Strčili mě do cely hned vedle psacího stolu jejich šéfa. Chovala jsem se tak suverénně, že jsem se ani nepokusila nějak zbavit háčka, zastrčenýho v malý kapse džín. Prostě jsem nedokázala jen tak zahodit fet. Pak přišla nějaká policistka. Musela jsem se celá svlíknout, taky košilku a kalhotky, a pak mi všude koukala, až konečně našla to háčko v džínách.

Jeden polda to psal děsně podrobně na papír. Jednu kopii protokolu zařadili do tlustejch akt. Od tý chvíle jsem byla registrovaná narkomanka, žádnej černej pasažér. Ty poldové byli ale docela milý. Jen vedli takový ty kecy: „Člověče, děvče, co to děláš? Je ti teprve čtrnáct, tak mladá, hezká, a už skoro mrtvá.“

Musela jsem jim dát telefon na matku do práce a jeden jí šel zavolat.

Matka přišla o půl šestý, po práci, úplně vynervovaná. Vedla s poldama zase takový ty zbytečný kecy. Řekla: „To víte, ty dnešní děti. Já už vůbec nevím, co si s ní mám počít. Vůbec mě neposlouchá.“

To bylo bezvadný, tak já prej nechci poslouchat. Matka vůbec neměla ponětí, co to je sjíždět háčko. Samozřejmě jsem chtěla poslouchat. Ale jak, to mi neporadila. Venku se mě začala vyptávat, kde jsem byla. Řekla jsem: ,,Na stanici.“

Ona: ,,Zakázala jsem ti tam chodit.“

Já: „Čekala jsem na Detlefa, to snad můžu.“

Řekla, že se nemám s tím „nezaměstnaným, asociálním flákačem“ scházet. A pak se ještě zeptala; „Snad se tam nechodíš prodávat?“

Křikla jsem na ni: „Zbláznila ses? Co je to za blbost. Jak si to vůbec představuješ, nechceš mi říct? Copak si myslíš, že jsem děvka nebo co?“

Ztichla. Ale já jsem se začala bát, že mě teď nebude pouštět ven. A taky mi trochu nahánělo hrůzu, že je ke mně taková studená. Teď se na mě vykašle, už mi nebude pomáhat, bála jsem se. Ale pak jsem si řekla: Copak ti vlastně může pomoct s těma svejma kecama jako „Nechoď na stanici“, „Nescházej se s tím flákačem Detlefem“?

Musela jsem jít s matkou domů a neměla jsem fet na příští den. Ráno mě matka vytáhla z postele. Podívala se mi do obličeje: „Co to máš za oči, dítě? Úplně bez výrazu. Vidím v nich jen zoufalství a strach.“

Když matka odešla do práce, podívala jsem se do zrcadla. Poprvé jsem viděla svý oči při absťáku. Byly to jenom zorničky. Úplně černý a prázdný. Skutečně docela bez výrazu. Začalo mi bejt horko. Umyla jsem si obličej. Rozklepala jsem se zimou a ponořila se do horký vany. Neodvážila jsem se z ní vylízt, venku bylo moc zima. Připouštěla jsem si pořád horkou vodu. Musela jsem to nějak vydržet do oběda. Protože dopoledne bych nenašla na stanici ani zákazníka, ani někoho, kdo by se nade mnou slitoval a dal mi trochu fetu. Dopoledne nikdo nic neměl. I tak bylo strašné těžký najít někoho, kdo by byl ochotnej přenechat mi i trochu háčka. I Bernd s Axelem si šetřili každou čtvrtku pro sebe, protože už nešli u teploušů tak na odbyt, jak by potřebovali. Dokonce i Detlef byl teď děsně lakomej, a ty ostatní by radši hodili fet do kanálu, než by člověku něco nechali.

Když byl absťák čím dál horší, přinutila jsem se vylízt z vany a začala jsem po bytě hledat peníze. Obývák už byl zase zamčenej. To dělal Klaus, protože tvrdil, že mu ničim desky. Ale já si uměla otevřít zámek háčkem. V obýváku jsem nenašla ani groš. Pak jsem si vzpomněla na plechovku od piva v kuchyni na skříni. Matka si tam střádala pětimarkovky.

Držela jsem těžkou plechovku v ruce, třásla se, protože jsem měla absťák, a taky trochu proto, že jsem se chystala okrást matku. To jsem vážně ještě nikdy neudělala. Připadalo mi to hrozný. V tom jsem ještě byla daleko za ostatníma herákama. Například Bernd odnosil z bytu svejch rodičů postupně úplně všechno. Televizor, kávovar, elektrickej kráječ chleba, prostě všechno, co moh vyměnit za prachy na fet. To já jsem střelila jenom svůj jedinej šperk a skoro všechny svý desky.

Teď jsem teda vysypávala pětimarkovky z plechovky svý matky. Čtvrtka v tý době zrovna klesla ze čtyřiceti na pětatřicet marek. Potřebovala jsem teda sedm pětimarkovek. Počítala jsem: protože od zákazníků většinou dostávám čtyřicet, zbyde mi vždycky pět marek. Takže můžu klidně každej den vrátit do plechovky jednu pětimarkovku. Už za tejden bych měla dluh vrácenej, toho by si snad matka nevšimla. A tak jsem jela s těma sedmi pětimarkovkama na flek, kterej bejval ráno u menzy technický univerzity, obstarala si fet a už při pořádným absťáku si na záchodě konečně šlehla.

Matka mi teď každej den kontrolovala ruce, jestli tam nemám čerstvý v pichy, Píchala jsem se do ruky, pořád do stejnýho místa. Měla jsem tam už strup. Matce jsem nakecala, že je to poranění, který se mi špatně hojí. Jednou si přece jen všimla, že tam mám čerstvej vpich. Řekla jsem: „No jo, jasně. Jenom dneska. Dělám to jenom někdy, to vůbec neškodí.“

Děsně mě seřezala. Nebránila jsem se. Vlastně mi to ani nevadilo. Stejně se mnou jednala, jako by se mě štítila, a při každý příležitosti se mě snažila ponížit. Podvědomě to dělala dobře. Protože teprve když si feťák uvědomí, v jakým hnusu žije, vyburcuje ho to. aby se pokusil něco udělat. Pak buď spáchá sebevraždu, nebo se chopí slabý naděje, že si odvykne. Jenomže tehdy jsem do toho neviděla tak jako teď.

Matka si dělala jiný naděje. Od začátku jarních prázdnin jsem měla jel na čtyři neděle k babičce ke svejm bratrancům a sestřenicím na vesnici do Hesenska. Měla jsem tam možná zůstat i dýl. Ani jsem nevěděla, jestli mám mít radost, nebo naopak strach, že opustím Detlefa a budu muset zase odvykat.

Nechala jsem je, aby se mnou dělali, co chtěj. Jen jsem si prosadila, aby u mě moh Detlef poslední noc spát.