Někdy jsme u Koktavýho Maxe strávili příjemnej večer u televize a pak u něho přespali. Nechal nám svou postel a sám spal na zemi. Jednou v noci jsme se dostali do bezvadný nálady. Koktavej Max pustil nějakou bláznivou muziku, natáhnul si paruku s dlouhejma vlasama a oblíknul srandovní kožich. Tancoval v tom jako blázen a my se mohli úplně uchechtat. Najednou zakopnul, upadnul na zem a praštil se hlavou o šicí stroj. Na chvíti omdlel. Měli jsme o něho šílenej strach a hned jsme volali doktora. Koktávej Max měl otřes mozku a musel zůstat čtrnáct dní v posteli.

Brzo potom se vybodnul na svý zaměstnání. Byl úplně na dně, už mu jen zbejvalo zkusit fet Odrovnali ho heráci. My. Prosil, abysme se na něho aspoň někdy přišli podívat. Jenomže takový přátelský návštěvy si žádnej herák nemůže dovolit. Za prvé proto, že není schopnej mít moc velkej soucit s druhým. Ale hlavně má celej den co dělat, aby sehnal peníze na fet, a na něco takovýho mu prostě nezbejvá čas. Detlef to Koktavýmu Maxovi nemilosrdně vysvětlil, když nám sliboval, že nám dá prachy, jen co nějaký sežene. „Herák je především obchodník. Musí se každej den starat, aby naplnil pokladnu. A nemůže si dovolit z přátelství nebo ze sympatií dávat na dluh.“

Krátce nato, co jsem se začala taky prodávat, došlo k jednomu šťastnýmu shledání. Bylo to na stanici. Čekala jsem na zákazníka a najednou vedle mě stála Babsi. Babsi. ta malá holka, co se na mě před pár měsícema naštvala v Soundu proto, že jsem jí nechtěla dát háčko. Babsi, tenkrát dvanáctiletá, na útěku ze školy, která stačila zkusit pár šňupnutí háčka, než ji chytili a dovedli zpátky k babičce a dědečkovi.

Podívaly jsem se na sebe. Hned jsme jedna o druhý věděly, jak na tom jsme, padly jsme si do náruče a daly si pusu. Měla děsnou radost a já taky. Šíleně zhubla. Neměla vůbec žádný prsa ani zadek. Ale byla ještě hezčí než dřív. Měla krásně upravený dlouhý světlý vlasy a celá byla jako ze škatulky. Na první pohled jsem poznala, že je závislá na háčku, Nemusela jsem se jí ani podívat do špendlíkovejch zorniček. Ale řekla bych, že toho, kdo neví nic o fetování, by ve snu nenapadlo, že takový hezký dítě je heračka.

Babsi byla děsné klidná. Vůbec se nepodobala těm nervózním herákům, který se celej den honěj jen za prachama a fetem. Taky mi hned řekla, že nemusím čekat na žádný ho zákazníka, že mi dá dávku a taky něco k jídlu.

Šly jsme nahoru na terasu. O tom, že jsme obě závislý na háčku a že se kvůli tomu musíme prodávat, jsme se bavit nemusely. Ale Babsi mi nejdřív neřekla, odkud má tolik fetu a peněz. Vyprávěla mi. že na ni doma byli děsně přísný, když ji tenkrát chytli a dovedli zpátky. Musela bejt každej večer mezi sedmou a osmou doma a taky musela každej den chodit do školy. Babička ji hrozně hlídala.

