Řekli jsme matce, že bysme se chtěli po tejdnu stráveným v tom mrňavým pokoji trochu provětrat na čerstvým vzduchu. Souhlasila s tím. Detlef se zeptal: „Kam vlastně půjdeme?“ Bezradně jsem se na něho podívala. Nic mě nenapadlo. Teprve teď jsme si uvědomili, že vlastně nemáme kam jít. Všichni naši kamarádi byli heráci. A všude, kam jsme chodili, kde jsme až do tý doby byli doma, tam všude byli heráci a dýleři. Neznali jsme už nikoho z hašišáků, se kterejma jsme teď chtěli kamarádit.

Ve chvíli, kdy se Detlef zeptal, kam půjdeme, jsem si uvědomila, že už mi není tak dobře jako před chvílí. Už nám došel valeron, a to byl možná jeden z důvodů, proč jsme začali bejt neklidný a chtěli vypadnout ven. Když nám došlo, že nemáme kam jít, byli jsme ještě neklidnější. Připadala jsem si najednou jako vypumpovaná, úplně prázdna. Utekli jsme heroinu, a nevěděli jsme, kam se dát teď.

Vydali jsme se úplné automaticky k podzemce. Nějaká neviditelná nit nás neomylně přitahovala zpátky. Najednou jsme stáli na stanici ZOO. Konečně Detlef promluvil: „Musíme jit aspoň pozdravit Axela a Bernda. Určitě si už myslej, že jsme v lapáku nebo na hřbitově.“

S úlevou jsem řekla: „No jasně. Musíme jim vyprávět o tom, jak jsme odvykali. Možná že je přemluvíme, aby to taky zkusili.“ A skutečně jsme je hned potkali. Měli u sebe spoustu fetu. Šly jim zrovna ten den výborně kšefty. Detlef jim vyprávět o našem odvykání. Oba nás obdivovali, že jsme to dokázali. Nakonec Axel s Berndem řekli, že musej jít domů. aby si šlehli.

Detlef se na mě podíval, já na něho. Chvíli jsme na sebe koukali a pak jsme se začali smát. V duchu jsem si říkala: „To by byl nesmysl, hned první den.“ Detlef řek: „Víš, tu a tam nějaký to šlehnutí bysme si mohli dovolit. Je to dobrý, dokud na tom člověk není závislej. Ale musíme si dát bacha, aby se nám to nestalo. Podruhý bych takhle odvykat nedokázal.“

Já jsem řekla: „No jasně, tu a tam si šlehnout, to nic není. A teď už víme, že to prostě nesmíme přehnat.“ Jako bych najednou přišla o rozum, vůbec jsem nepřemejšlela o tom, co povídám. Měla jsem jen děsnou chuť na ránu.

Detlef řek Axelovi: „Nech nám toho trochu. Neboj se, brzo ti to vrátíme, můžeš se spolehnout.“ Axel a Bernd nás nejdřív trochu přemlouvali, abysme si to ještě rozmysleli. Pak řekli, že by to chtěli příští tejden taky zkusit s odvykáním. Ale nejdřív si musej obstarat valeron. Zdálo se jim to bezvadný, že by zase mohli chodit do práce a jen tu a tam si píchnout.

Dvě hodiny po tom, co jsme odešli z domu. jsme byli zase úplně sjetý háčkem a úplně šťastný. Zavěšený do sebe jsme se courali po Kurfürstenstrasse. Bylo to fantastický bejt na tripu, nikam nespěchat a jen tak se procházet. Nemuseli jsme si dělat starosti se sháněním fetu na příští den. Detlef řek úplně bezstarostné: „Tak, a zejtra stačí pár dřepů po ránu a den začne docela bezvadně i bez háčka.“

Mysleli jsme to úplně vážně. Jak jen jsme mohli věřit, že ten tejden u matky s bolestma a zvracením bylo skutečný odvykání. To byl náš hlavní omyl. Jistě, zbavili jsme se jedu v tele, teda heroinového jedu. Ale místo toho jsme se nacpali valeronem, váliem a spoustou jinejch věcí, a vůbec jsme nepřemejšleli o tom, co přijde pak. Co budeme dělat, až nebudeme fetovat. Moje matka byla stejně naivní jako my. Vážně doufala, že jsme to dokázali. Ale odkud měla vědět, že to tak není?

