Rozmejšlela jsem se, jestli bych to neměla ještě o jeden den odložit a pořádně se cournout po Kudammu.

Pak přišla matka a ptala se, kde jsem odpoledne byla. Řekla jsem: „Na Kudammu.“ Odpověděla: „Vždyť jsi chtěla jít ještě dneska odpoledne do Narkononu a informovat se na všechno.“

Hned jsem na ni vyletěla. „Dej mi pokoj. Neměla jsem na to čas. Je ti to jasný?“ Matka na mně najednou zařvala: „Ještě teď večer půjdeš do Narkononu. Hned si spakuj věci. A už dneska tam zůstaneš.“

Právě jsem si udělala kotletu s kaší. Šla jsem na záchod, zavřela se tam a najedla se na záchodě. Tak to byl můj poslední den s matkou. Byla jsem naštvaná, protože poznala, že už zase jedu v háčku a protože jsem se sama sobě hnusila kvůli tomu poslednímu šlehnutí. A už jsem chtěla bejt konečně v Narkononu.

Spakovala jsem si pár věcí do tašky a stříkačku, lžíci a zbytek fetu jsem si zastrčila za spodní kalhotky. Jely jsme taxíkem do Zehlenderfu, kde byl dům Narkononu. Nejdřív se mě vůbec na nic neptali. Přijímali tu skutečně úplně každýho. Měli dokonce náhončí, který se poflakovali mezi herákama a ptali se jich, jestli by nechtěli jít do Narkononu.

Vyptávali se mý matky. Chtěli totiž nejdřív vidět prachy, než mě přijmou. Tisíc pět set marek zálohy na první měsíc. Tolik peněz matka samozřejmě neměla. Slíbila, že je přinese hned druhej den dopoledne. Chtěla si vzít půjčku. Řekla, že ji určitě dostane od banky. Prosila a škemrala, jen abych tam už mohla zůstat. Nakonec s tím souhlasili.

Zeptala jsem se, jestli můžu na záchod. Dovolili mi to. Nebylo to tam jako v ostatních léčebnách, kde ze všeho nejdřív člověka prohledají, a když najdou nádobíčko, hned ho zas pošlou domů. Šla jsem na záchod a píchla si tam rychle zbytek fetu. Hned si samozřejmě všimli, že jsem se vrátila úplně sjetá, ale nic neřekli. Dala jsem jim svý nádobíčko. Ten, co si ho ode mne vzal řekl s údivem: „To je dobře, že nám to dáváš dobrovolně.“

Musela jsem do absťákovýho pokoje, protože na mně bylo vidět, jak jsem sjetá. Byli tam ještě další dva heráci. Jeden z nich zdrhnul druhej den ráno.

Lidi z Narkononu na tom ovšem bezvadně vydělali, protože od každýho vybírali peníze na měsíc dopředu, a tenhle zdrhnul hned druhej den.

Dostala jsem knížky s učením sekty Scientology Church. Bylo to docela dobrý čtení. Ten spolek se mi líbil. V těch knížkách byly příběhy, kterejm se dalo věřit, a taky nemuselo. Hledala jsem něco, čemu bych mohla věřit.

Za dva dny mě pustili z absťákovýho pokoje, protože po dvou šlehnutích jsem neměla skoro žádný abstinenční příznaky. Dostala jsem se na pokoj ke Christě. To byla jedna taková děsně střelená ženská. Jen přišla, hned dostala zákaz terapie, protože se léčbě a terapeutům pořád jen smála. Přišla do pokoje a hned začala hledat za lištama na podlaze fet. Myslela si, že si ho tam třeba někdo schoval. Shodila mě z postele na podlahu a řekla: „Vystelem si to tady matracema a uděláme si senzační orgie s vínem a hašem.“ Na jedný straně byla docela dobrá. Jenomže mě nutila pořád myslet na drogy a tvrdila, že celej Narkonon nestojí za nic. A já skutečně chtěla zůstat čistá.

Druhej den mi zavolala matka a řekla, že můj kocour umřel. To byly mý patnáctý narozeniny. Matka mi nejdřív řekla o kocourovi a pak mi teprve gratulovala. Taky jí to bylo líto. A tak jsem to dopoledne na svý patnáctý narozeniny seděla na posteli a brečela.

Když si lidi z Narkononu všimli, že pořád brečím, řekli, že potřebuju léčbu. Zavřeli mě do jedný místnosti s bejvalým herákem a ten mi dával úplně nesmyslný příkazy. Směla jsem jenom říkat „ano“ a musela jsem je splnit.

Řek mi: „Podívej se na tu zeď. Běž ke zdi. Dotkni se zdi.“ A tak to šlo pořád dokola. Celý hodiny jsem lítala po pokoji ode zdi ke zdi. Už jsem toho měla dost a řekla jsem: „Prosím tě, co je to za nesmysl. Vždyť jste úplně střelený. Buď tak laskav a dej mi pokoj. Už toho mám dost.“ Jenomže on se pořád jenom usmíval a donutil mě, abych pokračovala. Musela jsem se pak dotýkat ještě jiných věcí. Až jsem už opravdu nemohla z místa, vrhla jsem se na podlahu a řvala a brečela.

Smál se a já pokračovala, dokud jsem se neuklidnila. Už mi bylo všechno jedno, byla jsem naprosto apatická. Dotýkala jsem se zdi ještě dřív, než vydal povel. Jediný, na co jsem myslela, bylo: „Někdy to přece musí skončit.“

Přesně po pěti hodinách řek: „Oukej, pro dnešek to stačí.“ Prohlásila jsem, že je mi úplně bezvadně. Musela jsem s ním jít do jiný místnosti. Tam stál takovej směšnej podomácku vyrobenej přístroj, něco jako kyvadlo mezi dvěma plechovkama. Musela jsem se ho dotknout. Zeptal se mě: „Je ti dobře?“

Řekla jsem: „Je mi dobře. Myslím, že teď prožívám všechno mnohem uvědoměleji.“

Zíral na kyvadlo a pak řek: „Nepohnulo se. Takže si nelhala. Léčba byla úspěšná.“

Byl to detektor lži. Ta směšná věc byla něco jako kult týhle sekty. V každým případě jsem byla šťastná, že kyvadlo nezačalo tlouct. Byl to pro mě důkaz, že se skutečně cejtím líp. Byla jsem ochotná uvěřit čemukoli, jen abych se mohla zbavit háčka.

Vůbec tam dělali fantastický věci. Když Christa ten samej večer dostala horečku, musela držet láhev a pořád říkat, jestli je horká nebo studená. Po hodině prej horečka zmizela.

Všechno mě to tak nadchlo, že jsem hned druhej den ráno běžela do kanceláře a prosila o další léčbu. Drželo mě to celej tejden a věřila jsem, že léčba týhle sekty mi skutečně prospívá. Celej den jsme měli program. Léčba, uklízení, služba v kuchyni. A tak to šlo až do deseti hodin do večera. Vůbec nebyl čas na přemejšlení.