Povídala jsem si s nemocným kocourem. Řekla jsem mu, že to snad nebude tak strašný, když ho nechám hodinu nebo dvě samotnýho. Dala jsem mu svou stříkačkou heřmánkovej čaj a hroznovej cukr, nic jinýho už v sobě neudržel, a řekla jsem mu: „Však ty neumřeš.“

Chtěla jsem se ještě jednou projít po Kudammu, protože jsem věděla, že v Narkononu nejsou vycházky, a když, tak jen v doprovodu. A chtěla jsem si taky píchnout, protože Kudammn bez háčka, to není vono. Chybělo mi jen dvacet marek. Musela jsem udělat ještě jednoho zákazníka. Nestála jsem ale o to, abych na stanici potkala Detlefa a musela mu říct: Bezvadně jsem si odvykla, dokázala jsem to. A teď hledám zákazníka, protože mi chybí dvacet marek. Detlef by mi docela určitě nerozuměl. Vysmál by se mi a řek: Jsi a zůstaneš heračka. Tak o to jsem v žádným případě nestála.

Napadlo mě to až v podzemce - baby-stop. To kvůli těm dvaceti markám, který mi ještě chyběly. Na baby-stopu to většinou hodilo právě dvacet marek. Babsi a Stella chodily na baby-stop na Kurfürstenstrasse nebo Genthiner Strasse. Jenže já měla před baby-stopem pořád ještě děsnej strach. Nelíbilo se mi, že to není jako na stanici, kde za mnou zákaznici přijdou a já si je můžu v klidu prohlídnout a dohodnout se, na stopu musí holka nastoupit do vozu, když na ni chlap kejvne. V tý rychlosti se nedá poznat, co je to zač.

Nejhorší bylo, když člověk padnul na pasáka. Pasáci se maskovali jako zákazníci. Když už měli holku v autě, bylo to ztracený. Většina pasáků sice heračky nechtěla, protože moc utratěj za fet, ale snažili se je z Kurfürstenstrasse vyhnat, protože dětský heračky kazej ceny.

Babsi jednou nastoupila do vozu pasáka. Tři dny ji držel zavřenou. Úplně ji umučil. Pak na ní pustil celou bandu chlapů. Kanaky, vožralý flákače a vůbec samej hnus. Babsi přitom měla pochopitelně celou dobu absťák. Ty tři dny ji pořádně sebraly. Ale stejně chodila dál na Kurfürstenstrasse. Byla tam královna se svým andělským obličejem, bez zadku a prsou.

Profesionální prostitutky nebyly o nic míň nebezpečný než pasáci. Postdamer Strasse, kde měly svůj revír nejhnusnější štětky Berlína, byla asi dvě stě metrů od baby-stopu na Kurfürstenstrasse. Pravidelně pořádaly na heračky lov. Když nějakou chytily, rozškrábaly jí obličej do krve.

Vystoupila jsem na stanici Kurfürstenstrasse a měla jsem děsnej strach. Opakovala jsem si v duchu rady, který si vždycky Babsi a Stella na baby-stopu dávaly: Pozor na mladý chlapy ve sporťácích nebo americkejch bourácích, to bejvaj pasáci. Starší chlapi s pupkem, kravatou a pokud možno kloboukem jsou oukej. Vůbec nejlepší jsou ty s dětským sedadlem vzadu v autě. Hodný tatínkové od rodin, který si jenom odskočili od mámy a chtěj aspoň na chvíli změnu a který maj určitě víc nahnáno než holka.

Šla jsem asi sto metrů nahoru od stanice ke křižovatce s Genthiner Strasse, kde byl taky Sound. Dělala jsem, jako když vůbec nechci stopovat. Nešla jsem po silnici, ale těsně podél domů. Přesto hned jeden zastavil. Byl docela legrační. Možná proto, že měl vousy. Ale vypadal agresivně. Zaťukala jsem si jenom na čelo a šla dál.

Jiná holka nebyla v dohledu. Bylo ještě dopoledne. Věděla jsem z vyprávění Babsi a Stelly, že chlapi bejvaj celý říčný, když si vezmou jen půl hodiny volna a zrovna tam není žádná holka. Někdy je na Kurfürstenstrasse víc zákazníků než holek. Zrovna jich pár znovu zastavilo. Dělala jsem, že si jich nevšímám.

Koukala jsem se do výlohy s nábytkem a znova se mi vybavil můj sen o vlastním bytě. Řekla jsem si: Christiano, holka, seber se. Musíš to honem zvládnout, vždyť je to jen pitomejch dvacet marek. Musíš se pořádně soustředit. Sebrala jsem všechny svý síly, abych to co nejrychlejc zvládla a měla to za sebou.

Pak zastavil bílej commodore. Dětskou sedačku vzadu sice neměl, ale vypadal docela slušně. Nastoupila jsem, moc jsem se nerozmejšlela. Domluvila jsem se s ním na pětatřiceti markách. Jeli jsme na Askanischen Platz. Bylo tam starý nádraží, který dřív patřilo železnicím NDR. Zastavili jsme tam. Šlo to docela rychle. Byl celkem milej a já zase doslala dobrou náladu. Dokonce jsem zapomněla, že je to jen zákazník. Řek, že by mě zas rád viděl. Jenže za tři dny odjížděl se svou ženou a oběma dětma na dovolenou do Norska.

Zeptala jsem se ho, jestli by mě ještě nehodil na Hardenbergstrasse k Technický univerzitě. Hned mě tam odvez. U Technický univerzity byl dopoledne heráckej plac.

Byl krásnej teplej den, osmnáctej květen 1977. Pamatuju si to datum, protože za dva dny jsem měla narozeniny, bylo mi patnáct. Porozhlídla jsem se po placu a pokecala s několika lidma. Dlouho jsem se mazlila s jedním psem. Měla jsem báječnou náladu, že nemusím spěchat a můžu počkat s píchnutím tak dlouho, jak chci. Už jsem na tom zase nebyla fyzicky závislá.

Až když pak ke mně jeden přišel a zeptal se, jestli nechci fet, řekla jsem, že jo. Šel přede mnou na Ernst-Reuter-Platz a tam jsem si od něho koupila za čtyřicet marek jednu půlku půlky. Hned jsem zamířila na dámský toalety na Ernst-Reuter-Platzu. Jsou tam docela čistý. Rozdělala jsem si na lžíci jenom půlku fetu, protože po odvykání se nesmí začít hned s plnou dávkou. Píchla jsem si to tak trochu slavnostně. Protože jsem si myslela, že je to naposled.

Probrala jsem se asi za dvě hodiny. Zadkem jsem vězela v míse. Jehla mi visela z žíly. Všechny moje věci byly rozsypaný na podlaze v mrňavý záchodový kabině. Ale hned jsem se vzpamatovala. Uvědomila jsem si, že jsem se rozhodla skutečně včas přestat s háčkem, doslova na poslední chvíli. Na courání po Kudammu jsem už neměla náladu. V menze jsem si dala bramborovou kaši s pórkem za dvě padesát, ale hned jsem to zas samozřejmě zvrátila. Dovlekla jsem se ještě na stanici, abych se rozloučila s Detlefem, ale nebyl tam. Musela jsem domů, potřeboval mě můj nemocnej kocour.

Ležel na stejným místě, kde jsem ho nechala, když, jsem odcházela. Na mým polštáři. Nejdřív jsem vyčistila stříkačku a nalila do kocoura heřmánkovej čaj s hroznovým cukrem. Vlastně jsem si svůj poslední den heračky představovala jinak.