Chodila jsem od jednoho hloučku ke druhýmu a s každým dala trochu řeč. Jak jsem se tak mezi nima courala, připadala jsem si docela bezvadně. Procházela jsem se po tom nástupišti pod Kurfürstendammem jako nějaká hvězda mezi ostatníma hvězdárna. Koukala jsem se na báby s těma jejich rancema igelitovejch tašek, jak se vracej od Wertheima nebo Bilky, který na nás pohoršeně a taky s hrůzou civěly, a říkala jsem si; „Kde jsou tyhle chudinky proti nám, herákům.“ Jasně, vedli jsme tvrdej život, mohli jsme každej den umřít a taky jsme umírali. Ale jinak jsme to ani nechtěli. Mně se to tak v každým případě líbilo. Myslela jsem na peníze, který jsem vydělávala. Sto marek jsem denně potřebovala na fet. S trochou peněz na jídlo to dělalo čtyři tisíce za měsíc, který jsem musela vydělat. Říkala jsem si: „Na čtyři tisíce čistýho si přijde tak jedině ňákej ředitel podniku,“ A já ty čtyři tisíce vydělávala ve čtrnácti.
Prostituce byla skutečné odporný zaměstnání. Ale když jsem byla sjetá, tak mi to ani moc nevadilo. A v podstatě jsem z těch chlapů jen pumpovala prachy. Moje práce neměla vůbec žádnej vztah k tomu, co oni museli dát mne. Pořád ještě jsem si diktovala podmínky.
Byly mezi náma ještě větší hvězdy než já. Byli takoví, který vyprávěli, že potřebujou čtyři gramy háčka na den. Tenkrát je to stálo pět set až osm set marek denně. A skoro vždycky se jim podařilo dát ty prachy dohromady. Takže ty vydělávali víc než generální ředitel. A poldové je při tom nikdy nechytli. Byly to hvězdy, ke kterejm jsem mohla na stanici Kurfürstendamm kdykoli přijitá pokecat s nima.
To byly teda mý pocity a myšlenky v tý době, únoru, březnu 1977, když jsem byla dobře sjetá. Fyzicky jsem na tom sice nebyla právě nejlíp, ale nepřipadala jsem si ještě tak úplně vyřízená. Dokázala jsem ještě sama sobě něco namluvit. Dokonale jsem se vžila do svý herácký role. Připadala jsem si děsně cool. Ničeho jsem se nebála.
Dokud jsem nebrala háčko, měla jsem ze všeho strach. Z otce, z přítele mý matky, taky z tý pitomý školy a z učitelů, z domovníků, z dopravních policistů, kontroloru v podzemce. Teď jsem si připadala nedotknutelná. Ani z civilistů jsem neměla strach, když jsem je zahlídla courat se po stanici. Z každý razie jsem vždycky s ledovým klidem vyklouzla.
Stýkala jsem se v tý době taky s herákama, o kterejch jsem byla přesvědčená, že uměj s fetem cool zacházet. Jako třeba Atze nebo Lufo. Atze byl můj první přítel. Jedinej kluk, se kterým jsem před Detlefem chodila, do kterýho jsem byla doopravdy zblázněná. Lufo, tak jako Atze a Detlef, patřil v roce 1976 k naší hašišový partě v Soundu. Atze a Lufo přešli krátce přede mnou na háčko. Bydleli teďka v jednom senzačním bytě s francouzskou postelí, sedací soupravou a kobercem. Lufo měl dokonce opravdový zaměstnání jako pomocnej dělník u Schwarzkopfa. Oba říkali, že ještě nebyli fyzicky závislý na háčku a že někdy můžou bejt klidně měsíc dva bez šlehnutí. Věřila jsem jim to, i když vždycky, když jsem je potkala, tak byli sjetý.
Atze a Lufo mi byli příkladem. Už nikdy jsem nechtěla dojít tak daleko jako před mým odvykáním. A věřila jsem, že bych si mohla taky s Detlefem pořídit takovej byt s francouzskou postelí a sedací soupravou a kobercema, když budeme s fetem zacházet tak cool jako Atze a Lufo.
