Přišla jsem jako vždycky pozdě. Koktávej Max už tam byl. Detlef ale samozřejmě ne. Jako všichni heráci byl děsně nespolehlivej. Napadlo mě, že šel asi udělat nějakýho zákazníka, kterej sice dobře platí, ale o to dýl to s ním trvá. Čekali jsme s Koktavým Maxem skoro půl hodiny. Detlef nepřišel. Mela jsem hroznej strach. Ale Koktávej Max byl ještě vyděšenější než já. Snažil se mi pořád vysvětlit, že už aspoň deset let neměl nic s holkou. Jediný slovo se mu nepodařilo dokoktat do konce.

Nemohla jsem už vydržet jen tak tam stát. Chtěla jsem to mít co nejrychlejc za sebou. Mimoto už mi došel fet a pořád jsem trnula strachy, že bych mohla dostat absťák dřív, než to zvládnu s Koktavým Maxem. Čím větší měl strach, tím jsem byla sebejistější. Uvědomila jsem si, že mám nad ním v tyhle situaci převahu. Nakonec jsem mu docela cool řekla: „Budeš se muset spokojit jen se mnou. Ale zůstaneme při tom, co domluvil Detlef. Sto padesát marek.“

Podařilo se mu vykoktat ,,takjo“ a pak jsme vyrazili. Nebyl schopnej se bránit. Zavěsila jsem se do něho a doslova jsem ho musela odtáhnout.

Znala jsem od Detlefa jeho smutnou historii. Byl pomocnej dělník, okolo třicítky, a pocházel z Hamburku. Jeho matka byla prostitutka. V dětství byl hrozně bit. Od matky i jejích chlapů a taky v domovech, kam ho pořád strkala. Ze všeho toho bití a věčnýho strachu se nikdy nenaučil pořádné mluvit a teď potřeboval rány, aby se sexuálně ukojil.

Šli jsme spolu do jeho bytu. Řekla jsem si nejdřív o peníze, i když to byl stálej zákazník, před kterým jsem se nemusela mít tak na pozoru. Skutečně mi dal sto padesát marek a já byla trochu pyšná, že jsem si klidně od něho vzala takovejch peněz.

Svlíkla jsem si tričko a on mi dal bič. Bylo to úplně jak v kině. Jako kdybych byla někdo docela jinej. Ze začátku jsem ho nedokázala pořádně uhodit. Ale on kňoural, že ho to musí bolet. Začala jsem víc mlátit. Křičel „mami“ a nevim co ještě. Neposlouchala jsem ho. A snažila jsem se moc se na něho nekoukat. Ale přesto jsem viděla, jak mu naskakujou pruhy na zádech a na některejch místech mu praská kůže. Bylo to odporný a trvalo to skoro hodinu.

Když byl konečně hotovej, natáhla jsem si tričko a utíkala pryč. Vylítla jsem ze dveří, seběhla ze schodů a jen taktak jsem to stihla. Před domem mi žaludek definitivně kapituloval. Jen jsem se vyzvracela, jako by všechno zmizelo. Nebrečela jsem, ani trochu jsem se nelitovala. Jasně jsem si uvědomovala, kam až jsem klesla, když jsem něco takovýho dokázala. Šla jsem na stanici. Detlef tam stál. Nic moc jsem mu nevyprávěla. Ukázala jsem mu sto padesát marek. Vytáhnul z kapsy stomarkovku, kterou právě vydělal. Ruku v ruce jsme šli na trh a koupili si spoustu fetu. To nejčistší háčko od našeho dýlera. Byl to naprosto senzační den.

Od tý doby jsem si na svůj fet vydělávala většinou sama. Měla jsem u chlapů na stanici ohromnej úspěch a mohla jsem si vybírat, s kým půjdu, mohla jsem si klást podmínky. Ze zásady jsem nechodila s kanakama, teda s gastarbeiterama. Ty byli pro všechny holky na stanici to poslední. Kanakové, říkaly, to jsou ty nejhorší sviňáci, nemaj peníze, většinou dávaj jen dvacet nebo třicet marek, a chtěj to se vším všudy.

