do sešitu jen „Nevím“, hned jsem ho odevzdala a pak si zbytek hodiny kreslila nějaký nesmysly. Myslím, že většinu učitelů škola nezajímala stejně jako mi. Úplně rezignovali a byli jen šťastný tak jako já, když přežili hodinu bez úhony a měli ji konečně za sebou.

Po tom večeru, kdy jsem byla poprvé s chlapem, bylo pořád všechno při starým.

Každej večer jsem do Detlefa hučela, že musím vydělávat víc peněz než těch pár marek, co vyžebrám. Ale Detlef žárlil a nechtěl o tom ani slyšet. Jenže mu bylo jasný, ze už to sám neutáhne. A tak mi navrhnul, abysme se prodávali společně.

Už se mezi buzíkama docela dobře vyznal a věděl, že jsou mezi nima některý bisexuálové a taky teplouši, který by to někdy rádi zkusili s holkou — hlavně když by při tom byl taky kluk. Detlef řek, že vybere takový zákazníky, který by si na mě moc nedovolovali a který by hlavně nechtěli šoustat. Zkrátka zákazníky, který jen chtěj, aby se s nima něco dělalo.

Ty byli Detlefovi tak jako tak nejmilejší. Říkal, že spolu bysme mohli vydělat sto marek i víc. První zákazník, kterýho pro nás Detlef vybral, byl Koktavej Max. Říkali jsme mu tak. Byl to Detlefův stálej zákazník, kterýho jsem už taky dost dobře znala. Detlef řek, že chce jenom bičovat. Ale budu se přej muset při tom nahoře svlíknout. To mi vyhovovalo. Bičování se mi dokonce docela líbilo, protože jsem si myslela, že si aspoň budu moc vybít vztek na Detlefovy teplouše. Koktavej Max byl hned s nadšením pro, když mu Detlef nabídnul, že mě vezme s sebou. Samozřejmě za dvojnásobnou cenu. Domluvili jsme se na pondělí na tři odpoledne u stanice ZOO.