Když Babsi tvaroh dost našlehala, už jsme to nevydržely. Řekly jsme sestře, aby prostřela stůl, a zamkly jsme se v koupelně. Jen jsme byly za dveřma, začalo jako obvykle drama, protože už jsme pomalu dostávaly absťák.

Měly jsme jen jedno slušný nádobíčko a já řekla, že si chci honem první píchnout.

Babsi hned vyletěla. „Proč vždycky ty. Dneska jsem první já. A navíc jsem ten fet sehnala já.“

Šla mi na nervy. Nesnášela jsem, když mi předhazovala, že má víc tetu. Řekla jsem; „Přestaň, tobě to přece vždycky trvá celou věčnost. Nezdržuj.“ To byla pravda. Týhle holce to vždycky trvalo aspoň půl hodiny, než byla hotová. Neměla skoro žádný žíly. Když poprvé napíchla, natáhla a nešla jí žádná krev, tak se děsně rozzuřila. Vztekle se píchala do ruky a úplné hysterčila. Pak už jí pomohla jenom náhodná trefa.

Mně to šlo tenkrát ještě poměrně dobře. Když mi nepíchal Detlef — tomu jedinýmu jsem to dovolila — tak jsem se v tý době píchala do jednoho místa na levý ruce. Šlo to dobře, dokud se mi tam neudělala trombóza. Pozdějc už jsem taky nevěděla, kam to vrazit.

Toho rána jsem si to teda vybojovala. Babsi byla naštvaná. Já popadla stříkačku a ve dvou minutách jsem byla hotová. Byla to pořádná pecka. Jen mi to zahučelo v krvi. Bylo mi hrozný horko. Šla jsem k umyvadlu, nechala si týct vodu přes obličej a blaženě se tam cákala.

Babsi seděla na kraji vany, píchla se do ruky a hned vyletěla. Zařvala: „Kruci, tady není vůbec žádnej vzduch. Votevři ty pitomý vokna!“

Řekla jsem: „Budeš se muset smířit s tím, že tu není vzduch. A dej mi pokoj.“ Bylo mi absolutně jedno, co s ní je. Měla jsem svý píchnuti a všechno bylo oukej.

Babsi se v jednom kuse píchala vedle a nemohla se strefit do žíly. Byla čím dál tím vzteklejší. Zařvala: „Tady v tý blbý koupelně není vůbec žádný světlo. Přines mi světlo! Lampu z dětskýho pokoje.“

Byla jsem na to moc líná, neměla jsem vůbec náladu jít kvůli Babsi do pokoje pro lampu. Pak jsem se tam ale přece jen vydala, protože nepřestávala řvát a já dostala strach, že si toho všimne sestra. Nakonec se jí to nějak podařilo. Hned byla úplně klidná. Pečlivě vyčistila stříkačku, umyla krev z vany a setřela ji z podlahy. Už neřekla ani slovo.

Šly jsme do kuchyně. Děsně jsem se těšila na tvaroh. Babsi si k sobě přitáhla talíř, objala ho levou rukou, vzala si lžíci a začala jíst. Úplně všechno to do sebe nacpala sama. Řekla jenom: „Ty víš proč.“

Obě jsme se na to společný bydlení v otcově bytě děsně těšily, a hned první ráno začalo hádkou století. Kvůli ničemu. Jenom proto, že jsme obě byly feťačky. Takoví jsou všichni heráci. Fet ničí vztahy k ostatním lidem. My jsme na tom byly stejně. Přesto jsme zatím v naší partě drželi při sobě, všichni jsme totiž byli dost mladý a já si pořád myslela, že nad naši partu není.

Taky moje hádky s Detlefem byly čím dál horší. Byli jsme už oba fyzicky úplně na dně. Já jsem při sto šedesáti devíti centimetrech vážila čtyřicet tři kila a Detlef měřil sto sedmdesát šest a vážil padesát čtyři kila. Bylo nám pořád špatně, všechno nás rozčilovalo a šli jsme si navzájem na nervy. Úplně záměrně, se sadistickým potěšením, jsme se snažili vyřídit toho druhýho. Soustředili jsme se vždycky na jeho nejslabší místo. A tím byla samozřejmě prostituce, i když jsme jinak dělali, že se nás tu nijak netýká, že je to jen rutina, nic víc, Detlef třeba řek: „Jak je to možný, že se mi ještě chce spát s holkou, která chodí s těma nejodpornějšíma chlapama z ulice.“

A já na to: .“Taky se mi hnusí, že si vyděláváš tím svým zadkem.“ A tak podobně.

Nakonec jsem se většinou rozbrečela nebo se složil Detlef, anebo jsme brečeli oba dva. Když měl jeden z nás absťák, tak ho moh ten druhej úplně vyřídit. Bylo to ale asi lepší, než kdybysme si pořád leželi v náruči jako dvě děti. Nejen my holky mezi sebou, ale laky já s Detlefem jsme jeden na druhým viděli, co se z nás stalo. Hnusili jsme se sami sobě a mluvili jsme o tom, jak jsou ty druhý odporný, jako bysme si chtěli dokazovat, že my na tom nejsme ještě tak špatně.

Tahle nesnášenlivost se samozřejmě projevovala i ve vztahu k cizím lidem. Stačilo mi, když jsem viděla v podzemce báby s těma jejich nákupníma taškama. Schválné jsem nastupovala se zapálenou cigaretou do nekuřáckýho vagónu. Když začaly něco kecal, tak jsem jim řekla, ať si sednou jinam, když se jim to nelíbí. Největší radost jsem měla, když se mi podařilo vyfouknout nějaký takový bábě místo před nosem. Tyhle moje vtípky proti mně často poštvaly celej vagón a někdy mě taky násilím vyhodili ven. Šlo mi samotný na nervy. Jak se chovám. Taky mi vadilo, když něco takovýho prováděla Babsi nebo Stella. Nevím, proč jsem musela pořád ty báby tak provokovat, vždyť mi na nich vůbec nezáleželo.

Bylo mi úplně fuk, co si o mně kdo myslí. Když mě chytlo to hnusný herácký svědění, ať už pod šatama nebo pod líčidlem na obličeji, začala jsem se drbat a bylo mi jedno, kde zrovna jsem. Klidně jsem si třeba na stanici podzemky sundala botu nebo vyhrnula sukni, jen když jsem se mohla podrbat. Záleželo mi jenom na tom, co si o mně myslej lidi z party.

Všichni heráci jsou v tomhle stejný. Některý už třeba ani nepatřej k žádný partě. Znala jsem pár těch starejch heráků, který si už píchali třeba pět let i víc, a ještě pořád byli naživu. Měli jsme k nim dost podivnej vztah, tak trochu jsme si jich vážili. Vypadalo to dobře, když jsme mohli před ostatníma vyprávět, že známe toho a toho z těch starejch. Na druhý straně jsem jima opovrhovala, protože klesli tak hrozně hluboko. Ale především jsme my mladý z nich měli děsnej strach. Nezbylo jim už ani trochu morálky, svědomí nebo soucitu. Byli schopný rozbit druhýmu herákovi hlavu šutrem, když si potřebovali šlehnout. Nejhroznějšímu z nich se říkalo Křivák. Nikdo mu jinak neřek, protože to byl skutečně nejkřivější herák široko daleko. Když ho zahlídli dýleři, zdrhali jako při policejní razii. Ten když nějakýho dýlera chyt, tak mu prosté všechen fet sebral. Nikdo se mu neodvážil bránit. Natožpak nějakej mladej herák.