Ty dva taky nebyli tak agresivní jako jiný heráci. A Atze měl bezvadnou přítelkyni, Simonu, která si vůbec nepíchala. Připadalo mi báječný, že si přesto rozuměj. Ráda jsem k nim chodila a někdy jsem přespala u Lufa na gauči, když jsem se pohádala s Detlefem.
Když jsem jednou večer přišla domů a šla si ještě sednout k matce do pokoje, protože jsem byla na docela příjemným tripu, podala mi beze slova noviny. Tušila jsem už, co přijde. Často mi takhle mlčky dávala přečíst noviny, když tam byly zprávy o mrtvejch narkomanech. Šlo mi to na nervy, nechtěla jsem to číst.
Vzala jsem si je od ní, i když mě to štvalo. Četla jsem: „Sklářský učeň Andreas W. (17 let) se chtěl zbavit své závislosti na drogách. Jeho šestnáctiletá přítelkyně, studentka zdravotnické školy, mu chtěla pomoci: marně. V bytě ve čtvrti Tiergarten, který zařídil pro mladou dvojici za několik tisíc marek otec chlapce, si Andreas W. píchl ,zlatou ránu‘.“
Koukala jsem se na ty řádky úplně nechápavě, nemohla jsem tomu uvěřit. Ale zapadalo to do sebe úplně přesně: byt, sklář, přítelkyně. Andreas W. — Andreas Wiczorek, kterýmu jsme říkali Atze.
Do prdele, to bylo to první, co jsem si v duchu řekla. V krku mi vyschlo a začalo mi bejt špatně. To snad není pravda, že by si Atze dal zlatou ránu, říkala jsem si. Zrovna Atze, kterej byl vždycky tak cool a tvrdil, že on na tom nikdy nebude závislej. Snažila jsem se, aby si matka nevšimla, jak mě ta zpráva v novinách sebrala. Vůbec netušila. že už zase jedu v háčku. Vzala jsem noviny a šla do svýho pokoje.
Pár dní jsem Atzeho neviděla. A teď jsem četla v novinách, co se s ním v poslední době dělo. Už minulej tejden si píchnul moc silnou dávku a skončil v nemocnici. Jeho přítelkyně Simona si prořízla tepny. Oba je zachránili. Den před svou smrtí šel Atze na policii a prásknul tam všechny dýlery, který znal, taky dvě holky, kterejm se říkalo dvojčata a který měly vždycky nejčistší fet. Pak ještě napsal dopis na rozloučenou, v novinách ho otiskli: „Skončím teď svůj život, protože herák jako já způsobuje svým příbuzným a přátelům jen neštěstí, starosti, hořkost a zoufalství. Neničí jen sám sebe, ale taky všechny okolo. Děkuji svým milým rodičům a své milé babičce. Fyzicky už neexistuju. Herák, to je to nejhorší, čím se člověk může stát. Ale kdo žene lidi, kteří přicházejí na svět mladí a plní chuti do života, do neštěstí? Tento dopis chce být varováním pro všechny, kteří budou někdy stát před rozhodnutím: Co kdybych to taky vyzkoušel? Hlupáci, podívejte se na mě. Teď už budeš mít po starostech, Simono, měj se dobře.“
Ležela jsem ve svý posteli a myslela si: Tak to byl tvůj první kluk, kterýho jsi měla ráda. A teď je v rakvi. Nemohla jsem ani brečet. Jako by ve mně všechno vyschlo.
Příští den na Kudammu Atzeho nikdo neoplakával. Heráci nebrečej. Některý na něho byli dokonce pěkně naštvaný, protože spoustě lidí dlužil prachy a protože prásknul dobrý dýlery, který měli vždycky čistej fet. Teď je zašili.
Zaujímavosti o referátoch
Ďaľšie referáty z kategórie
My děti ze stanice zoo
Dátum pridania: | 17.07.2008 | Oznámkuj: | 12345 |
Autor referátu: | missio | ||
Jazyk: | ![]() |
Počet slov: | 119 695 |
Referát vhodný pre: | Základná škola | Počet A4: | 284 |
Priemerná známka: | 3.00 | Rýchle čítanie: | 473m 20s |
Pomalé čítanie: | 710m 0s |