Tu poslední noc v Berlíně jsem přece jen začala trochu doufat. Když jsme se s Detlefem pomilovali, řekla jsem mu: „Měli bysme to zas udělat společně. Chtěla bych si v příštích čtyřech tejdnech skutečně odvyknout. Už nikdy nebudu mít takovou příležitost A chtěla bych, abys toho taky nechal. Až se vrátím, budeme oba čistý a začneme novej život.“

Detlef řek, že jo, že si odvykne. Prej už mi to chtěl taky říct. Má možnost dostat valeron. Taky si zatím sežene práci a hned zejtra nebo pozejtří se přestane prodávat.

Přísti ráno jsem si ještě píchla pořádnou ránu, než jsem vystartovala do novýho života u babičky. Když jsem přijela, absťák se ještě nedostavil. Ale připadala jsem si v tý idyle selský kuchyně jako vetřelec. Všechno mi šlo na nervy. Rozčilovalo mě, že mi chtěl lízt na klín malej bratranec, se kterým jsem si hrála už jako s malým miminem. Rozčiloval mě starej padací záchod, kterej mi ještě minule připadal romantickej.

Příští ráno se už začal hlásit absťák. Odvlekla jsem se z domu do lesa. Rozčilovalo mě pípáni ptáků a vyděsila mě kachna. Vylezla jsem na posed. Nemohla jsem už ani kouřit. Chtěla jsem tam nahoře umřít. Nějak se mi podařilo se dovlíct zpátky domů a šla jsem si lehnout. Babičce jsem řekla, že mám asi chřipku. Měla o mě starost, ale můj žalostnej stav ji moc neznepokojoval.

Nad postelí mi visel plakát. Byla na něm kostra ruky se stříkačkou. Pod tím bylo napsáno: „To je konec. Začíná to zvědavostí.“ Moje sestřenice tvrdila, že ten plakát jednou dostala ve škole. Neměla jsem ani tušení, že matka babičce řekla o mý narkomanii. Zírala jsem na tu stříkačku. Jen na stříkačku, písmena a kostru jsem vůbec nevnímala. Představovala jsem si, jak je v ní čtvrtka čistýho fetu. Stříkačka se ke mně přibližovala. Celý hodiny jsem zírala na ten blbej plakát a skoro jsem se z toho zbláznila.

Sestřenice chodila často do mýho pokoje a dělala, že nevidí, co se mnou je. Přehrávala mi nějaký kazety a myslela si, že mě tím zabaví. Teprve pozdějc jsem si uvědomila, jak dojemně se o mě všichni u babičky starali.

První den odvykání se táhnul nekonečně dlouho. Když jsem začala usínat, zdálo se mi o jednom herákovi, kterej skutečně v Berlíně existoval. Už byl tak voddělanej, že měl všude na těle otevřený rány. Hnil zaživa. Nohy měl skoro odumřelý a úplně černý. Sotva chodil. Smrděl tak, že se k němu vůbec nedalo přiblížit. Když mu někdo řek, že by měl jít do nemocnice, tak se jen ušklíbnul jako smrtka. Ten už jenom čekal na smrt. Když jsem nezírala na stříkačku na plakátě nebo napůl neomdlívala bolestí, myslela jsem na něj. Všechno bylo jako minule: pocení, smrad, zvracení.

Příští den jsem to už nemohla vydržet. Dovlekla jsem se k telefonní budce ve vesnici a zavolala matce. Brečela jsem jí do telefonu a prosila, abych se směla vrátit do Berlína.

Moji matku to vůbec nevzrušilo. Řekla: „Ale, ono je ti zase špatně? A já myslela, že si pícháš jen občas. Tak to přece nemůže bejt tak hrozný.“

Nakonec jsem ji aspoň uprosila, aby mi poslala expres prášky na spaní. Věděla jsem, že v nejbližším městě je feťáckej plac. Všimla jsem si toho už při svý minulý návštěvě. Ale neměla jsem sílu dojít až tam, Stejně jsem tam nikoho neznala. Feťák odjinud je vždycky úplně bezradnej.

Absťák trval naštěstí zase jen čtyři dny. Když bylo konečně po všem, cejtila jsem se jenom úplně prázdná a vypumpovaná. Už jsem ani neměla radost, že jsem se zbavila fetu ve svým těle. Berlín se mi zase hnusil, ale tady v tý vesnici jsem se taky necejtila doma. Připadala jsem si, že nikam nepatřím, a nechtěla jsem myslet na to, co bude.

Sjíždět jsem se už mohla jenom práškama na spaní, který mi matka samozřejmě poslala pozdě, a jablečným vínem, v babiččiným sklepě ho byly dostatečný zásoby. Šíleně jsem se tam rozežrala. Začínala jsem ráno čtyřma nebo pěti chlebama a odpoledne jsem snědla dvanáct až patnáct knackebrotů s marmeládou. V noci jsem chodila na lup do polic plnejch zavařenejch švestek, broskví a jahod. A navrch jsem si ještě dala šlehačku. Dřív než ve dvě nebo ve tři jsem stejně neusnula.

Brzo jsem přibrala deset kilo. Všichni příbuzný jásali nad mým břichem, který se nevešlo do kalhot, a zadek jsem měla taky čím dál širší. Jen ruce a nohy mi zůstaly tenký jako dřív. Bylo mi všechno jedno. Měla jsem pořád hlad. Brzy jsem se nedoslala do svejch úzkejch džín. Sestřenice mi dala dvoje plandavý kostkovaný kalhoty, jaký jsem v Berlíně nosila naposled někdy v jedenácti. Vůbec mi to nevadilo. Skamarádila jsem se znovu s dětma na vesnici. Ale nebrala jsem to všechno vážně. Byl to jenom takovej vejlet, trip, docela pěknej film, kterej měl brzo skončit.

Nemluvila jsem s ostatníma o drogách a taky jsem na ně nemyslela. Nechtěla jsem si ten hezkej film zkazit. Jen krátce po absťáku jsem napsala dopis Detlefovi a strčila do něho dvacet marek, aby mi za ně poslal háčko. Přitom jsme se ale domluvili, že on bude taky odvykat. Stejně jsem ten dopis potom neposlala, věděla jsem, že by mi nic neposlal a fet za těch dvacet marek by si píchnul sám.

Byla jsem se se svou sestřenicí podívat na všelijaký hrady a zámky v okolí a zase jsem jezdila skoro každej den na koni. Chodili jsme s ostatníma dětma do lomu, kterej kdysi patřil dědečkovi. Ještě než se uchlastal k smrti, stačil lom propít. Matka za sebou taky neměla lehký dětství.

Babička nám vyprávěla, že někde v tom lomu musej bejt železný dveře, za kterejma jsou uložený dokumenty celý rodiny. Skoro každej večer jsme ty dveře hledali. Někdy zapomněli dělníci vytáhnout klíče z bagru. Vlezli jsme do kabiny a projížděli se po lomu. Začala jsem si zase se svou sestřenicí, která byla stejně stará jako já, docela dobře rozumět. Vyprávěla jsem jí o svý lásce k Detlefovi, jako by to byl docela obyčejnej milostnej románek. Taky jsem jí řekla, že jsem už s Detlefem spala, a jí to připadalo normální.

Sestřenice mi zase vyprávěla, jak u nich v létě kempoval jeden kluk z Düsseldorfu, kterej se jí docela líbil. Ale pak se s ní chtěl vyspat a ona se bránila. Ptala se mě, jestli to od ní bylo hloupý.