Skoro každej den jsme hrály s mou mladší sestrou hru, kterou jsme si vymyslely. Cestou ze školy jsme v popelnicích a odpadkovejch koších hledaly špačky od cigaret. Pěkně jsme je narovnaly, strčily do pusy a bafaly. Sestra sice chtěla taky špačka, ale místo toho dostala přes prsty. A pak jsme jí poručily, aby udělala všechny domácí práce, který nám rodiče ten den uložili — mytí nádobí, utírání prachu a tak. S kamarádkou jsme popadly svý kočárky s panenkama, zamkly za sebou byt a šly na procházku. Nechaly jsme sestru zavřenou tak dlouho, dokud neudělala všechno, co jsme jí nařídily.
V tý době, když mi bylo osm nebo devět, zřídili v Rudowě jízdárnu s poníkama. Oplotili to tam a zabednili. Nejdřív nás to děsně naštvalo, protože jsme tak přišli o poslední kousek volnýho místa, kde jsme mohli lítat s našima psama. Ale já jsem si pak s těma lidma z jízdárny začla docela dobře rozumět. Pomáhala jsem jim ve stáji a starala se o koně. Za to jsem si mohla několikrát v tejdnu na chvilku zajezdit na koni. To bylo samozřejmé úplně senzační.
Milovala jsem koně a taky osla, kterýho tam měli. Ale jízda na koni mě fascinovala ještě kvůli něčemu jinýmu. Mohla jsem znovu dokazovat svou sílu a moc. Kůň, na kterým jsem jela, byl silnější než já. Ale já jsem ho dokázala zkrotit svou vůlí. A když jsem spadla, musela jsem zase nahoru. Tak dlouho, dokud mě kůň neposlech.
Někdy mi na práci v jízdárně nezbyl čas. Pak jsem si musela tu svou čtvrthodinu v sedle zaplatit. Kapesný jsme dostávaly málokdy. A tak jsem začala dělat všelijaký malý podvody, například jsem si nechávala zálohy za lahve.
Asi tak v deseti jsem taky začala krást, v samoobsluhách. To, co jsem doma nedostala. Hlavně bonbony. Skoro všechny děti mohly jíst bonbony. Ale náš otec tvrdil, že se od nich kazej zuby.
V Gropiusstadtu se člověk docela automaticky naučil dělat to, co bylo zakázaný. Například byla zakázaná každá hra, která nás jen trochu bavila. Bylo tam vlastně zakázaný úplně všechno. V Gropiusstadlu stojí na každým rohu cedule. Takzvaný parkový trávníky, který jsou mezi věžákama, to jsou trávníky obstavený cedulema. Většina těch cedulí zakazuje něco hlavně dětem.
Nápisy na nich jsem si pozdějc zapsala do deníku. První cedule byla už na vchodu do domu. Na schodišti a v okolí našeho věžáku se mohly děti vlastně jen plížit po špičkách. Hrát si, křičet, jezdit na kolečkovejch bruslích nebo na kole — zakázáno. V každým rohu trávníku stála cedule: „Nevstupovat na trávník“. Cedule byly před každým kouskem zeleně. Nikdy jsme si nemohly sednout se svejma panenkama na trávník. Pak tam byl ještě jeden takovej ubohej záhon růží a před ním zase cedule jak hrom: „Chráněná zeleň“. A pod tim byl uvedenej paragraf, podle kterýho bude potrestanej každej, kdo se k těm chudinkám růžím jen přiblíží.
Takže jsme mohli bejt jen na hřišti. K několika věžákům patřilo vždycky jedno hřiště. Skládalo se z počuranýho písku, několika rozbitejch prolejzaček a samozřejmě z obrovský cedule. Byla důkladně zarámovaná železem a sklo, pod kterým byl nápis, chránily mříže, aby sme ten kec nemohli zničit. Cedule obsahovala „Řád na hřišti“. Podle něj jsme měli hřiště „užívat k radosti a odpočinku“. Nemohli jsme si tam ale „odpočinout“, kdy by sme chtěli, protože se dále v řádu silně podtrženými písmeny říkalo: „...v době od 8 do 13 hodin a od 15 do 19 hodin.“ Takže když jsme přišli ze školy, odpočívat se nesmělo.
