Tenkrát odpoledne jsem si uvědomila, že už to jde se mnou skutečně z kopce. Nepíchla jsem si ani silnou dávku, ale dala jsem si tam moc octa. Muj organismus už prostě neměl žádný vobranný látky. Tělo už mi vůbec nefungovalo. Znala jsem to od těch, který byli v tý době mrtví. Ty se taky nejdřív párkrát složili po píchnutí. No a pak už se jednou neprobrali a byl konce. Vlastně jsem ani nevěděla, proč bych se měla bát smrti. Osamělý smrti. Protože heráci vždycky umíraj sami. Většinou na smradlavým záchodě. A já skutečně chtěla umřít. Vlastně jsem ani nic jinýho nečekala. Nevěděla jsem, proč jsem na světě. Ani dřív jsem to pořádně nevěděla. Ale proč je na světě herák. Jen proto, aby vyřídil taky všechny okolo sebe? Myslela jsem na dnešní odpoledne, že bych měla umřít už kvůli matce. Stejné jsem vůbec nevěděla, jestli jsem ještě naživu, nebo ne.

Druhej den ráno mi bylo trochu líp. Říkala jsem si, že to snad ještě chvíli vydržím. Musela jsem na policii, aby si pro mě nepřijeli. Ale neměla jsem odvahu jít tam sama. Zavolala jsem Stelle a naštěstí ji chytla u jednoho našeho společnýho zákazníka. Zeptala jsem se jí, jestli by se mnou nešla na policii. Souhlasila. Její matka už ji zase ohlásila jako pohřešovanou. Ale Stella se ničeho nebála, tý bylo všechno jedno. Šla se mnou na policii, i když ji hledali.

Seděla jsem se Stellou v dlouhý chodbě na lavici před místností 314 a poslušně čekala, až mě zavolaj. Když na mě přišla řada, vešla jsem tam tak pokorně, že jsem div neudělala pukrle. Paní Schipkeová mi docela přátelsky stiskla ruku a hned řekla, že má taky dceru, která je o rok starší než já, ale není narkomanka. Tahle policajtka na to šla po mateřsku. Zeptala se, jak se mi daří, a nabídla mi kakao, koláč a jablko.

Stejně mateřským tónem se se mnou bavila o ostatních feťácích a ptala se mě, jak se maj. Ukazovala mi fotky heráků a dýlerů a já jí hned řikala, jo, toho a toho znám od vidění. Pak mi začala vykládat, že některý lidí o mně mluvili hrozné ošklivě, a snažila se mě přimět k mluvení. Uvědomila jsem si, že je to bouda, ale stejně jsem jí toho řekla až dost. Pak jsem podepsala protokol se spoustou blbostí, který mi víceméně nadiktovala.

Nakonec přišel ještě jeden polda, kterej se mě zeptal na Sound. A já jsem všechno řekla. Vyprávěla jsem mu o lidech, který znám a který tam normálně fetujou, a o těch brutálních nakládačkách. Nechala jsem zavolat ještě Stellu a ta všechno potvrdila a řekla, že to klidně dosvědčí i u soudu.

Paní Schipkeová přitom pořád listovala v aktech a brzo přišla na to, co je Stella zač. Pustila se do ní, ale Stella si to nenechala líbit a byla děsně drzá. Pomyslela jsem si, že teď Stellu určitě čapnou. Ale protože měla paní Schipkeová právě padla, řekla Stelle, aby přišla druhej den. Samozřejmě že nepřišla.

Paní Schipkeová mi na rozloučenou řekla: „Myslím, že se jistě brzo uvidíme.'' Řekla to zase tím svým milým a přátelským tónem, kterým se mnou celou dobu mluvila. Bylo to od ní vyloženě sprostý. Protože tím vlastně řekla, že jsem stejně beznadějnej případ.

Gerhard Ulber,

vrchní kriminální rada západoberlínské policie a vedoucí oddělení pro potírání toxikomanie

Při boji proti toxikomanii se naše policie snaží omezit s vynaložením všech našich možností nabídku ilegálních narkotických látek, především heroinu, a podporovat pokusy příslušných míst o terapii.

V roce 1976 jsme zajistili 2,9 kilogramu, v roce 1977 4,9 a v prvních osmi měsících roku 1978 téměř 8,4 kilogramu heroinu. V každém případě se však nedá říci, že bychom naše konfiskace zvyšovali úměrně k nabízenému, respektive ke zkonzumovanému heroinu. Já osobně jsem v tomto ohledu spíše pesimistický. Množství heroinu, které je v oběhu, stále stoupá. Ještě před rokem by bylo zatčení německého překupníka se sto gramy heroinu malou senzací. Dnes jsou takoví běžně registrováni.

Musíme vzít na vědomi, že vzhledem k zisku jsou do obchodu s heroinem stále více zapleteni Němci. Pašeráci a obchodníci ve velkém jsou sice téměř výlučně cizinci, stejně jako ti zprostředkovatelé, kteří k nim mají přímý přístup. Ale již další nižší sorta překupníků sestává převážně z Němců. Ti prodávají heroin v množství až do sta gramů dalším obchodníkům, kteří jsou už většinou sami závislí na drogách, a přes ně se heroin dostává ke konečnému spotřebiteli.

Naše úspěchy při vyšetřování vedly přesně podle předpokladů k tomu, že se pašeráci a překupníci stali opatrnějšími, na což musíme odpovědět rostoucími náklady na vyšetřování. Ale čím častěji zasahujeme na místech, kde se na veřejnosti shromažďují narkomani a jejich dodavatelé, tím více je zaháníme do míst, kde se dají jen těžko vypátrat.

Policie je v podstatě bezmocná. Ať už se jedná o pouhé pozorování jejich veřejného obchodu, neustálé hlídkováni atd., obchod si vždycky najde svoji cestu. Heroin se stále častěji prodává v soukromých bytech, kam narkomani unikají před policejním dohledem.

Z 84 obětí heroinu v Západním Berlině jsme v roce 1977 například neznali 24 osoby a ty jistě nezemřely po první injekci. Pokročilý konzument narkotických prostředků se dostane do policejních záznamů teprve tehdy, když je dopraven v bezvědomí do nemocnice a s vynaložením veškeré lékařské péče v poslední chvíli zachráněn.

Jinak si každý může píchat heroin celá léta, aniž by se o tom policie dozvěděla. Krátce řečeno: policie nemůže problém narkotických prostředků vyřešit vlastními silami. Američané udělali tuto zkušenost s prohibicí, my po roce 1945 s černým trhem - kde existuje silná poptávka, tam se také vytvoří odpovídající nabídka.

Mohl bych přirozeně zaměstnat ještě dalších dvacet policistů a mohli bychom tak pochytat ještě více malých překupníků heroinu. Problém by však dále existoval, pouze by se ještě výrazněji odsunul do nápravných zařízeni, kde ho už nyní silně pociťují. Uvěznění narkomani dělají všechno pro to, aby se dostali k droze, a s nimi uvězněni překupníci dělají všechno, aby je zásobili. Musíme si to říci konečně zcela otevřeně -možnosti zisku enormně korumpují.