Ve škole mi ani nepřišlo, že jsem tři tejdny chyběla. Stejně jsem už dávno ztratila ponětí o tom, co se právě probírá. Měla jsem jen novej problém: kouření. Ted, když jsem nebrala háčko, kouřila jsem čtyřicet i padesát cigaret denně. Zapalovala jsem si jednu vod druhý. Nevydržela jsem ani jednu hodinu do přestávky bez cigarety. Musela jsem jít na záchod a pár jich tam vytáhnout. Celý dopoledne jsem bez přestání kouřila, až mi bylo na blití. Vyzvracela jsem se do koše na papír, Moc jsem toho ve třídě nenaseděla.

Detlefa jsem ten první den po společnejch třech tejdnech neviděla. Příští odpoledne, jako bych něco tušila, jsem jela na stanici ZOO. Stál tam můj Detlef a čekal na zákazníka.

Bylo mi odporný, že už zase stojí na tý hnusný stanici a čeká na hnusnýho zákazníka. Ale Detlef řek, že už nemá ani vindru. Stejně nevěděl, co by měl dělat. Zase přespával u Axela a Bernda, každej den byl na stanici a každej den si píchal. A já musela taky na stanici, když jsem ho chtěla vidět. Detlef byl jedinej člověk, kterýho jsem měla. Nedokázala jsem si představit život bez něho. A tak jsem zase začala chodit každej den na stanici.

Christianina matka

V tu neděli, kdy jsem spatřila krev v koupelné a prohlédla Christianiny ruce, spadly mi klapky z oči. Byla to těžká rána. Christiana byla takříkajíc potvrzením mé výchovy, na kterou jsem byla tolik pyšná. Ted jsem viděla, že jsem všechno dělala špatně, a to jenom proto, že jsem nechtěla opakovat chyby svého otce.

Když například začala Christiana chodit do diskotéky' Sound, tak jsem tím sice nebyla právě nadšená, ale její kamarádka Kessi a jiní mladí lidé z Domu středu také chodili do Soundu. Řekla jsem si, no dobře, proč by tam Christiana nemohla také chodit? Všichni byli tím Soundem úplné nadšeni. Musela jsem myslet na všechny ty nevinné zábavy, které mi otec jako děvčeti zakazoval.

Když mi Christiana představila svého přítele Detlefa, se kterým se seznámila v Soundu, pokračovala jsem v této velkorysé výchově. Detlef na mě udělal velmi dobrý dojem. Uměl se chovat, měl hezké vystupováni a otevřenou povahu. Byl mi sympatický. A zdálo se mi úplně normální, že se Christiana ve svém věku poprvé zamilovala. Hlavní věc, říkala jsem si, zeje to slušný chlapec. Viděla jsem, že má Christianu skutečné rád.

Kdyby mi někdo tenkrát řekl, že oba berou heroin, myslela bych si, že se zbláznil. Protože až na tu zamilovanost do Detlefa jsem na Christiane nic zvláštního nepozorovala. Naopak, zdála se mi klidnější a vyrovnanější, zatímco dřív byla mnohem vzdorovitější. Dokonce i ve škole to vypadalo lépe.

Po vyučováni jsme si vždycky telefonovaly a ona mi vyprávěla, co právě dělá. Že půjde za kamarádkami ze školy nebo pro Detlefa k jeho dílně. Nic jsem proti tomu nenamítala. Ve všední dny chodila včas k večeři. A když se někdy opozdila, zavolala mi a za hodinu byla doma. Někdy pak ještě chodila do Domu středu nebo se scházela s kamarády, aspoň tak mi to říkala.

Začala mi znovu pomáhal v domácnosti, což jsem často oceňovala maličkostmi, nějakou deskou nebo markou kapesného navíc. Můj přítel Klaus říkal, že to není správné. Zdálo se mu, že bych měla víc myslet na sebe. Ze mě Christiana jen využívá. Po pravdě řečeno, měl asi pravdu. Měli jsem totiž pocit, že se jí musím stále za něco omlouvat. Ale tak přesně jsem si to tenkrát ještě neuvědomovala.

Máj přítel byl také proti tomu, aby Christiana přespávala u svých kamarádek. Nevěřil ji, že tam skutečně spí. Jenomže špehovat jí, to jsem nedokázala. To dělal vždycky můj otec, ačkoli jsem se ničeho špatného nedopustila.

Jednoho dne se mi Christiana svěřila, že spala s Detlefem. „Maminko,“ řekla, „byl ke mně tak milej, to si vůbec nedovedeš představit.“ Ted' už jsem věděla, proč chtěla vždycky o víkendu přespávat u přítelkyně.

Ale to se přece muselo jednou stát. Neviděla jsem v tom nic špatného. Od té doby jsem ji tu a tam dovolovala, aby u Detlefa přespala.

Jak bych ji také mohla zabránit, aby spolu nespali? V televizi i v novinách psychologové neustále zdůrazňuji, že dnešní mládež dříve dospívá a sexuální stránka osobnosti se nemá potlačovat. Já jsem také toho názoru.

Christiana měla stálého přítele. Jiné dívky ze sousedství šly dneska s jedním, a zítra s jiným. Proto mě Christianin pevný vztah k Detlefovi uklidňoval.

Ale po pravdě řečeno, někdy jsem si nebyla tak úplně jistá, zeje všechno v pořádku. Nelíbili se mi noví kamarádi Christiany, se kterými se seznámila v Soundu. Vyprávěla mi, že někdy zkoušejí všelijaké drogy. O heroinu nikdy nemluvila. Ze prý kouří hašiš a polykají všelijaké prášky. Také mi vyprávěla hroznou věc, že její přítelkyně Babsi je narkomanka. Ale mluvila o tom s takovým nesouhlasem - nikdy by mě nenapadlo, že je na tom také tak.

Když jsem se ji zeptala: „Proč se vůbec stýkáš s takovými lidmi?“, řekla: „Ach maminko, mně je jich tak líto. Jsou hrozně rádi, když s nim a někdo promluví. Potřebují přece pomoc,“ A Christiana byla vždycky ochotná pomoci. Dneska vím. že tenkrát mluvila osobě.

Jednou večer uprostřed týdne, když přišla až o půl jedenácté domů, řekla: „Maminko, prosím tě, nezlob se na mě. Byla jsem s kamarádama v odvykacím středisku.“ A já se zeptala: „Co to vlastně je?“ „No, mluvíme tam o všem možném, hlavně se je snažíme přesvědčit, aby přestali fetovat.“ A pak ještě dodala; „Kdybych já byla narkomanka...“ Vyděšeně jsem na ni zůstala koukat. Dokud neřekla: „ Ale ne, to já říkám jen tak. Já jsem v pořádku,“ „ A Detlef?“ zeptala jsem se. To ji pobouřilo: „ U Detlefa to nepřipadá v úvahu. To by byl konec!“