Moje sestra a já by sme vlastně vůbec na hřiště nemohly, protože, jak hlásala cedule, směly si tam hrát děti „jen se souhlasem a za dozoru osob pověřených výchovou“. A navíc úplně potichu: „Ze zvláštních ohledů na ostatní obyvatele sídliště je třeba dodržovat v okolí domů klid.“ Míčem jsme si směli jen způsobně házet. Protože: „Míčové hry sportovního charakteru jsou zakázány.“ Takže žádná vybíjená, žádnej fotbal. Hlavně kluci na tom byli špatně. Vybíjeli se pak na prolejzačkách a lavičkách a samozřejmě na cedulích se zákazama. Muselo to stát pěkný prachy, opravovat pořád ty rozbitý cedule.
Dodržování zákazů hlídali domovní správci. Já si to u našeho rozlila dost brzo. Pár dní potom, co jsme se přestěhovali do Gropiusstadtu, mě to přestalo na hřišti z betonu a písku s malou plechovou skluzavkou bavit. Pak jsem tam ale přece jen našla něco zábavnýho. Kanalizační odpady v betonu, kterejma měla odtejkat dešťová voda. Tenkrát se ještě daly mříže nad odpadem nadzdvihnout. Pozdějc je přidělali napevno. Se sestrou jsme vždycky nadzdvihly mříž a házely tam všelijaký smetí. Ale nachytal nás při tom správce a odtáhnul nás do kanceláře domovní správy. Tam jsme musely, bylo nám tenkrát pět a šest let, říct svý jméno a adresu. Už jsme to docela uměly. Oznámili náš přestupek rodičům a otec měl zase jednou dobrej důvod k vejprasku. Tenkrát jsem vlastně pořádně nechápala, co je na tom tak špatnýho, když se ucpe odpad. Na vesnici jsme třeba na potoce vyváděli spoustu věcí, o kterejch dospělí vůbec nevěděli. Ale pomalu mi začínalo docházet, že v Gropiusstadtu se můžou hrát jen hry schválený dospělejma. To znamená klouzat se na skluzavce a hrabat se v písku. A že je nebezpečný mít při hře nějaký vlastní nápady.
Moje další setkání se správcem, na který se pamatuju, už bylo vážnější. To bylo tak. Šla jsem na procházku s Ajaxem a najednou mě napadlo, že bych mohla mamince natrhat kytky. U nás na vesnici jsem to dělávala skoro vždycky, když jsem šla ven. Ale mezi věžákama byly jen ty růže. Úplně jsem si rozpíchala prsty do krve, než se mi podařilo ulomit pár květů. Ceduli „Chráněná zeleň“ jsem si neuměla přečíst, a i kdyby, stejně bych jí nerozuměla.
Ale hned jsem pochopila, že jsem něco provedla, když jsem uviděla správce, jak se ke mně žene přes trávník, na kterej je „Vstup zakázán“, křičí a mává rukama. Dostala jsem z něj hroznej strach a vykřikla jsem: „Ajaxi, pozor!“
Můj Ajax hned přirozeně nastražil uši, zježily se mu chlupy na krku, ztuhnul a díval se na správce tím nejhrozivějším pohledem, jakej uměl. Ten rychle klusal přes trávník zpátky a odvážil se znovu řvát, teprve když už byl před vchodem do domu. Byla jsem ráda, že to tak dopadlo, ale kytky jsem radši schovala, protože mi bylo jasný, že jsem udělala něco zakázanýho.
Když jsem přišla domů, volali už z domovní správy. Přej jsem ohrožovala správce psem, řekli. A tak místo pusy od maminky za kytičky jsem dostala na zadek od tatínka.
V létě bylo na sídlišti vedro k padnutí. Beton, asfalt a kámen, všechno se to sluncem rozpálilo a mezi domama byl nesnesitelnej hic. Těch pár ubohejch stromů, který tam stály, se ani nezmohlo na stín a vítr tam taky nefoukal, zarazil se o věžáky. Nebylo tam koupaliště ani brouzdaliště pro děti. Jen vodotrysk uprostřed betonovýho náměstí. Někdy jsme si do něj vlezli a cákali po sobě. Bylo to samozřejmě zakázaný, takže nás odtamtud zase vždycky brzo vyhnali.
