Odsekla jsem: „Drž hubu. Hned to bude.“ Rozzuřilo mě, že mi zrovna teď nemůže dát pokoj. Vztekle jsem se oháněla houbou. Ve spěchu jsem pár stříkanců přehlídla a nakonec jsem hodila zakrvácenou houbu do umyvadla. Konečně jsem otevřela dveře a matka se vřítila do koupelny. Vůbec nic mě nenapadlo, myslela jsem, že chce jenom honem na záchod. Vrátila jsem se i s taškou do svýho pokoje, lehla si do postele a zapálila si cigaretu.

Ještě mi ani pořádně nehořela, když ke mně vpadla matka. Zarvala: „Ty fetuješ!“ Já na to: „To je blbost. Jak tě to napadlo?“

Doslova se na mě vrhla a násilím mi ohnula ruce. Ani jsem se nestihla bránit. Hned si všimla čerstvýho vpichu. Popadla igelitovou tašku a vysypala ji na postel. Vypadla z ní stříkačka, spousta tabáku z cigaret a celá hromada staniolovejch papírků. V některejch bylo ještě trochu háčka. Když jsem byla na suchu, tak jsem si vždycky ty zbytečky vyškrábla a udělala si z nich jednu dávku.

To, co z tašky vypadlo, matce úplné stačilo jako důkaz mý narkomanie. Nejspíš jí to došlo už v koupelně. Nenašla tam jen zakrvácenou houbu a stříkance na stěnách, ale taky opálenou lžíci, na který jsem převařovala fet. Přečetla si toho o heroinu v novinách dost, aby si to uměla dát dohromady.

Hned jsem přestala zapírat. Přestože jsem měla za sebou právě pořádnou ránu, podařilo se mi trochu se vzpamatovat. Rozbrečela jsem se a nezmohla se na jediný slovo. Matka taky nic neříkala. Třásla se. Byla úplně v šoku. Pak vstala šla za Klausem, slyšela jsem, jak s nim mluví. Znovu se vrátila. Vypadala už trochu klidnější a zeptala se mě: „Copak se proti tomu nedá nic dělat? Nechtěla bys s tím přestat?“

Řekla jsem: „Mami, strašně bych chtěla. Vážně, věř mi. Fakt bych toho svinstva chtěla nechat.“ Ona řekla: „Dobře, tak to spolu zkusíme. Vezmu si dovolenou, abych mohla bejt celou dobu s tebou. A začneme s tím hned.“

Já jsem řekla: „To je bezvadný. Ale ještě něco. Bez Detlefa se mi to nepodaří. Už jsme o tom několikrát mluvili. Tak jako tak bysme toho co nejdřív nechali. Spolu.“

To jí znovu vyrazilo dech. Zeptala se: „Copak Detlef taky?“ Detlef jí vždycky moc líbil, byla ráda, že mám tak slušnýho přítele. Odpověděla jsem: „No jistě. Detlef taky. Copak si myslíš, že bych to dělala sama? To by Detlef nikdy nedovolil. Ale taky by nechtěl, abych přestala bez něho.“

Najednou se mi ulevilo. Pomyšlení na to, že budu odvykat spolu s Detlefem, mě úplně rozveselilo. Skutečně jsme na to už dlouho mysleli. Ale matka se naopak zhroutila. Byla úplné zelená. Bála jsem se, že dostane nervovej záchvat. Otřáslo s ni, když se dověděla, že Detlef taky fetuje. A navíc se asi vyděsila, že celý dva roky netušila, co se se mnou děje. Hned začala o všem, co jsem jí kdy řekla, pochybovat. Chtěla vědět, jak jsem si obstarávala peníze na heroin. Samozřejmě ji hned napadla prostituce.

Nikdy bych nedokázala říct jí pravdu. Lhala jsem: „Ale, pokaždý jsem na to nějak vyžebrala. Vždycky jsem někoho poprosila, aby mi dal pár marek. Většinou se mi to podařilo. A taky jsem chodila uklízet, pokaždý jinam.“

Už se mě na nic neptala. Byla asi ráda, že jsem jí nepotvrdila nejhorší obavy. To, co se ten den dozvěděla, na jedno zhrouceni úplně stačilo. Bylo mi jí vážně líto a měla jsem kvůli ní špatný svědomí.

Hned jsme se vydaly hledat Detlefa. Ale na stanici ZOO nebyl. Ani u Axela a Bernda.

Večer jsme jely k jeho otci. Detlefovi rodiče byli rozvedený. Otec byl úředník. Už delší dobu věděl, co je s Detlefem. Moje matka mu vyčítala, že jí o tom nic neřek. Div se nerozbrečel. Strašně se styděl, že jeho syn je feťák a chodí s chlapama. Byl hrozně rád, že to moje matka vzala do rukou.

Pořád jen opakoval: „Ano, musíme s tím něco udělat.“

Detlefův otec měl v psacím stole úplnou sbírku prášků na spaní a na uklidnění. Když jsem řekla, že nemáme valeron, bez kterýho je odvykání k nevydržení, všechny mi je dal. Dostala jsem čtyři nebo pět mandraxů, celý jedno balení gemetrinu a padesát tablet vália. Už cestou domů jsem do sebe hodila plnou hrst tablet, protože jsem pomalu dostávala absťák. Docela mi to pomohlo a spala jsem celou noc.

Ráno se objevil ve dveřích Detlef. Otec ho někde našel. Už měl pořádnej absťák. To jsem u něho ocenila. Že si honem ještě jednu nepíchnul, než k nám šel. Myslel si, že už taky nic nemám. Řek, že na tom chtěl bejt stejně, až s tím odvykáním spolu začneme. Byl skutečné senzační.

Detlef toho teda chtěl nechat tak jako já. I on byl rád, že to tak dopadlo. Oba jsme netušili — stejně jako naši rodiče — že je to úplnej nesmysl, aby se dva heráci snažili spolu odvykat. Protože jeden vždycky nějak nahlodá vůli toho druhýho, až si nakonec začnou znovu píchat. Spolu jsou vlastně slabší než každej sám. Určitě jsme to už tenkrát znali z vyprávění. Ale my si o sobě mysleli, že jsme jiný než ostatní. A hlavně jsme si nedovedli představit, že bysme něco dokázali jeden bez druhýho.

Dopoledne jsme to jakž takž vydrželi s práškama od Detlefova otce. Ještě jsme se spolu bavili. Malovali jsme si náš život bez háčka v růžovejch barvách a slíbili jsme si, že budeme děsně statečný. Přestože se už začaly hlásit bolesti, byli jsme úplně šťastný.

Odpoledne už to bylo horší. Polykali jsme čím dál víc prášku a zapíjeli je spoustou vína. Ale už to vůbec nepomáhalo. Přestaly mě poslouchat nohy. V kolenou jsem cejtila děsnej tlak. Lehla jsem si na podlahu a natáhla se. Zkoušela jsem napínat a zase povolovat svaly na nohou. Nešlo to. Napjala jsem je proti skříní. Ztuhly mi v tý poloze a už jsem s nima nemohla vůbec pohnout. Chtěla jsem se odkutálet, ale ani to se mi nepodařilo, jako bych měla ty nohy přilepený ke skříni.