Tajný na stanici ZOO mě vlastně všichni znali a většinou mě nechávali na pokoji. Jeden z nich byl dokonce docela milej. Takovej mladej, s jihoněmeckým přízvukem. Jednou se ke mně připlížil zezadu a zničehonic mi strčil pod nos svou policajtskou známku. Šíleně jsem se lekla. Ale on se začal smát a zeptal se mě, jestli sháním chlapy. Odpověděla jsem, tak jako vždycky na tuhle otázku, úplně nevinně: „Ne, copak na to vypadám?“

Ale on dobře věděl, co dělám. Ani jednou nechtěl vidět, co mám ve svý igelitce. Řek jenom: „Ale drž se teď pár dní trochu stranou. Nebo tě budu muset sebrat.“ Možná že ani nebyl tak milej jako línej táhnout se se mnou na stanici. Tam by z toho stejně neměli radost, kdyby museli psát další protokol o jedný čtrnáctiletý vodepsaný heračce.

Po našem zadržení na stanici Kurfürstendamm jsme si museli s Detlefem koupit fet od cizího dýlera, toho našeho jsme už nenašli. Šli jsme na záchod na Winterfeldplatzu, abysme si píchli. Záchod byl úplně zdemolovanej, kohoutky s vodou vůbec nefungovaly.

Vyčistila jsem si svou stříkačku vodou ze smradlavýho záchoda. Už jsem to tak dělala i dřív, protože často bylo na záchodech moc lidí. takže se stříkačka nedala čistit na chodbě u umyvadla.

Ten fet od cizího dýlera mě úplně sťal. Po píchnutí jsem se okamžitě složila na zem do tý špíny. Sice jsem hned zase vstala, ale byla jsem úplně jak namazaná. Šli jsme zase po dlouhý době do Soundu. Detlef tancoval na parketu a já stála u automatu s pomerančovou šťávou. Měl nahoře díru. Opřela jsem se o automat, strčila do tý díry dvě do sebe zasunutý brčka a pila bez zaplacení jedinýho feniku, až se mi z toho udělalo blbě a musela jsem sejít na záchod vyzvracet.

Když jsem se vrátila, šel po mně jeden z podniku. Řek, že jsem hnusná heračka a abych šla s ním. Měla jsem strach. Popad mě za ruku a táhnul za sebou. Otevřel dveře a vlek mě do místnosti, kde maj uskladněný bedny s pitím. Všimla jsem si, že tam taky stoji barová stolička.

Hned jsem věděla, o co jde. Často jsem o tom slyšela vyprávět. Svlíknou heráka nebo jiný lidi. který se jim nelíběj, do naha a přivážou je na barovou stoličku. Pak je mlátěj bičem a vším možným. Slyšela jsem i o takovejch, který po návštěvě skladu v Soundu skončili v nemocnici s otřesem mozku nebo se zlámanejma kostma. A byli z toho tak vyděšený, že poldům vůbec nic nepráskli. Ty lidi ze Soundu to dělali ze sadismu, ale taky proto, aby z diskotéky vyšívali heráky, protože úřady jim neustále hrozily, že Sound zavřou. Ale heračky, který spaly se zaměstnancema, nechávali na pokoji. Ten Sound byla prostě odporná putyka. Kdyby rodiče věděli, co se skutečně v „nejmodernější diskotéce Evropy“ děje, nikdy by tam svý děti nepustili. Fetovalo se tam, pasáci tam sháněli holky a zaměstnanci to klidně nechávali bejt.

Stála jsem teda před otevřenejma dveřma skladu a děsné se bála. Vší silou, kterou jsem už vlastně ani neměla, jsem se tomu chlapovi vyškubla a zdrhala k východu. Chytil mě až na ulici. Popad mě a mrsknul se mnou o auto. Modřiny jsem ani necejtila. Jen jsem najednou dostala děsnej strach o Detlefa. Věděli přece, že jsme přišli spolu. A já neviděla Detlefa od tý doby, co tancoval úplně sjetej na parketu.

Hnala jsem k telefonní budce a zavolala policii. Řekla jsem jim, že právě teď mlátěj mýho přítele v Soundu. Poldové se dost divili, co jim to povídám. Za pár minut tam byli se vší parádou. Chtěli samozřejmě důkazy proti Soundu. aby ho mohli zavřít. Aspoň tucet policistů prolezlo Sound odshora dolů, aby našli Detlefa. Ale po tom nebylo ani stopy. Napadlo mě zavolat Rolfa. Detlef už ležel v posteli,

Poldové řekli: „No dobře, ale příště si s náma nehraj.“ Jela jsem domů a vážně přemejšlela o tom, že se co nevidět z toho fetu zblázním.

Jediným důsledkem mejch různejch zatčení bylo, že jsem dostala předvolání na kriminálku. Měla jsem se dostavit odpoledne ve tři hodiny na kriminální policii, Gothaer Strasse místnost č. 314. To číslo si pamatuju do dneška, protože jsem tam musela pozdějc ještě mockrát.

Šla jsem hned ze školy domů, abych si píchla. Myslela jsem si, že když budu pořádně sjetá, poldové se mnou nic nesvedou. Už jsem ale neměla citrón a fet nevypadal zrovna čistej. Vůbec byl poslední dobou čím dál špinavější. Šel z ruky do ruky, od velkejch přes střední až po malý dýlery, a každej tam vždycky něco přisypal, aby si zvýšil výdělek.

Musela jsem ten zasviněnej fet nějak rozpustit. Bez dlouhýho rozmejšlení jsem popadla vocet, to je přece taky kyselina. Nakapala jsem ho na lžíci s fetem. Cákla jsem ho tam ale trochu moc. Nezbylo mi nic jinýho než si to narvat do žíly, protože jinak bych fet musela vyhodit.

Jen jsem si to tam vrazila, hned to se mnou praštilo. Probrala jsem se až po hodině. Jehlu jsem měla ještě v ruce. Děsně mě bolela hlava. Vůbec jsem nemohla vstát. Tak to je konec, teď určitě umřu, myslela jsem si. Ležela jsem na zemi a brečela. Doslova po čtyřech jsem dolezla k telefonu. Určitě mi to trvalo nejmíň deset minut, než se mi podařilo vytočit matčino číslo do práce. Řekla jsem jen: „Maminko, prosím tě, přijeď, já umřu.“

Když přišla matka, mohla jsem už vstát. Děsně jsem se snažila, ale hlava se mi mohla rozskočit bolestí. Řekla jsem: „Měla jsem šílenej záchvat, úplně mi selhal krevní tlak.“

Matka nejspíš tušila, že jsem si šlehla. Měla hrozně zoufalej výraz. Vůbec nic neřekla. Pořád se na mě dívala těma smutnejma, nešťastnejma očima. Nemohla jsem ten pohled snýst. Zavrtával se mi do hlavy, která se chystala rozskočit.

Konečně se mě matka zeptala, jestli nechci něco přinýst. Řekla jsem; „Ano, jahody.“ Šla a přinesla mi velkej koš jahod.