Zažila jsem jednou Křiváka v akci. Zrovna jsem se zavřela na dámským záchodě, abych si píchla, když na mě někdo seshora skočil pres přepážku. Křivák. Věděla jsem už z vyprávěni, že to tak dělává — čeká na dámským záchodě, až přijde nějaká heračka s háčkem. A taky jsem věděla, jak umí bejt surověj. Takže jsem mu hned dala svý nádobíčko a fet. Šel ven a postavil se před zrcadlo. Ničeho se nebál. Vrazil si jehlu do žily na krku. Bylo to poslední místo na celým těle, kam si moh ještě píchnout. Krvácel jako při porážce. Myslela jsem, že se píchnul do tepny. Jeho to ale vůbec nevzrušilo. Řek „uctivé díky“ a vypadnul.

Jedním jsem si byla jistá — tak daleko jako Křivák se určitě nedostanu. Na to, abych vydržela tak dlouho jako on, jsem byla moc slabá. A taky jsem nechtěla krást babkám na záchodě kabelky, abych měla na fet.

V naší partě jsme mluvili už jenom o zákaznících a prostituci. Kluci měli stejný problémy jako my holky. Jen v tom se naše zájmy scházely, v tom jsme si ještě mohli pomoct. My holky jsme si vyměňovaly zkušenosti s chlapama. Okruh zákazníků, se kterejma jsme chodily, nebyl zas tak velkej. Když jsem objevila nějakýho novýho, už ho určitě Stella nebo Babsi měly. Takže bylo výhodný, že mi mohly říct svý zkušenosti.

Rozdělovaly jsme je na vyhovující, méně vyhovující a absolutně nevyhovující zákazníky. Při tomhle oceňování nešlo samozřejmé vůbec o osobní sympatie. Taky nás naprosto nezajímalo, jaký má zákazník povolání, jestli je ženatej a tak. Ty soukromý žvásty, kterejma nás některý chlapi krmili, nám byly lhostejný. Při hodnocení zákazníku jsme posuzovaly přednosti, který byly pro nás důležitý.

Jedna taková přednost byl panickej strach z pohlavních nemocí, takže takoví dělali všechno jen s prezervativem. Těch bylo ale bohužel málo, ačkoli většina holek nakonec nějakou tu nemoc chytla a hlavně heračky neměly právě chuť jít s tím k doktorovi. Pak jsme taky oceňovaly, když chlap předem řek, že to chce francouzsky. Takže se s ním člověk nemusel bůhvíjak dlouho dohadovat o podmínkách. Lepší byl taky ten, kterej byl ještě poměrně mladej, nebýt tak hnusně tlustej a nechoval se k holce jen jako ke zboží, byl aspoň trochu přátelskej a třeba jí i nabíd něco k jídlu.

Nejdůležitějším kritériem kvality zákazníka bylo, kolik peněz dával za jakej výkon. Člověk si musel hlavně dávat bacha na takový chlapy, který se nedrželi dohody a na pokoji pak s výhružkama nebo přemlouváním chtěli něco navíc.

Ovšem nejpřesnějc jsme si vždycky popsaly ty křiváky, který - když bylo po všem - chtěli vrátit prachy, protože přej nebyli spokojený, a taky si je násilím vzali. S takovejma hajzlama měli ještě horší zkušenosti kluci.

Začal se rok 1977, ale já jsem to ani nezaregistrovala. Skoro jsem nevnímala čas, ať byla zima nebo léto, slavily se Vánoce nebo silvestr, pro mě byl jeden den jako druhej. Vánoce mě zajímaly jen proto, že jsem dostala nějaký peníze, a mohla tak udělat o dva nebo tři chlapy míň. Sehnat nějakýho o svátcích bylo beztak nemožný. Byla jsem v tý době úplně otupělá. Nepřemejšlela jsem. O ničem. Všechno mi bylo jedno. Byla jsem soustředěná jen a jen na sebe. A přitom jsem se už nepoznávala. Často jsem ani nevěděla, jestli jsem ještě naživu.

