Řekla jsem jí, že ne, že udělala naprosto správně, když ho odmítla. Musí počkat na toho, se kterým bude chtít opravdu chodit. Sestřenice a taky její kamarádi za mnou chodili se svejma milostnejma problémama. Byla jsem úplná teta Miluše. Radila jsem jim, jak se to s klukem dělá a že se toho nemusej bát. Jejich problémy mi připadaly směšný. Ale ráda jsem je poslouchala a vždycky jsem měla po ruce nějakou radu. Když šlo o cizí problémy, to jsem byla suverén. Jen ty svý jsem si neuměla vyřešit.

Jednou večer zavolal Detlef. Měla jsem šílenou radost. Řek mi, že je právě u jednoho zákazníka, od kterýho může volat. Děsně dlouho jsme si povídali, ten chlap byl zřejmě pracháč. Vyprávěla jsem Detlefovi o svým hrozným odvykání. Že jsem se z toho tentokrát skoro zbláznila. On prej ještě neodvykal. To bylo v prdeli. Řekla jsem mu, že se na něho těším. A zeptala jsem se, jestli mi někdy napíše, jak sliboval. Detlef řek, že na to nemá náladu. Ale že mi zase někdy zavolá, když to půjde.

Po tom telefonním rozhovoru jsem si uvědomila, jak moc Detlefa potřebuju. Patřili jsme k sobě, bylo mi fuk, jakej hnus dělá. Večer v posteli jsem vždycky několik minut myslela na Detlefa. Bylo to jako modlitbička. A počítala jsem dny, kdy budeme zase spolu.

Dostávala jsem od babičky pravidelně kapesný. Tvrdě jsem šetřila. Vlastně jsem ani nevěděla proč. Nikdy dřív jsem nespořila. Až když jsem měla čtyřicet marek, bylo mi to jasný. Celá pyšná na tu uspořenou sumu jsem si peníze schovala. Čtyřicítka bylo moje magický číslo. Čtyřicet marek stálo obvykle jedno šlehnutí. Čtyřicet marek jsem proto chtěla od svejch zákazníků.

Když mi to konečně všechno došlo, řekla jsem si: „To snad neni možný, už tady zase šetříš na první ránu.“ Šla jsem a koupila si za dvacet marek tričko, jen abych se zbavila toho prokletýho čísla čtyřicet. Vždyť jsem přijela proto, abych na háčko zapomněla.

Když se blížil konec čtvrtýho tejdne. zavolala mi matka a zeptala se, jestli tam nechci zůstat dýl. Řekla jsem bez rozmejšlení ne. Možná kdyby se mě zeptala, jestli tam nechci zůstat napořád, tak bych o tom začala přemejšlet. Ale takhle to byl od začátku jenom trip, kterej začal sice hrozně, ale pak byl moc hezkej. Už jsem byla připravená na to, že je u konce. Chtěla jsem zpátky za Detlefem, nemohla jsem bez něho bejt.

V den odjezdu jsem se zase převlíkla. Zbytečně mě babička a sestřenice přemlouvaly, abych si nechala kostkovaný kalhoty, který mi už v tý době byly akorát. Nacpala jsem se do svejch úzkejch džín. Švy praskaly a zip zaboha nešel zavřít. Natáhla jsem si svůj dlouhej pánskej kabát a kozačky s vysokejma podpatkama. Už jsem byla zase za heračku, ještě dřív, než jsem odjela. S rozepnutejma kalhotama jsem se vracela do Berlína.

Hned příští odpoledne jsem šla na stanici ZOO. Detlef a Bernd tam stáli. Třetí z naší party, Axel, chyběl. Myslela jsem, že je právě pryč s nějakým zákazníkem.

Shledáni s klukama bylo bouřlivý. Viděla jsem, že maj skutečně radost z mýho návratu. Hlavně samozřejmé Detlef. Řekla jsem mu: „Tak co, už sis odvyk, už máš dobrý zaměstnání?'' Všichni tři jsme se rozesmáli.

Zeptala jsem se; „Jak se má Axel?“

Kluci se po sobě tak divně podívali a Detlef po chvíli řek: „Copak ty nevíš, že je Axel mrtvej?“

Úplně mě to porazilo. Ztratila jsem dech. Řekla jsem jen; „Kecáte.“ Ale to už mi bylo jasný, že je to pravda.

Tak teď teda Axel. Axel, u kterýho jsem v bytě strávila za poslední měsíce většinu nocí o víkendech s Detlefem. Kterej mi ve svým smradlavým heráckým doupěti každej tejden čistě povlíkal postel. Ten, kterýmu jsem vždycky nosila toho jeho děsnýho tuňáka a kterej měl pro mě připravený jogurty. Ten jedinej, za kterým jsem mohla jit se svejma problémama, když jsem se pohádala s Detlefem. Byl na mě vždycky hodnej, nikdy nedokázal ublížit.

Zeptala jsem se: „Jak to?“

Detlef řek: „Našli ho na nějakým záchodě s jehlou v žíle.“ Pro oba kluky už byla Axelova smrt minulostí. Vypadalo to, že nemaj chuť se o tom bavit.

Musela jsem pořád myslet na toho blbýho tuňáka, kterýho jsem mu kupovala, a že už ho teď nikdy nebudu moct koupit. Najednou jsem si vzpomněla, že Detlef nebude mít kde spát. Zeptala jsem se: „Bydlíte ještě v Axelově bytě?“

Detlef odpověděl: „Jeho matka už byt vyklidila. Bydlím teď u jednoho zákazníka.“

„Do prdele,“ řekla jsem. Teď jsem Detlefa definitivně ztratila, pomyslela jsem si. Že bydlí u zákazníka, to mě porazilo skoro jako Axelova smrt.

Detlef řek: „Ten zákazník je docela dobrej. Je ještě mladej, něco pres dvacet, žádnej špekoun. Už jsem ti o něm vyprávěl. Můžeš u něho taky spát.“

Jeli jsme na flek, protože Detlef si musel koupit fet. Potkali jsme pár známejch a já jsem pořád dokola opakovala: „To je v prdeli, co se stalo s Axelem.“ Ale nikdo na to nereagoval. Řekla jsem si to teda aspoň ještě párkrát sama sobě: To je v prdeli, co se stalo s Axelem.

Odtamtud jsme šli na záchody na Bülowbogen. Detlef si chtěl hned píchnout. Šla jsem s ním. Čekala jsem, že mi trochu fetu nabídne. Snad proto, abych mu pak mohla říct „ne“, abych mu ukázala, jak jsem silná a co všechno dokážu. Jenže Detlef mi nic nenabídnul. Byla jsem z toho Axela tak vodrovnaná, že jsem to nemohla vydržet. Když si Detlef převařil fet, dostala jsem šílenou chuť na šlehnutí. Říkala jsem si, že jedno mrňavý píchnutí mi nemůže uškodit a aspoň mi vyžene z hlavy Axela a toho Detlefova zákazníka. Řekla jsem si mu o trochu.