Úplně jsem se splavila studeným potem. Třásla jsem se zimou a ten ledověj pot mi stejkal do očí. Strašně smrděl. Říkala jsem si, to z tebe vychází ten hnusnej smradlavej jed. Připadalo mi to jako vyháněni ďábla.

Detlefovi bylo ještě hůř než mně. Choval se úplné jako blázen. Třás se zimou a najednou si sundal svetr. Sed si na židli u okna. Nohy se mu nepřestávaly pohybovat. Utíkal vsedě. Nohy hubený jako tyčky sebou v jednom kuse škubaly. Utíral si pot z obličeje a celej se třás. Najednou se začal kroutit a křičet bolestí. Dostal žaludeční křeče.

Detlef smrděl ještě víc než já. Ten můj mrňavej pokoj byl plnej našeho smradu. Vzpomněla jsem si, že jsem slyšela vyprávět, jak se většinou přátelství po společným odvykání rozpadne. A říkala jsem sif že mám Detlefa ráda i teď, když tak děsné smrdí.

Detlef vstal, podařilo se mu dojít k zrcadlu a řek: „Já to nevydržim, nedokážu to.“ Nemohla jsem mu na to nic říct. Neměla jsem dost síly, abych mu dodala odvahu. Snažila jsem se myslet na něco jinýho. Pokoušela jsem se číst nějakej pitoměj strašidelnej román v časopise, rychle a křečovitě jsem v něm listovala, až jsem ho skoro roztrhala.

Měla jsem úplně vyschlo v krku. A přitom jsem měla plnou pusu slin. Nemohla jsem je spolknout a začala jsem kašlat. Čím křečovitějc jsem se snažila je spolknout, tím víc jsem kašlala. Dostala jsem záchvat kašle a zdálo se, že nikdy neskončí. Pak jsem začala zvracet rovnou na koberec. Takovou divnou bílou pěnu. Napadlo mě, že tak zvracela moje doga, když se nažrala trávy. Kašel a zvracení ne a ne přestat.

Matka byla celou dobu vedle v obýváku. Když za náma přišla, byla úplně bezmocná. Běhala v jednom kuse dolů do samoobsluhy a nosila nám věci, který jsme stejně nemohli vůbec polknout. Když jsem ale dostala ten kašel, přinesla mi sladový bonbóny a ty mi skuteční pomohly. Přestala jsem kašlat. Pak po mně uklidila koberec. Byla neuvěřitelně hodná. A já jsem jí ani nedokázala říct „děkuju“.

Nakonec začaly prášky a víno přece jen účinkovat. Spolkla jsem pět tablet vália, dva mandraxy a zapila to skoro celým litrem vina. Normálního člověka by to porazilo na několik dní. Můj organismus byl ale tak otrávenej, že na ty jedy sotva reagoval. Ale přece jen jsem se potom trochu uklidnila a lehla si na postel. Vedle mý postele jsme rozesetlali lůžko pro Detlefa. Vůbec jsme se nedotknuli jeden druhýho. Každej jsme měli co dělat sám se sebou. Usnula jsem jen tak napůl. Spala jsem a přitom si uvědomovala, že spím a cejtím ty hnusný bolesti. Snila jsem a přemejšlela zároveň. Říkala jsem si, že každej hlavně matka, teď ví, jak jsem odporná. Nenáviděla jsem svý tělo, nechtěla jsem ho, byla bych nejradši, kdyby mi odumřelo.

Večer jsem spolkla ještě pár tablet. Normální člověk by se už z lakový dávky neprobral. Usnula jsem pevně jen na několik hodin. Probudila jsem se zrovna, když se mi zdálo, že jsem pes, se kterým lidi vždycky dobře zacházeli, a pak ho najednou zavřeli do ohrady, kde se nakonec utrápit k smrti, Detlef se okolo sebe oháněl rukama a přitom mě uhodil. Světlo bylo rozsvícený. Vedle mý postele stála miska s vodou a žínkou. Postavila ji tam matka. Otřela jsem si pot z obličeje.

Detlefovo tělo bylo celý v pohybu, i když se zdálo, že tvrdě spí. Škubal sebou, kopal nohama a mával okolo sebe rukama.

