Jestliže se nepodaří odsouzené narkomany koncentrovat do jednoho nápravného zařízeni a izolovat je od ostatních vězňů, dojde - alespoň v Západním Berlíně - buď k chaosu ve věznicích, nebo to bude znamenat konec moderního způsobu výkonu trestu u nás. Pak totiž nemůžeme dát žádnému vězni dovolenou, vycházku nebo volné návštěvy, jestliže chceme na druhé straně zabránit, aby se ve vazbě pokračovalo v užívání drog a aby zde přibývali další narkomani. V praxi není možné každého návštěvníka či vězně po návratu z vycházky nebo z dovolené pravidelně podrobovat tělesné prohlídce, což by bylo nutné, protože ženy pašují do věznic heroin v prezervativu ukrytém ve vagíně a muži ho přenášejí v tzv. „bombě“ v konečníku.

Stálé zatýkání, odsuzováni a tresty odnětí svobody na tom nic nezmění. Narkomanovi nezáleží na ničem, jen na uspokojení jeho náruživosti. Preventivní osvěta je podle mého názoru jediný způsob, jak zabránit přibýváni nových narkomanů.

Renata Schipkeová,

referentka oddělení pro potírání toxikomanie

Poznala jsem Christianu jako referentka pro přečiny proti zákonu o omamných látkách. Poprvé byla pozvána na základě normálního udání a přišla ke mně v doprovodu své přítelkyně Stelly. Celkem jsem s ní jednala asi šestkrát nebo sedmkrát.

Mým úkolem v té době byly výslechy toxikomanů a jejich cílem bylo zadržení lidí, od kterých odebírali ilegální omamné látky. Počet udaných toxikomanů je skutečně obrovský a všechny je třeba vyslechnout. Takže není možné o každém případě podrobně uvažovat. Přesto se ve své činnosti snažím najít k předvolaným osobní přístup a navázat s nimi kontakt, protože jedině tak je výslech úspěšný.

Christiana byla ze začátku velmi otevřená a ochotně podávala informace. Líbila se mi svou skromností a udělala na mě dobrý dojem jako slušně vychované dítě. Během prvních výslechů působila ještě jako malé děvče. Také mluvila vždycky dobře o své matce a musím říci, že ta si oproti mnoha jiným rodičům dělala o dceru velké starosti. Často jsem s ní mluvila telefonicky.

Po několika výsleších začala být Christiana nepřiměřeně svému věku drzá a arogantní. Řekla jsem jí tvrdě do očí, že přes všechny své pokusy o odvykáni zůstane heračkou. Bylo to ostré střetnutí. Přesto nemohu o Christianě říci nic negativního. Nebyla mstivá.

Narkomanům prostě není pomoci. Připadají si stále podváděni, protože si neuvědomují, za co jsou trestáni. Podle mého názoru jsou tito mladí lidé zkrátka příliš lehkomyslní. Ze zvědavosti a nudy začnou s drogami a pak se diví, když musí nést důsledky. Považuji za žádoucí, aby byla Christiana potrestána co nejvyšším trestem, protože šok z pobytu ve vězeni by u tak mladého člověka mohl způsobit zlepšeni. V každém případě v to doufám.

V podzemce jsem se pak div nerozbrečela vzteky, že jsem se nechala zblbnout kakaem a koláčem a podlou přívětivostí ty pitomý policajtky.

Na stanici jsem udělala ještě dva zákazníky, koupila si na Kurfürstendammu fet a jela domů. Můj kocour ležel v kuchyni a sotva se postavil na nohy. Byl už několik dní nemocnej. Vypadal přepadle a mňoukal tak žalostně, že jsem dostala strach, aby neumřel.

O nemocného kocoura jsem se starala víc než o sebe. Zvěrolékař mi pro něho dat extrakt z hovězí krve, ale kocour už vůbec nežral. Ležel před miskou s extraktem a ani nezdvihnul hlavu.

Chtěla jsem si honem píchnout. Vytáhla jsem nádobíčko a v tu chvíli mě něco napadlo. Natáhla jsem trochu extraktu do stříkačky a šoupla to kocourovi do tlamičky. Nechal si to docela apaticky líbit. Trvalo mi pak hrozně dlouho, než jsem zase vyčistila nádobíčko a mohla si šlehnout.

Nepodařilo se mi ale dostat se na příjemnej trip. Měla jsem děsnej strach, že bych mohla umřít. A přitom jsem umřít chtěla, ale před každým píchnutím mě přepadnul strach ze smrti. Snad taky díky svýmu kocourovi jsem si uvědomila, jak je umíráni vlastně děsný, když člověk ještě ani pořádně nežil.

Bylo to všechno bezvýchodný. S matkou už jsme si nevyměnily jedno rozumný slovo od chvíle, co jí bylo jasný, že si zase píchám. Já na ní hulákala a ona se na mě jenom koukala těma svejma zoufalejma očima. Policie mě teďka měla pořád v merku. Protokol, kterej jsem podepsala Schipkeový, by úplně stačil na soudní stíháni a na trest pro mladistvý. Taky mi bylo jasný, že matka by byla docela ráda, kdyby se mě mohla nějak zbavit. Telefonovala pořád na všelijaký úřady a střediska pro narkomany a byla čím dál zoufalejší, protože si uvědomovala, že ji a mně nikdo nemůže nebo nechce pomoct. Už jenom vyhrožovala, že mě odveze k příbuznejm do Západního Německa.

Někdy v květnu v roce 1977 mi v tý mý úplně zblblý hlavě došlo, že mi zbejvaj už jen dvě možnosti – buď si dám co nejdřív zlatou ránu, anebo se opravdu vážně pustím do odvykání. Bylo mi jasný, že jsem v tom tentokrát úplně sama. S Detlefem jsem už nemohla počítat. Mý rozhodnutí na něm nesmělo záviset. Jela jsem do Gropiusstadtu, do Domu středu, evangelickýho domu mládeže, kde začala moje feťácká kariéra. Klub mezitím zavřeli, protože nedokázali zabránit šíření heroinu mezi mládeží. Zařídili tam teda poradnu pro narkomany. Vlastní poradnu jen pro Gropiusstadt. Tak rychle se heroin za ty dva roky, kdy se tu poprvé objevil, rozšířil. Tam mi řekli, co jsem už vlastně dávno věděla - že mi může pomoct jen nějaká skutečná terapie. Dali mi adresy na Drogen-Info a Synanon, kde měli s léčbou největší úspěchy.

Měla jsem z těch terapií docela strach, mezi feťákama se vyprávělo, že jsou děsně tvrdý. První měsíc je to tam přej horší než ve vězení. V Synanonu si dokonce každej musí nechat hned po příchodu oholit hlavu. Aby dokázal, že to myslí vážně a chce skutečně začít novej život. Říkala jsem si, že bych to asi nedokázala, chodit s hlavou holou jako Kojak. Vlasy byly vlastně to nejdůležitější, co jsem měla. Za nimi jsem schovávala svou tvář. Než si nechat ostříhat vlasy, to si dám radši rovnou zlatou ránu, myslela jsem si.