To pro mě nepřipadalo v úvahu, abych s chlapama šoustala. Bylo to poslední intimní, co jsem dávala jen Detlefovi. Dělala jsem to rukou a pak taky francouzsky. Nebylo to tak nejhorší, když jsem dělala něco já s chlapem, a on se mě při tom nedotknul. A když se o to některej pokusil, hned jsem vyletěla.

Snažila jsem se domluvit si podmínky hned na stanici. S těma, který se mi na první pohled nezdáli, jsem vůbec nemluvila. Můj poslední zbytek hrdosti mě ale stál spoustu času. Často mi trvalo skoro celý odpoledne, než jsem našla zákazníka, kterej byl oukej. Tolik peněz jako tenkrát, když jsem byla poprvé s Koktavým Maxem, jsme mívali málokdy.

Koktávej Max byl teď náš společnej stálej zákazník, můj a Detlefův. Chodívali jsme k němu buď oba, anebo taky jen jeden z nás. Koktávej Max byl docela dobrej. Měl nás oba dva stejně rád. Ze svýho platu pomocnýho dělníka nám samozřejmě nemoh pořád platit sto padesát marek, ale čtyřicet, právě na jedno píchnuti, dal vždycky nějak dohromady. Jednou dokonce rozbil prasátko a vysázel mi přesně čtyřicet marek v mincích. Když jsem měla naspěch, mohla jsem k němu jen tak narychlo zaběhnout a vzít si dvacet marek zálohy s tím, že zejtra přijdu znova a udělám mu to za další dvacku. Když na to měl, tak souhlasil.

Koktávej Max se na nás vždycky těšil. Pro mě míval připravenou mou oblíbenou broskvovou šťávu. Na Detlefa zas čekal v ledničce krupicovej pudink. Koktavej Max ho sám vařil. Mimoto mi vždycky nabídnul velkej výběr jogurtů a čokolády, protože věděl, že si po práci vždycky ráda něco takovýho dám. Bičovala jsem už s naprostou rutinou a vždycky jsem potom něco snědla, vypila a pokecala s Koktavým Maxem.

Max byl čím dál hubenější. Dával nám skutečně všechny svý peníze a neměl už pomalu pro sebe na jídlo. Zvyknul si na nás a byl s náma tak šťastnej, že už skoro nekoktal. Každý ráno si kupoval několikerý noviny jen proto, aby se podíval, jestli jsou tam nějaký zprávy o obětech heroinu. Když jsem k němu jednou přišla pro obvyklejch dvacet marek, děsně koktal a byl úplně bílej. V novinách ten den stálo, že Detlef W. se stal tolikátou a tolikátou obětí heroinu v tomto roce. Málem se rozbrečel radostí, když jsem mu řekla, že jsem svýho Detlefa právě viděla živýho. Tak jako už několikrát mi začal vykládat, že bysme měli dát od heroinu ruce pryč, nebo taky zemřeme. S ledovým klidem jsem mu řekla, že jestli přestaneme s háčkem, tak k němu taky přestaneme chodit. Takže ztichnul.

Detlef a já jsme měli ke Koktavýmu Maxovi dost zvláštní vztah. Nenáviděli jsme všechny buzíky. Takže jsme nenáviděli i Koktavýho Maxe. Ale jinak se nám zdál docela dobrej. Asi proto, že jsme si u něho vždycky bez problémů přišli na čistejch čtyřicet marek. Navíc jsme k němu asi cejtili něco jako soucit. Byl to buzík, kterej na tom byl ještě hůř než my. V každým případe byl úplně opuštěnej a měl jenom nás. Kvůli nám se úplně zruinoval. Ale o tom jsme moc nepřemejšleli. Zruinovali jsme jich pak ještě víc.