Detlef řek: ,,Co blázníš, ty si chceš zase šlehnout? Já myslel, žes s tím přestala.“

Řekla jsem: „Jasně, taky si dám jen jednou. Ale právě ty víš moc dobře, jak šíleně lehký je přestat. Však jsi taky děsně odvykal, když jsem byla pryč, já byla celou tu dobu čistá. Ne vážně, když slyším o všem tom svinstvu, potřebuju trochu fetu.“

Detlef řek: „Náhodou vůbec není tak těžký přestat. Moh jsem toho kdykoli nechat. Ale neměl jsem na to prosté náladu. Ale ty s tím už nezačínej.“

Zatímco takhle kecal, píchnul si a nechal mi trochu ve stříkačce. Protože jsem byla tak dlouho čistá, stačilo mi jen málo, abych se trochu sjela a skoro zapomněla na Axela.

Tentokrát jsem najela na háčko mnohem rychlejc než dřív. Matka o tom neměla ani tušení. Radovala se, že jsem tak tlustá, a já zas pomalu shazovala kila.

Když jsem chtěla bejt s Detlefem, musela jsem chodit k tomu jeho stálýmu zákazníkovi Rolfovi. Neměli jsme tam ani společnou postel. Rolf mi byl protivnej už předem, dřív, než jsem ho vůbec viděla. Byl do Detlefa úplně zblázněnej. A samozřejmě na mě žárlil. Když jsem se s Detlefem pohádala, měl z toho radost a stavěl se na Detlefovu stranu. To mě vždycky děsně naštvalo. Detlef s Rolfem zacházel jako s nějakou méněcennou manželkou nebo přítelkyní. Posílal ho nakupovat, nechal ho vařit a mejt nádobí. Štvalo mě to, protože jsem pro Detlefa ráda nakupovala a vařila.

Řekla jsem Detlefovi. „Poslyš, my tři se k sobě vůbec nehodíme.“ Ale Detlef namítal, že nemá kde spát. A Rolf je prej docela v pořádku. V každým případe jde míň na nervy než jakejkoli jinej zákazník.

Detlef si s Rolfem dělal, co chtěl. Řval na něho a pak mu řek: „Můžeš bejt rád, že s tebou vůbec bydlím.“ Detlef s ním chodil do postele jen tehdy, když potřeboval nutně peníze. Moje a Detlefova postel byla ve stejným pokoji, kde spal Rolf. Když jsme se s Detlefem milovali, koukal se Rolf na televizi anebo se jen otočil. Byl úplně teplej a nemoh se dívat, jak spím s Detlefem. Už jsme byli všichni tři úplně odporný.

Měla jsem ustavičně strach, aby Detlef taky nezteplal. Jednou v noci se mi zdálo, že se moje obavy potvrdily. Musel k Rolfovi do postele, protože už neměl peníze. Já ležela v druhý posteli. Detlef zhasnul světlo. Dělal to tak vždycky, když musel obstarávat Rolfa a já byla při tom. Trvalo to děsně dlouho. Pak se mi najednou zdálo, že slyším sténat Detlefa. Vstala jsem a rozsvítila. Oba byli pod dekou. Zdálo se mi, že to dělaj jeden druhýmu. To bylo proti mojí domluvě s Detlefem — nenechat na sebe sáhnout. Šíleně jsem se naštvala. Tak šíleně, že jsem nedokázala říct Detlefovi, aby už šel ke mně. Řekla jsem jen: „To se ti jistě moc líbí.“

Detlef se vůbec neozval a Rolf se rozzuřil. Znovu zhasnul. Detlef zůstal celou noc u Rolfa v posteli a já brečela do polštáře. Vzlykala jsem bez hlesu, protože jsem nechtěla, aby ty dva slyšeli, jak je mi to lito. Druhej den jsem byla smutná a naštvaná, že jsem vážně myslela na to, jestli nemám Detlefa opustit. Nechtěli jsme si to sice připouštět, ale do naši lásky se čím dál víc mísilo háčko.

