Pracovnice v poradně mi ale stejně nakonec řekla, ze se asi těžko dostanu do Drogen-Info nebo do Synanonu, protože mají úplně plno a podmínky pro přijetí jsou tvrdý. Vyžadujou tam, aby pacienti byli ještě fyzicky dost silný a dobrovolnou disciplínou dokázali, že jsou schopný zříct se heroinu. A taky řekla, že jsem ještě moc mladá, není mi ani patnáct, a že jsem vlastně ještě dítě. Že bych asi nedokázala to, co by na mně chtěli. Pro děti totiž žádná terapie neexistuje.

Řekla jsem, že bych chtěla jít do Narkononu. To je terapeutickej dům jedný sekty, Scientology Church. Slyšela jsem vyprávět pár feťáků, co byli v Narkononu a ty říkali, že je to tam docela dobrý. Nekladli si tam žádný podmínky pro přijetí, stačilo zaplatit předem, a každej si tam mohl nechat svý oblečení, přinýst svý desky a dokonce i zvířata.

Ta psycholožka se mě zeptala, proč prej si myslím, že tolik feťáků vypráví o tom, jak je to tam dobrý, když si přitom klidně dál píchají. Ona rozhodně nezná v Narkononu jedinej případ úspěšný terapie.

Na to jsem se jí zeptala já, co mám teda dělat, když mě stejně nikde jinde nevezmou. A tak mi dala adresu Narkononu.

Doma jsem znovu nakapala nemocnýmu kocourovi do tlamičky extrakt z hovězí krve svou jedinou injekční stříkačkou. Když přišla matka, řekla jsem ji: „Jdu odvykat do Narkononu. Budu tam muset zůstat několik měsíců, nebo možná i rok, ale pak budu skutečně čistá.“ Matka se tvářila, že mi nevěří ani slovo. Ale hned si sedla k telefonu a snažila se sehnat o Narkononu nějaký informace.

Představa terapie mě úplně nadchla. Připadala jsem si jako znovuzrozená. Nešla jsem už to odpoledne s žádným chlapem a přestala si píchat. Chtěla jsem si odvyknout dřív, než půjdu do Narkononu. Nestála jsem o to jít hned do absťáckýho pokoje. Chtěla jsem tam přijít úplně čistá, abych měla před ostatníma nováčkama náskok. Chtěla jsem jim hned dokázat, že mám dost vůle na to, abych se háčka na vždycky zbavila.

Šla jsem si brzo lehnout. Kocoura, kterýmu bylo pořád hůř, jsem si položila k sobě na polštář. Byla jsem na sebe tak trochu pyšná. Odvykala jsem úplně sama, úplně dobrovolně. Kterej herák to dokáže? Řekla jsem sice matce, že začínám s odvykáním, ale ta se mi jen nevěřícně vysmála. Taky už si nevzala volno. Odvykání se už pro ni stalo všední a taky beznadějnou záležitostí. Musela jsem si to teda všechno prodělat sama.

Druhej den ráno jsem měla pořádnej absťák. Bylo mi blbě jako při minulejch odvykáních, možná ještě hůř. Ale ani jednou jsem si nepomyslela: to nedokážeš. Když už se mi zdálo, že bolesti nevydržím, hned jsem si řekla: „Ne, to je jen jed, kterej odchází z tvýho těla. Budeš žít, protože ten jed se už do tebe nikdy nedostane.“ Pak jsem začala dřímat a hororový sny se kupodivu nedostavily. Zdálo se mi o nádherným životě po terapii.

Třetí den se bolesti už daly vydržet a svůj vysněnej ráj jsem před sebou viděla jako ve filmu, Byl pořád konkrétnější. Začala jsem znovu chodit do školy. Až do maturity. Měla jsem vlastní byt. Před dveřma stál sporťák volkswagen. Jezdila jsem se staženou střechou.

