Pak jsme přišli na to, že bysme mohli hrát kuličky. Ale kde najít v Gropiusstadtu místo na cvrnkání kuliček? Na betonu, asfaltu a na trávnících, na který je vstup zakázán, to nešlo. Na pískovišti taky ne. Na kuličky je potřeba správně udupaná zem, ve který se dá udělal ďolík. Nakonec jsme našli skoro ideální místo pod javorama. Aby se stromy úplně neudusily, nechali okolo nich kulatý otvory v asfaltu. Kruh okolo kmenu byl z pevný, čistý a hladce uhrabaný země. Na kuličky jako dělaný.

Když jsme si tam ale udělali jamky, měli jsme v patách nejen správce, ale taky zahradníky. Chvíli nám nedali pokoj, honili nás a vyhrožovali vším možným. Jednoho dne ale dostali naši pronásledovatelé dobrej nápad. Přestali půdu okolo stromu hladce uhrabávat a naopak ji nahrubo zryli. A bylo po kuličkách.

Když pršelo, jezdili jsme ve vstupních halách domů na kolečkovejch bruslích. Ty velký chodby byly úplně fantastický. Dole nebyly byty, takže jsme nemohli nikoho rušit. Párkrát jsme to vyzkoušeli a skutečně si nikdo nestěžoval. Až na ženu správce. Řekla, že poškrábeme bruslema podlahu. A zas z toho nic nebylo. Jen nářez od otce.

Když bylo ošklivo, nestálo to v Gropiusstadtu za nic. Nikdo z nás si nesměl vzít kamarády domů. Dětský pokoje na to byly stejně moc malý. Tak jako my dvě i ostatní děti dostaly jen ten poloviční pokoj. Když pršelo, seděla jsem většinou u okna a vzpomínala, co jsme dřív za deště dělali. Třeba jsme vyřezávali. Na ošklivý počasí jsme byli vždycky dobře připravený. Nasbírali jsme si v lese kousky dubový kůry a z ní jsme pak vyřezávali malý lodičky, A když už pršelo moc dlouho, tak jsme to nevydrželi, vytáhli jsme pláštěnky a šli jsme loďky vyzkoušet k potoku. Stavěli jsme jim přístavy a pořádali s nima závody.

Potloukat se v dešti mezi věžákama, to nebyla žádná zábava. Museli jsme něco vymyslet. Něco, co by bylo děsně zakázaný. A přišli jsme na to: na hru s vejtahama.

Hlavním účelem bylo zase potrápit ty druhý. To jsme popadli nějaký dítě, zavřeli ho do vejtahu a zmáčkli všechny knoflíky. Druhej vejtah jsme zastavili. A ten chudák musel vykodrcat až nahoru se zastávkou v každým patře. Taky mi to párkrát udělali. Zrovna když jsem se vracela se psem a měla jsem bejt včas u večeře. Stiskli všechny knoflíky a trvalo to zoufale dlouho, než jsme dojeli do jedenáctýho patra. Ajax už byl z toho pěkně nervózní.

Oblíbenej vtip byl zmáčknout všechny knoflíky tomu, kdo potřeboval na záchod. Nakonec se podělal ve vejtahu. Ještě obvyklejší bylo sebrat nějakýmu dítěti vařečku. Všechny malý děti chodily ven vždycky s vařečkou. Protože jen s dlouhou vařečkou jsme dosáhli na knoflíky ve vejtahu. Bez vařečky jsme byli úplně nahraný. Když jsem ji ztratila nebo mi ji někdo z dětí sebral, musela jsem vyšlapat těch jedenáct pater po svejch. Protože jiný děti mi samozřejmě nepomohly a dospělí byli rádi, že jdu pěšky. Stejně si mysleli, že si chceme ve vejtahu jen hrát a rozbít ho.

