Nejšílenější na tom všem bylo, že jeho přítelkyně Simona, která si v životě nevzala háčko a vždycky se snažila Atzeho přemluvit, aby toho nechal, si tejden po jeho smrti začala píchat. Po několika tejdnech se vykašlala na svý povolání zdravotní sestry a začala s prostitucí.

Lufo zemřel přesně za rok, v lednu 1978, na předávkování háčkem.

S Atzeho smrtí jsem ztratila svou krásnou představu o herácký hvězdě, která umí zacházet s háčkem. V naší partě, ke který Atze taky patřil, se najednou objevil strach a nejistota. Když jsme si dřív společné píchali a půjčovali si stříkačku, chtěl bejt každej první na radě. Teď radši jeden dával přednost druhýmu. Nikdo nemluvil o tom, že má strach, ale všichni byli hrůzou bez sebe, že by moh bejt fet moc čistej nebo smíchanej se strychninem nebo jiným jedem. Protože pak by člověk nemusel umřít jen na předávkování, ale taky na moc čistej nebo naopak špinavej fet.

Bylo to zkrátka zase všechnu v prdeli. Bylo to skutečně tak, jak to napsal Atze v dopise na rozloučenou. Já už jsem svou matku taky úplně vyřídila. Zase jsem chodila domů. kdy mě napadlo. A matka na mě čekala. Když už jsem byla konečně v posteli, musela spolknout nejdřív pár tablet vália, aby se jí vůbec podařilo usnout. Myslím, že to všechno vydržela jen díky tomu váliu.

Byla jsem čím dál víc přesvědčená, že to se mnou skonči jako s Atzem. Hledala jsem alespoň nějakou naději, který bych se mohla chytit. Dokonce i ve škole. Byl tam jeden učitel, kterýho jsem měla docela ráda, pan Mücke. Přehrávali jsme si s ním situace, do kterejch se dostával mladý lidi. Například když se člověk uchází o místo a jde se představit šéfovi. Jeden hrál šéfa a ostatní zájemce o zaměstnáni. Já si v týhle hře nikdy nenechala od šéfa nic líbit. Vždycky jsem se tak prosadila, že kluk, co hrál šéfa, byl přede mnou úplně maličkej. Věřila jsem, že se v životě taky takhle lehko prosadím.

S panem Mückem jsme taky chodili do poradny pro volbu povolání. Nejdřív jsme se byli podívat na přehlídku Spojenců. Kluky to zajímalo, mohli se zbláznit z tanků a vůbec celý tý techniky. Mně to šlo na nervy, všechno to dělalo děsnej randál a bylo to určený k ničeni lidí.

V poradně se mi to hrozně líbilo. Přečetla jsem si všechno, co tam měli o povoláni ošetřovatele zvířat. Hned druhej den odpoledne jsem tam šla ještě jednou s Detlefem a nechala si od všeho, co tam měli o tomhle povoláni, udělat fotokopie. Detlef si taky našel některý zaměstnání, který ho zajímaly. Tak jako já hledal něco se zvířatama a zemědělstvím. Tak nás to chytlo, až jsme skoro zapomněli, že si musíme ještě vydělat prachy na příští šlehnutí. Když jsme pak stáli na stanici a čekali na zákazníky, fotokopie z poradny v tašce, připadalo mi to zase všechno úplně neskutečný. Když budu takhle pokračovat, neudělám ve škole ani závěrečný zkoušky, říkala jsem si.

Druhej den ráno jsem si po cestě do školy na stanici Moritzplatz koupila Playboy. Brala jsem ho vždycky pro Detlefa, měl ho rád a já si ho taky přečetla. Nevím vlastně, proč nás zajímal právě Playboy. Ani dneska to nechápu. Ale tenkrát Playboy, to byl pro nás čistej svět. Čistej sex. Krásný dívky, který neměly vůbec žádný problémy, žádný teplouše, žádný zákazníky. Mužský kouřili lulku, řídili sporťáky a měli dost peněz. A ty dívky s nima spaly, jen když na to měly chuť. Detlef jednou řek, že je to všechno stejně podvod, ale přesto chtěl vždycky příští číslo.

Já si toho rána přečetla v podzemce jednu povídku. Obsah jsem moc přesně nevnímala, protože jsem byla sjetá po ranním šlehnutí. Ale nálada tý povídky se mi líbila. Odehrávalo se to někde daleko pod modrou oblohou a žhavým sluncem a tak. Když jsem došla na místo, kde krásná dívka netrpělivě čeká na svýho milýho, až se vrátí z práce domů, doslova jsem se rozbrečela. Až na stanici Wutzkyallee jsem nemohla přestat.

Ve škole jsem celou dobu snila o tom, jak jsem s Detlefem někde hodně daleko. Když jsem ho odpoledne potkala na stanici, vyprávěla jsem mu to. Řek, že má v Kanadě strejdu a tetu. Bydlej u obrovskýho jezera a okolo jsou jen lesy a pole, prej by nás k sobě určitě vzali. Řek, že by ale bylo lepší, kdybych nejdřív dokončila školu. On by jel napřed, aby si našel místo, to by nebyl žádnej problém, a až bych za ním přijela, už by měl pro nás koupenej srub, nebo aspoň pronajatej.

Řekla jsem, že chci v každým případě dokončit školu, Teď jsem mnohem líp vycházela s učitelama. Přestanu votravoval s těma svejma blbejma poznámkama při vyučování a budu se snažit při hodině soustředit, abych dostala dobrý závěrečný vysvědčení.

Detlef odešel se zákazníkem a já ještě čekala. Najednou se za mnou objevili dva chlapi a zeptali se: „Copak tady děláš?“ Hned mi to bylo jasný — tajný. Neměla jsem z nich strach, zatím mě vždycky nechali na pokoji. Chodila jsem se prodávat na stanici už několik měsíců tak jako ostatní holky v mým věku. Denně docházelo ke kontrolám. Ale šli hlavně po kanacích, který si vozili z východního Berlína flašku kořalky nebo krabici cigaret. Pořádali na ně vyložený hony.

Řekla jsem jim docela cool: „Čekám na svýho přítele.“

Jeden z nich se zeptal: „Prodáváš se?“

Já řekla: „Ne, jak jste nato přišel? Copak na to vypadám?“

Zeptali se, kolik je mi let, a já řekla: čtrnáct. Chtěli vidět můj průkaz, i když ten se dostává až v šestnácti. Tak jsem jim to hned vysvětlila.

Ten, co měl hlavní slovo, pak řek: „Dej mi tu igelitku.“ Nejdřív vytáhnul lžíci a zeptal se, na co ji mám.

Řekla jsem: „Jim s ní jogurt.“

Ale pak vytáhnul ještě toaletní papír, ve kterým jsem měla zabalený nádobíčko, a musela jsem jít s nima. Odvedli mě na revír u ZOO. Neměla jsem strach. Věděla jsem, že čtrnáctiletou nemůžou strčit za mříže. Jen jsem na ty tajný měla děsnej vztek.