Byt byl někde v zelený čtvrti. V Rudowě nebo v Grünewaldu. Ve starým domě. Ale nebyl to takovej ten měšťáckej byt, co jsou na Kurfürstendammu, s vysokejma stropama a štukovejma ozdobama. Ani dům s halou jako sál a červenejma kobercema a mramorem a zrcadlama a vizitkama ze zlatejch písmen na dveřích. Můj byt nebyl v domě, kterej smrdí bohatstvím. Protože bohatství, to podle mejch představ znamenalo podvod, věčnou honičku, stres.

Chtěla jsem byt ve starým dělnickým domě se dvěma nebo třema malejma pokojema, nízkým stropem, malýma oknama, ošlapaným dřevěným schodištěm, kde je to pořád trochu cejtit jídlem a kde sousedi vycházej ven ze dveří a říkaj: „Dobrý den, jak se máte?“ Schody byly tak úzký, že se člověk musel dotknout souseda, když se s nim potkal. Všichni v domě tvrdě pracovali, ale byli úplně spokojený. Neměli chuť se hádat, nebyli závistiví, pomáhali si navzájem, byli zkrátka úplně jiný než boháči a úplně jiný než dělníci ve věžákách v Gropiusstadtu. Byl tam zkrátka mír a pohoda.

Nejdůležitější v mým bytě byla ložnice. U pravý stěny stála hodně široká postel potažená tmavou látkou. Na obou stranách byly noční stolky. Jeden pro Detlefa, když by u mě spal. A pak byla ještě na každý straně palma. V pokoji bylo vůbec spousta kytek a rostlin. Za postelí jsem měla nalepenou tapetu, která se nedá koupit. Byla na ní poušť s obrovskejma písečnejma dunama. A několika palmama. Oáza. Seděli tam beduíni, bílý turbany na hlavách, odpočívali a pili čaj. Na mý tapetě panoval totální mír. Nalevo v ložnici, ve výklenku, kde bylo ve skosený střeše okno, byl můj sedací kout. Byl to kout jako někde v Arábii nebo Indii. Spousta polštářů kolem nízkýho kulatýho stolu. Seděla jsem tam vždycky večer, okolo naprostej klid, neznala jsem žádnej spěch, neměla jsem žádný přání a žádný problémy.

Obývací pokoj se vlastně podobal ložnici. Všude byly kytky a koberce. Uprostřed místnosti stál velikej kulatej dřevěnej stůl a kolem dokola proutěný židle. U stolu sedávali moji nejlepší přátelé, jedli, co jsem uvařila, a pili čaj. Na stěnách byly police plný knih. Byly to knihy od lidí, který taky nalezli klid a měli rádi zvířata a přírodu. Police jsem si dělala sama, protože v prodejnách neměli nic, co by se mi líbilo. Nábytek v obchodech byl obrovskej a musel ukazovat, jakou děsnou spoustu peněz stál. V bytě nebyly dveře, jen závěsy. Protože otvírání a zavírání dveří dělá hroznej randál.

Měla jsem psa, rotvajlera, a dvě kočky. Vymontovala jsem zadní sedadlo ve svým sporťáku, aby to tam měl pes pohodlný.

Večer jsem pak v klidu uvařila večeři. Ne ve spěchu, tak jak vždycky vařila matka. Pak se otočil klíč v zámku. Detlef přišel z práce. Pes na něho vyskakoval, kočky se nahrbily a třely se mu o nohy. Detlef mi dal pusu a sednul si k večeři.

Tak jsem si snila při absťáku. Jenomže já jsem si nepřipouštěla, že je to sen. Pro mě to byla skutečnost, která na mě čeká. Tak jsem měla žít po terapii a já si neuměla představit, že by to mohlo bejt jinak. Večer třetího dne absťáku jsem matce řekla, že se po terapii odstěhuju do vlastního bytu, tak jsem byla přesvědčená o reálností svýho snu. Čtvrtej den už mi bylo líp a mohla jsem vstát. Měla jsem v džínách ještě dvacet marek a to mě zneklidňovalo. Protože dvacet marek je přesně polovina ze čtyřiceti. A já si říkala, kdybys měla ještě dalších dvacet marek, mohla by sis koupit poslední šlehnutí, než půjdeš do Narkononu.