Nejlepší by samozřejmě bylo obstarat si peníze bez zákazníků. Hned první den mýho setkání se Stellou jsme mluvily o tom, že bysme to mohly zkusit. Chtěly jsme sehnat prachy žebráním a taky krádežema. Stella znala pár dobrejch triků.

Hned jsme šly do Kadewe, obchodního domu, abysme vyzkoušely jeden bezvadnej trik na dámskejch toaletách. Nejdřív se muselo počkat, až se pár bab zavře na záchodě. Většinou si věšely kabelky na kliku. Než se stačily vysoukat z těch svejch korzetů a sednout si na prkýnko, zmáčkla se zvenčí rychle klika. Kabelky spadly na zem a širokou mezerou pod dveřma se daly bezvadně vytáhnout. Báby se samozřejmě neodvážily vylízt ven s holejma zadkama. A než se zase stihly oblíct, byly jejich kabelky v háji.

Vlezly jsme teda na záchod v Kadewe. Ale vždycky, když Stella řekla teď, dostala jsem strach. A sama to udělat nechtěla. Jsou na to potřeba aspoň čtyři ruce, aby se stihly vybrat všechny kabelky. Takže z velkejch peněz na dámským záchodku nebylo nic. Neměla jsem na zlodějnu dost dobrý nervy.

Po několika dalších neúspěších se somrováním jsme se se Stellou rozhodly, že se budeme prodávat společně. Trvala jsem na tom, abysme to zkusily nejdřív na stanici. Začaly jsme chodit jenom ve dvojici. Mělo to řadu výhod. Za prvé jsme měly jedna druhou pod kontrolou, jak daleko jsme až zašly. Ale hlavně jsme se cejtily jistější. Ve dvou nás mohli hůř okrást a taky jsme se mohly líp bránit, když se zákazník nechtěl držet dohodnutýho. Navíc to šlo ve dvou rychlejc. Jedna ho obstarávala nahoře, druhá dole a bylo to hotový raz dva.

Na druhý straně bylo těžší najít zákazníka, kterej by chtěl platit dvě holky. Některý zkušenější měli taky ze dvou holek strach. Ve dvou ho mohly spíš okrást, když ho jedna pořádně zaměstná, druhá mu zatím může vlízt do peněženky. Hlavně Stella chtěla chodit ve dvou, protože měla větší potíže se sháněním zákazníků, nevypadala už tak dětsky jako my.

Nejlehčí to měla Babsi. Vydělávala, i když měla svýho Heinze: jen aby mohla dát fet taky nám. Nikdy si ten svůj nevinnej obličejík nemalovala. Hubeňoučká, třináctka, to bylo přesně to, co chlapi hledali. Klidně dokázala za hodinu stihnout pět zákazníků a vydělat dvě stě marek.

Babsi a Stellu jsme přibrali do naší party s Detlefem, Axelem a Berndem. Byli jsme teď tři kluci a tři holky. Když jsme někdy šli společně, zavěsila jsem se do Detlefa a ostatní kluci do holek. Nic mezi nima nebylo, ale byli jsme zkrátka cool parta. Každej se moh se svejma starostma obrátit na druhýho. Přes všechny hádky a neshody, který jsou jinak u heráků na denním pořádku. V ty době nás ještě háčko a problémy kolem něj spojovaly. Nejsem si jistá, jestli mezi lidma, který nejsou závislý na drogách, existuje takový přátelství jako tenkrát v naší partě. Právě tohle bezvadný přátelství, který mezi feťákama ze začátku vzniká, láká i jiný lidi.

Vztah mezi mnou a Detlefem se ale začal trochu kazit, když přišly do party druhý dvě holky. Měli jsme se pořád stejně rádi, ale častějc jsme se hádali. Detlef byl teď děsně podrážděnej. Často jsem bejvala s Babsi a Stellou, a to se mu moc nelíbilo. Nejvíc ho ale štvalo, že už nemoh kontrolovat, s jakejma chodím zákazníkama. Detlef mě začal podezřívat, že s chlapama šoustám. Byl pěkně žárlivej.

