To bylo v zimě roku 1976. Od té doby jsem měla zlé tušení, ale potlačovala jsem ho. Svého přítele jsem také neposlouchala. Byl ochoten se vsadit, že Christiana bere drogy'. Ale já si takovou myšlenku odmítala připustit. Tvrdila jsem, že narkomanie musí mít přece své důvody, že je to hlavně vina matky, která selhala. Moje dcera to nedělá - na tom jsem trvala.

Pokusila jsem se držet Christianu trochu víc zkrátka. Jenže když jsem řekla „Buď doma včas k večeři“, tak stejně nebyla. Byla jsem bezmocná, Kde jsem ji v tom městě měla hledat: Nikdy by mě nenapadlo jit na stanici ZOO, i kdybych uvěřila, že je narkomanka. Byla jsem ráda, když o půl deváté zavolala a řekla: „Maminko, hned přijdu, neměj starost.“ Prostě jsem na Christianu nestačila.

Stávalo se také, že se někdy snažila dodržet mé zákazy. Řekla třeba svým kamarádům do telefonu skoro pyšně: „Ven, dneska nemůžu. Zůstanu doma.“ Zdálo se, zejí to vůbec nevadí. To byly ty její rozpory. Na jedné straně se bouřila proti přísnosti, byla drzá a nenechala si vůbec nic říct. A na druhé straně se zdálo, že to v ní vzbuzuje respekt, když se ji dá jasné najevo, co se od ní očekává. Jenže to už bylo na všechno pozdě.

Na konci ledna 1977, jednou v neděli, konečně přišla moje hodina pravdy. Bylo to strašné. Chtěla jsem jít do koupelny. Dveře byly zavřené. To u nás nebylo zvykem. Christiana byla uvnitř a neotvírala. V tu chvílí jsem si už byl/a jistá. A hned jsem si uvědomila, jak jsem si celou dobu něco namlouvala. Jinak bych se tak nedobývala do koupelny, abych se dověděla, co se tam děje.

Začala jsem tlouct na dveře. Ale ona pořád neotvírala. Div že jsem nedostala hysterický záchvat. Nadávala jsem, prosila, jen aby už otevřela. Konečně dveře povolily a Christiana proběhla kolem mě. V koupelně jsem uviděla černou lžíci a stříkance krve na stěnách. Ty mi to všechno potvrdily. Znala jsem to z novin. Můj přítel jenom řekl: „ Už mi konečné věříš?“

Běžela jsem za ní do pokoje. Řekla jsem: ,,Christiano, co jsi to udělala?“ Byla jsem úplně zničená. Třásla jsem se na celém těle. Nevěděla jsem, jestli mám brečet nebo řvát. Konečně jsem si s ní musela promluvit. Srdceryvné brečela a nechtěla se na mě podívat. Zeptala jsem se: „ Píchla sis heroin?“

Nedostala jsem odpověď. Násilím jsem ji ohnula ruce a hned jsem to uviděla. Měla už na obou rukách vpichy, Ale nevypadaly tak hrozně. Vůbec ne. Neměla podlitiny, bylo vidět jen dva tři vpichy a mezi nimi jeden čerstvý,

A pak se přiznala. Říkala jsem si v duchu: „ To není možný, teďka umřu.“ Myslím, že bych v té chvíli skutečně nejradši umřela. Byla jsem tak zoufalá, že jsem vůbec nebyla schopná přemyslet. Nevěděla jsem, co mám dělat. Pak jsem řekla: „ Co budeme dělat?“ Skutečné jsem se tak Christiany zeptala. Byla jsem úplně bezradná.

To byla tedy ta rána, které jsem se chtěla vyhnout. To bylo to, co jsem si stále odmítala připustit. Ale já vlastně nevěděla, jaké jsou symptomy narkomanie. Až do té chvíle jsem si nikdy nevšimla, že by Christiana byla v nějakém stavu opojení. Většinou byla veselá a bezstarostná. Jediné, co mi v těch týdnech připadalo divné, že když přišla trochu později, hrozně rychle zmizela ve svém pokoji. Myslela jsem si, že má špatné svědomí kvůli tomu zpoždění.

Když jsem se trochu uklidnila, začaly jsme přemýšlet, co budeme dělat. Pak ještě Christiana dodala, že Detlef je také narkoman. Řekla, že kdyby měla odvykat, lak jedině s ním. Jinak by se navzájem zase sváděli k heroinu. To mi bylo jasné. Rozhodly jsme se, že oba dva u nás hned začnou s odvykáním.

Připadalo mi, že to Christiana myslí naprosto vážně. Také se hned přiznala, že Detlef si vydělává peníze na heroin prostitucí s homosexuály na stanici ZOO. Zhrozila jsem se. Že se také ona ze stejného důvodu nabízí mužům, o tom vůbec nebyla řeč. Ani jsem ji z toho nepodezřívala. Vždyť přece milovala Detlefa. A ten, jak řekla, měl vždycky dost peněz pro oba,

Christiana mě stále ujišťovala: „Maminko, věř mi, chci se toho zbavit. Vážně.“ Večer jsme se vydaly hledat Detlefa. Tehdy jsem poprvé spatřila ty vyzáblé, politováníhodné postavy, které se procházely po stanici. A Christiana řekla: ,, Tak bych nechtěla skončil. Podívej se, jak jsou hnusný!“ Ona proti nim vypadala ještě dost dobře. To mě také trochu uklidnilo.

Detlefa jsme nenašly, a jely jsme proto k jeho otci. Věděl o Detlefově narkomanii, ale netušil, že Christiana s tím také začala. Vyčítala jsem mu: „Proč jste mi nic neřekl?“ Odpověděl, že se styděl.

Bylo vidět, že se mu ulevilo. Chtěl mi dát alespoň peníze. Sám svému synovi nedokázal pomoci. Musela jsem mu připadat jako anděl spásy. A já se skutečné cítila dost silná, abych to všechno zvládla. Neměla jsem ani tušeni o tom, co mě čeká.

Druhý den jsem začala shánět pomoc. Nejdřív jsem šla na úřad pro mládež a řekla: „Moje čtrnáctiletá dcera je narkomanka. Co mám dělat?“ Neuměli mi poradit. „Pošlete ji do dětského domova,“ řekli. Odpověděla jsem, že to nepřipadá v úvahu. Christiana by si připadala odstrčená. Mimoto stejně nevěděli o žádném volném místě v domově. Museli by ho nejprve hledat, a to by trvalo dost dlouho. Místo pro těžko vychovatelné děti je prý vždycky nedostatek. Řekla jsem: „Ale vy mi nerozumíte. Ona není těžko vychovatelná, ona je narkomanka.“ Jen se na mě podívali a pokrčili rameny. Nakonec mi poradili, abych šla s Christianou do psychologické poradny.

Když jsem to Christiane navrhla, řekla jen: „Co je to za blbost, ty vůbec nevěděj, o co jde. Co potřebuju, to je terapie.“ Ale v tom nám úřady také neměli co nabídnout. Obešla jsem několik poraden pro narkomany, byla jsem na technické univerzitě, u Caritas a nevím kde všude ještě. Já jsem přece nemohla vědět, co si s tím mám počít.

Poradci si od odvykáni doma moc neslibovali. Bez terapie prý nemá odvykání skoro žádný smysl. Ale protože je Christiana ještě tak mladá, mohu prý zkusit, zda se to povede. Stejně neměli na terapii žádné volné místo, snad až ve druhém čtvrtletí. Poradili mi ještě, co ji mám dávat jist, abych předešla trávicím poruchám.