Mně a Detlefovi to ale mělo bejt jasný, protože jsme už slyšeli spoustu podobnejch historek o těch, který se snažili toho nechat. Jenže my jsme si to nepřipouštěli, nechtěli jsme to vědět. Byli jsme vlastně ještě strašně naivní děti. A nezměnila to ani naše vlastní zkušenost.

Skoro čtyři neděle jsme to skutečně dokázali tak, jak jsme si předsevzali. Ani jeden jsme se neprodávali. Píchli jsme si, jen když nám to někdo nabíd nebo když jsme nějak jinak přišli k penězům. Jen jsme se čím dál častějc povohlíželi po někom, kdo by nám dal trochu fetu nebo peněz. Samozřejmě jsme si to nepřiznali.

Pamatuju si, že těch několik tejdnů to bylo naprosto senzační. Nemusela jsem ještě chodit do školy, protože matka chtěla, abych tu první dobu bez heroinu měla co nejhezčí. Detlefa nechala bydlet u nás. Poznala jsem Detlefa z úplně jiný stránky a milovala ho zas o něco víc, jestli to vůbec ještě šlo. Byl bezstarostnej a veselej a měl spoustu bezvadnejch nápadů. Byli jsme zkrátka dvě veselý děti, nebo jsme se tak alespoň tvářili.

Jezdili jsme do Grünewaldu na dlouhý procházky. Brávali jsme s sebou mý dvě kočky a nechávali je lézt na stromy. Skoro každou noc jsme spolu spali. Všechno bylo báječně cool. Někdy jsme zůstali několik dní čistý, někdy jsme byli třeba i tři dny na háčku. Když jsme dostali fet, hned jsme zase honem zmizeli z toho hnusnýho feťáckýho prostředí. Nejradši jsme chodili na Kurfürstendamm a procházeli se mezi ostatníma měšťákama. Chtěli jsme bejt skoro jako oni, ale trochu jinak. V každým případě jsme jim i sobě chtěli ukázat, že nejsme žádný starý heráci, i když jsme si píchali.

Sjížděli jsme se háčkem v diskotékách, jako byla Flashpoint nebo Big Eden. Seděli jsme tam úplně sjetý a mysleli si, že jsme jako ty okolo nás, teda žádný starý heráci. Někdy jsme zůstali třeba celej den doma. Vydrželi jsme se celý hodiny koukat z okna a vyprávět si při tom. Zkoušeli jsme utrhnout listy z usychajících stromů, který rostly před naším domem v Kreuzbergu. Vysunula jsem se daleko z okna, Detlef mě držel za nohy a já skutečně dosáhla až na listy. Mazlili jsme se, blbnuli, četli a vůbec se chovali jako šťastný blázni. Ani jednou jsme vážně nemluvili o naší budoucnosti. Jen někdy se mi udělalo špatně. Vždycky když se objevil nějakej problém. Třeba když jsem se s Detlefem pohádala kvůli nějaký úplný blbosti. Nedokázala jsem se s tím problémem vyrovnat. Odsouvala jsem to a bála se vyřešit i úplně bezvýznamnej problém. V takovejch chvílích mě chytala děsná chuť na háčko, protože by stačilo jedno šlehnutí a problém by zmizel.

Ale pak přišel skutečnej problém. Klaus chtěl, aby se Detlef odstěhoval. Že přej je byt už takhle dost malej, abysme v něm měli ještě někoho cizího. Matka mu nedokázala vzdorovat. A já byla taky úplně bezmocná. Připadalo mi to jako ten den, kdy Klaus rozkázal, že moje doga musí z domu. A tím skončil náš báječnej život. Po třech tejdnech jsem musela zase do školy a Detlef už u mě nesměl spát.