V každým případě mi bylo jasný, že dokud budeme sjíždět háčko, Detlef nikdy nebude patřit jen mně. Že se o něho musím dělit s jeho zákazníkama, hlavně s Rolfem. Ale já na tom byla stejně. Musela jsem zase chodit každej den na stanici ZOO, z nedostatku času jsem si nemohla moc dlouho vybírat zákazníky a prosazovat všechny svý podmínky.

Abych nemusela bejt tak často u Rolfa, chodila jsem častějc s ostatníma z party, hlavně se Stellou a s Babsi. Ale i s nima bylo čím dál těžší vyjít. Každej chtěl celý hodiny mluvit jenom o sobě a nikdo nebyl ochotnej chvíli poslouchat toho druhýho. Zatímco Babsi něco žvanila o smyslu spojovacího znamínka na pouliční tabuli, Stella a já jsme si chtěly vyprávět, jak nás jeden dýler okrad a dal nám místo fetu mouku. Zařvaly jsme na Babsi: „Drž hubu!“ Pak jsme se Stellou mluvily jedna přes druhou a řvaly na sebe, protože jsme chtěly každá vyprávět svůj zážitek. Takže každej pokus o rozhovor nakonec skončil tím „Drž hubu“. Každá jsme potřebovala někoho, kdo by poslouchal. Jenomže někdo takovej prostě v partě nebyl. Už jsme si vlastně vůbec navzájem nerozuměli. Jen když se povídalo o fízlech, to se ještě našli posluchači. V zážitcích s polišema jsem měla před ostatníma náskok. Na jaře 1977 mě sbalili už potřetí. Bylo to na stanici podzemky Kurfürstendamm. Šli jsme právě od jednoho chlapa. Předvedli jsme mu jedno číslo — za sto padesát marek. Vraceli jsme se v povznesený náladě, každej v kapse čtvrtku fetu, a to nám ještě spousta prachů zbyla. Hned jsem si všimla, že se to na nástupišti hemží tajnejma. Právě přijížděl vlak a já se k němu jak splašená rozběhla. Detlef, v tý chvíli úplně zblblej, za mnou. Když jsem na konci vlaku vlítla do jednoho vagónu, strčila jsem přitom do jednoho dědka. Řek: „No, no, ty stará heračko.“ Přesně tak mi to řek. V novinách teď v jednom kuse psali o tom, co se děje na Kurfürstendammu, takže všem v podzemce hned došlo, že je to razie na narkomany.

Detlef šel ke mně a dva tajný samozřejmě hned za ním. Však jsme se taky chovali dost nápadně. Ani se za námi nemuseli moc hnát. Protože ještě než nás měli, už se na nás vrhli všichni ty dědci a báby ve vagóně a hystericky řvali: „Tady jsou! Policie!“ Připadala jsem si jako westernovej bandita, kterýho pověsej hned na nejbližším stromě.

Pevně jsem se chytla Detlefa. Když se k nám poldové dostali, řekl jeden z nich: „Nehrajte si na Romea a Julii. Tak honem, jdeme.“

Naložili nás do policejního autobusu a odvezli na stanici. Chovali se ke mně sice dost nepříjemně, ale na nic se mě neptali. Řekli mi jen, že je to už potřetí, co mě načapali, a že už o mně maj záznam. Jeden z nich napsal protokol a já ho musela podepsat. Už se ani nenamáhali dát zprávu mý matce. Byla jsem pro ně jen jeden z mnoha beznadějnejch případu, o kterým naťukaj ještě pár protokolů, a pak budou moct konečně za mým jménem napsat křížek.

Detlefa pustili přesně hodinu po mně. Protože nám sebrali fet, museli jsme hned zase zpátky na plac a koupit dvě nový čtvrtky. Ještě že jsme měli prachy.