Špatné se mi vzpomíná na nějaký detaily z tý doby. Stejně se nedělo nic, co by stálo za to, aby zůstávalo v paměti. Až na jednu neděli koncem ledna 1977. Vrátila jsem se domů někdy k ránu. Byla jsem na docela příjemným tripu. Ležela jsem v posteli a představovala si, že jsem mladá dívka, která se právě vrátila z tanečních, kde poznala moc hezkýho a milýho chlapce a zamilovala se do něho. Bylo mi dobře, jen když jsem si představovala, že jsem někdo jinej. Nejradši jsem snila o tom, že jsem veselá a bezstarostná holka, jako ta z reklamy na kokakolu.

V poledne mě matka probudila a přinesla mi oběd do postele. Vždycky když jsem v neděli zůstala doma a nešla za Detlefem, nosila mi jídlo do postele. Stěží jsem spolkla pár soust. Nebyla jsem schopná strávit nic jinýho než jogurt, tvaroh a pudink. Pak jsem popadla svou igelitovou tašku. Byla už úplně rozervaná, nosila jsem v ní někdy s nádobíčkem, stříkačkou a cigaretama taky svetr. Bylo mi všecko tak jedno, že mě ani nenapadlo pořídit si novou. Dokonce jsem si ani neuvědomila, co si pomyslí matka, když jsem kolem ní přecházela s tou taškou do koupelny a zavřela se tam. U nás doma se jakživo v koupelně nikdo nezamykal. Dívala jsem se na sebe jako každej den do zrcadla. Viděla jsem úplně jinej, propadlej cizí obličej. Už dlouho jsem se v zrcadle nepoznávala. Ten obličej nebyl můj. Stejně jako úplně vyzáblý tělo. To už jsem vůbec necejtila. Nehlásilo se, ani když jsem byla nemocná. Heroin ho znecitlivěl proti všem bolestem, a do konec i proti vysoký horečce. Tělo už registrovalo jen absťák.

Stála jsem před zrcadlem a připravovala si stříkačku. Tentokrát jsem se víc než jindy nemohla dočkat, protože jsem měla M prášek. To je na rozdíl od bílýho nebo hnědýho háčku, který je běžně na trhu, šedozelenej kropenatej prášek. Je to hrozně na srdce a člověk si musí dát bacha při dávkováni. Trochu M prášku navíc - a je konec. Ale já už jsem byla na tu ránu celá žhavá.

Napíchla jsem si žílu a vtáhla trochu krve. Několikrát jsem ten fet přefiltrovala, jenže to moc nepomohlo. A pak se to stalo. Jehla se ucpala. To je snad vůbec to nejhorší, co se může při píchání stát, když vyteče krev, která se vtahuje do stříkačky, tak je všechno v háji. Pak už nezbejvá nic jinýho, než všechen fet vyhodit.

Proto jsem za žádnou cenu nechtěla jehlu z žíly vytáhnout. Zmáčkla jsem stříkačku vší silou, abych tu špínu protlačila ven. Měla jsem štěstí. Podařilo se mi to. Natáhla jsem ještě jednou, chtěla jsem si píchnout i ten poslední zbytek ze stříkačky. Ale jehla se znovu ucpala. Dostala jsem vztek. Do rány už mi zbejvalo jen asi osm nebo deset vteřin. Znovu jsem se do toho vší silou opřela. Píst vyskočil a krev se rozstříkla všude kolem.

Rána to byla děsná. Oběma rukama jsem se chytila za hlavu. U srdce jsem cejtila příšernou křeč. V hlavě mi hučelo, jako by mě přes ni někdo vzal kladivem, a kůže na hlavě mě svědila, píchalo mě v ní milión jehliček. A pak mi úplně ochrnula levá ruka.

Když jsem se konečně zase mohla pohnout, vzala jsem houbu, abych utřela krev. Byla všude. Na umyvadle, na zrcadle, na stěnách. Naštěstí byly natřený olejovou barvou, takže to šlo dolů. Najednou se na mě začala do bejvat matka. Hned spustila: „Okamžitě otevři! Pusť mě dovnitř. Proč se vlastně zamykáš? Co je to za nápady?"