To já jsem nebyla tak posedlá jako on. Milovala jsem ho, no jasně, vždycky bych ho milovala. Na druhý straně jsem teď nebyla na něm závislá. Už jsem nepotřebovala jeho fet a jeho stálou ochranu. Vlastně to bylo mezi náma jako v moderním manželství, po kterým mladý lidi tak toužej. Nebyli jsme vůbec závislý jeden na druhým. A když měl někdo z nás víc fetu, tak jsme si to rozdělily mezi holkama a kluci se zase postarali o sebe.

Ale naše přátelství bylo koneckonců feťácký přátelství. Byli jsme čím dál agresivnější. Fet a věčnej nervák, každodenní boj o prachy a háčko, neustálej stres doma, zatajování a výmysly, kterejma jsme obelhávali rodiče, nám úplně ničily nervy. Nebyli jsme schopný ovládnout agresivitu, která se v nás hromadila, ani když jsme byli spolu.

Nejlíp jsem si rozuměla s Babsi. Byla z nás nejklidnější. Často jsme se spolu prodávaly. Koupily jsme si stejný úzký černý sukně s rozparkem až po zadek. Pod tím jsme nosily

černý pásy s podvazkama, chlapi po tom úplně šíleli. Černý podvazky a k tomu ty naše dětský postavy a dětský obličeje.

Krátce před Vánocema v roce 1976 jel můj otec na dovolenou a souhlasil s tím, že můžu s Babsi bydlet u sestry. Hned první večer v otcové bytě jsme se děsně pohádaly. Byly jsme na sebe s Babsi tak sprostý, že se moje o rok mladší sestra rozbrečela. Používaly jsme mezi sebou výrazy prostitutek, když jsme měly vztek. Sestra neměla samozřejmě o našem dvojím životě ani tušení.

Druhej den jsme byly zase s Babsi nejlepší kamarádky. Tak to bylo vždycky: když se člověk vyspal a pomalu doznívalo háčko, přišla taková poměrně smířlivá nálada. Dělaly jsme to s Babsi tak, že jsme si nepíchly hned ráno, ale snažily jsme se to odsunout co nejdál. Párkrát jsme to už zkusily. Byl to docela správnej sport, vydržet co nejdýl bez šlehnutí. Ale celou tu dobu čekání jsme nemluvily o ničem jiným než o pořádný ráně tím nejčistším háčkem, jaký jsme kdy měly. Byly jsme úplně jako dvě děti na Štědrej večer těsné před nadílkou.

Moje sestra nakonec pochopila, o co jde. Došlo jí, že máme nějakou drogu. Ale neměla pochopitelně ani tušení, že jsme na tom závislý. Myslela si, že chcem jenom něco vyzkoušet. A svatosvatě slíbila, že nic neřekne matce ani otci a dá si taky bacha na pusu, kdyby se tu snad náhodou objevil někdo z Babsiny rodiny. Byli na Babsi šíleně přísný a babička s dědečkem ani její rodiče neměli nejmenší tušení, že je prostitutka a heračka.

Babsi vytáhla z tašky tvaroh a jahodovou marmeládu. Mela to děsně ráda, byla vlastně živa jen z tvarohu. Já jsem nejedla o moc víc — mimo tvaroh ještě jogurt a vídeňský preclíky, který prodávali na stanici podzemky Kurfurstendamm. Nic jinýho už můj žaludek nesnes. Babsi teda dělala v kuchyni ten svůj tvaroh. Byla to přímo posvátná činnost. Moje sestra a já jsme nábožně seděly u stolu a všechny tři jsme se děsně těšily, až se nacpeme tou báječnou tvarohovou snídani. Ovšem ta mohla začít teprve po našem ranním šlehnutí.