Nakonec jsem se jí rovnou zeptala, jak to, že je tak bohatá, a ona řekla: „Mám stálýho zákazníka. Už staršího, aleje docela dobrej, cool. Jezdím k němu vždycky odpoledne taxíkem. Nedává mi prachy, ale fet. Každej den dostávám tři půlky půlek. Choděj k němu i jiný holky, taky dostávaj rovnou fet. Ale teď chce jenom mě. Za hodinu jsem hotová, A samozřejmě bez píchání. Jen se svlíknu, nechám se fotografovat, trochu s ním pokecám, no a pak mu to udělám francouzsky.“

Ten její stálej se jmenoval Heinz. Měl papírnictví. Už jsem o něm taky slyšela. Že je cool, dává rovnou háčko a moc při tom neotravuje. To jsem teda Babsi záviděla, že může bejt do osmi večer doma, pořádně se vyspat a nemusí žít v tom věčným nerváku.

Babsi měla všechno. Dokonce i dost nádobíčka. Stříkačky, který byly vlastně určený jen na jedno použití, byly tehdy hrozně špatně k dostání. Moje jehla už byla skoro tupá, musela jsem ji pokaždý brousit o krabičku zápalek, abych ji vůbec mohla vrazit do žíly. Babsi měla stříkaček, kolik chtěla. Hned mi tři slíbila.

Za pár dní jsem na stanici potkala taky Stellu, Babsinu kamarádku, která s ní tenkrát utekla z domova a ještě dřív než Babsi zkusila háčko. Objetí, polibky, šílená radost. Stella už taky jela v háčku a byla na něm závislá. Ale tak dobře jako Babsi se neměla. Její otec před dvěma lety zahynul při požáru, matka si spolu s italským přítelem otevřela hospodu a dala se na pití. Stella si brala na fet rovnou z pokladny. Ale když jednou šlohla matčinýmu příteli padesát marek rovnou z peněženky, tak to prasklo. Měla strach vrátit se domů a toulala se jako tenkrát, když jsme se poznaly.

Na terase stanice jsme se začaly docela automaticky bavit o zákaznících. Stella hned začala pomlouvat svou nejlepší kamarádku Babsi. Přej už je docela na dně. Ten její Heinz je totiž úplně hnusnej. Hnusnej, starej, tlustej, upocenej chlap, se kterým normálně spí. Stella řekla: „To by pro mě bylo to poslední. S někým takovým šoustat. A vůbec s jakýmkoli chlapem. To už bych mohla jít rovnou s kanakem. Jo eště takhle francouzsky, prosím. Ale chrápat s někým, to teda ne.“

Úplně jsem se zhrozila, jak hluboko Babsi klesla. Vůbec mi tenkrát nedošlo, proč mi to vlastně Stella vykládá. Pak jsem se od Babsi dověděla, že Heinz byl dřív Stellin stálej zákazník. Proto Stella přesně věděla, za co dává tři půlky půlky. Poznala jsem to pozdějc i na vlastní kůži,

Stella mi taky na terase řekla, že by se nikdy neprodávala na stanici: „Tady jsou ty vůbec nejhorší holky. A taky kanakové. Nemám náladu nechat se votravovat těma hnusnejma kanakama.“

Stella chodila na stop, na baby-stop na Kurfürstenstrasse. Byly tam skoro samý heračky, hlavně třináctky a čtrnáctky. Měla jsem ze stopu děsnej strach, protože člověk nikdy nevěděl, ke komu si sedá do auta. Řekla jsem: „Stop je vůbec to nejhorší. Děláte to za dvacet marek. Dva zákazníky najedno píchnuti, to bych se na to vykašlala.“

Skoro hodinu jsme se hádaly, kde jo na tom hůř, jestli holky na stanici ZOO, nebo ty na stopu. Nakonec jsme se sjednotily na tom, že Babsi klesla úplně nejníž, když s tím svým chlapem šoustá.

Takže nový shledání začalo hádkou o naše „ctnosti“ prostitutek. V příštích měsících jsme se kvůli tomu, Babsi, Stella a já, hádaly skoro každej den. Šlo vždycky o to, která z nás do toho bahna klesla nejhloub. Každá se snažila ostatním dvěma dokázat, že právě ona na tom ještě není úplně nejhůř. Když jsme se sešly ve dvou, pomluvily jsme vždycky tu třetí.