Mně už nebylo tak špatně. Dokonce jsem měla sílu omejt mu čelo vlhkou žínkou. Vůbec si toho nevšimnul. Věděla jsem, že ho pořád ještě děsně miluju. Když jsem zas usínala, cejtila jsem v polospánku, že mě Detlef hladí po vlasech.

Příští den nám už bylo mnohem líp. Podle starýho heráckýho pravidla to má bejt nejhorší právě druhej den, ale pro nás to asi neplatilo. Bylo to naše první odvykání, a to není nikdy tak hrozný jako ty další. V poledne jsme se spolu začali dokonce bavit. Nejdřív jen o takovejch hloupostech a pak jsme začali o naší budoucnosti. Už jsme neplánovali tak měšťáckej život jako předtim. Přísahali jsme si, že už nikdy nebudeme sjíždět háčko, LSD ani žádný prášky. Ale chtěli jsme žít uprostřed milejch a přátelskejch lidí. Shodli jsme se na tom, že bysme nejradši zase kouřili hašiš tak jako za našich nejkrásnějších časů. Tenkrát jsme měli nejlepší přátele. S alkáčema ani s těma otravnejma měšťákama jsme nechtěli mít nic společnýho. Rozhodli jsme se, že se vrátíme od heroinu zase zpátky k hašiši.

Detlef si chtěl znovu najít práci. Řek: „Půjdu prostě za svým bejvalým šéfem a řeknu mu, že jsem udělal blbost, ale že jsem přišel k rozumu. Můj šéf měl pro mě vždycky pochopení. Začnu to svý učení znovu od začátku.“

Já jsem řekla, že se teď budu snažit ve škole, možná že se mí povede dostat se na reálku, a třeba dokonce udělat maturitu.

Pak k nám přišla matka a přinesla obrovský překvapení, který nám udělalo děsnou radost. Šla za svým doktorem a ten jí dal pro nás láhev valeronu, Každej si vzal dvacet kapek, tak jak to předepsal. Šetřili jsme s tím, protože nám to muselo vystačit na celej tejden. Pomohlo nám to. Odvykání bylo rázem mnohem snesitelnější. Matka nám vařila pudink, nosila zmrzlinu, splnila nám každý přání. Taky přinesla spoustu čtení, celou hromadu komiksů. Dřív mě ty obrázkový sešity moc nebavily. Teď jsem si je ale prohlížela spolu s Detlefem. Nečetli jsme to tak povrchně jako dřív. Každej obrázek jsme si pořádné prohlídli a chechtali se přitom jako blázni.

Třetí den už nám bylo úplně dobře. Byli jsme ovšem pořád trochu sjetý. Nejen po valeronu. Celej den jsme ještě polykali spoustu vália a zalejvali to vínem. Měli jsme báječnou náladu, i když naše otrávený těla se ještě tu a tam bránily nedostatku heroinu. Třetího dne večer jsme spolu zase po dlouhý době spali. Na tripu jsme na to totiž neměli skoro chuť. Bylo to poprvé od tý doby, co jsem přišla o panenství, kdy jsme spolu spali bez heroinu. Bylo to děsně hezký. Už dlouho jsme se tak hezky nemilovali. Celý hodiny jsme se spolu mazlili, i když jsme se pořád ještě potili. Vlastně bysme mohli vstát už čtvrtej den, ale my jsme zůstali ještě tři dny v posteli, milovali se, nechali jsme se obskakovat mou matkou a polykali válium s vínem. Říkali jsme si, že to odvykání vlastní není tak strašný, a byli jsme šťastný, že jsme se zbavili háčka.

Sedmej den jsme konečně vstali. Matka byla štěstím bez sebe, že je to za námi. Dlouho nás oba líbala. Můj vztah k ní se za ten tejden úplně změnil. Ale hlavně jsem byla strašně šťastná, že mám Detlefa. Pořád jsem si opakovala, že je to ten nejsenzačnější kluk na světě. Už proto, že se ke mně hned, bez dlouhýho přemejšlení, přidal s odvykáním. A úžasný bylo, že naše láska po tom, co jsme prodělali, nejenže nezmizela, ale naopak zesílila.