Vejtahy byly skutečně často rozbitý, samozřejmě naší vinou. Pořádali jsme v nich totiž taky bezvadný závody. Vejtahy sice jezdily pořád stejně rychle, ale bylo několik triků, jak se dalo ušetřit aspoň pár vteřin. Vnější dveře se musely rychle, ale moc opatrně zavřít. Protože když se prudce zabouchly, znova se pootevřely. Bezpečnostní dveře se zavíraly automaticky, ale když se jim trochu pomohlo rukou, zavřely se rychlejc. A nebo se taky rozbily. Ve vejtahovejch závodech jsem byla docela dobrá.

Našich třináct pater nám brzo přestalo stačit. Mimoto nám byl domovník neustále v patách. V našem domě už pro nás byla půda moc horká. Ale vstup do jinejch domů byl! dětem přísně zakázanej. Vlastně jsme se nemohli dovnitř vůbec dostat, protože jsme neměli klíče od domovních dveří. Ale vždycky jsme našli nějakej jinej vchod. Třeba takovej ten širokej na nábytek a jiný velký předměty. Byl sice vždycky zahrazenej mříží, ale já přišla na to, jak tamtudy prolízt. Nejdřív se musela prostrčit hlava. Byla to úplná věda, jak složitě se muselo otáčet hlavou, aby se dostala na druhou stranu. Tělo už se pak nějak protlačilo, jen tlustý s námi nemohli.

Našla jsem tak pro nás cestu do opravdovýho vejtahovýho ráje. Do domu s dvaatřiceti poschodíma a s děsně rafinovanejma vejtahama. Tam jsme teprve objevili, co všechno se dá s nima dělat. Nejvíc jsme si oblíbili hru na hopsání. Když jsme všichni najednou během jízdy povyskočili, vejtah se zastavil. Bezpečnostní dveře se otevřely a někdy se taky zasekly a už nešly zavřít. Tahle skákavá jízda byla docela napínavá.

A pak jsme měli ještě jeden senzační trik: když se páčka nouzové brzdy nezmáčkla dolů, ale na stranu, zůstaly bezpečnostní dveře otevřený i během jízdy. Pak teprv bylo vidět, jak rychle kabina jede. V šíleným tempu se okolo nás řítil beton a jedny vejtahový dveře za druhejma.

Největší zkouškou odvahy bylo stisknutí poplašnýho knoflíku. Ozvalo se zazvonění a z mikrofonu hlas domovníka. Pak se muselo fofrem zdrhat. V domě s dvaatřiceti poschodíma jsme měli docela slušnou šanci domovníkovi utýct. Přestože na nás pořád někde číhal, chytil nás málokdy.

Když bylo špatný počasí, hráli jsme si ve sklepě. To bylo taky přísně zakázaný. Podařilo se nám objevit cestu do věžákovejch sklepů. Každej nájemník tam měl jednu kóji z drátěnýho pletiva. Jenže to pletivo nešlo až ke stropu. Takže se mohlo horem přelízt. Hráli jsme si ve sklepě na schovávanou. „Totální schovávaná“ jsme tomu říkali. To znamenalo, že jsme mohli všude vlízt a schovat se tam. Bylo to děsně strašidelný. Už jenom všechny ty cizí krámy v sotva blikajícím světle. A k tomu ještě strach, že může někdo přijít. Tušili jsme, že děláme něco, co je vůbec nejvíc zakázaný.

A pak jsme si hráli taky na to, kdo najde v kójích nejbezvadnější věc. Hračky, různý krámy a šaty, který jsme si hned oblíkali. Nakonec jsme samozřejmě nevěděli, odkud jsme co vzali, takže jsme to zkrátka někam naházeli. Tu a tam jsme taky něco, co se nám moc líbilo, šlohli. Hned se samozřejmě rozkřiklo, že se někdo „vloupal“ do sklepa. Ale nás nikdy nenačapali. A tak jsme se úplně automaticky naučili, že to, co je dovolený, je děsná nuda, kdežto všechno zakázaný je děsné zábavný.