Jediný, co mi šlo na nervy, bylo jídlo. Nikdy jsem nebyla vybíravá. Ale to žrádlo, co nám tam dávali, jsem prostě nemohla. Říkala jsem si, že za ty prachy, co od nás dostávaj, by snad mohli vařit trochu líp. Protože jinak snad neměli vůbec žádný výdaje. Léčbu vedli většinou bejvalý heráci, který prej byli už několik měsíců čistý. Řekli jim, že to patři k jejich terapii, a nanejvejš jim dávali nějaký kapesný. Taky se mi nezdálo správný, že vedoucí Narkononu jedli vždycky zvlášť. Jednou jsem přišla, když si zrovna sedali ke stolu. Cpali se samejma dobrotama.

V neděli jsem měla konečně trochu času na přemejšlení. Nejdřív jsem vzpomínala na Detlefa a byla jsem dost smutná.

Pak jsem docela střízlivě přemejšlela o tom, co budu dělat po terapii. Ptala jsem se sama sebe, jestli mi ta léčba skutečně pomáhá. Byla jsem plná otázek, na který jsem neznala odpověď. Chtěla jsem si o tom s někým popovídat. Ale nebylo s kým. Jedním z nejdůležitějších zákonů Narkononu byl přísnej zákaz navazovat přátelství. Když jsem chtěla mluvit o svejch problémech, hned jsem dostala léčbu navíc. Uvědomila jsem si, že za celou dobu svýho léčení v Narkononu jsem si ještě ani jednou s nikým pořádně nepopovídala.

V pondělí jsem šla do kanceláře a všechno jsem to tam vybalila. Nenechala jsem se přerušit. Začala jsem s jídlem. Pak jsem řekla, že mi tu ukradli už skoro všechny spodní kalhotky. A do prádelny se není možný dostat, protože holka, co má klíče, pořád někde shání drogy. Vůbec tam bylo pár lidí, který vždycky zdrhli, aby si sehnali fet, a vrátili se, kdy se jim zachtělo. Řekla jsem, že mi to vadí. A pak ta nekonečná léčba a domácí práce. Byla jsem už totálně vyčerpaná, neměla jsem prostě dost času na spaní. Řekla jsem: „Oukej, vaše léčba je docela dobrá, fakt. Ale nepomáhá mi vyřešit moje vlastní problémy. Protože to všechno je vlastně jenom dril. Snažíte se nás správně vycvičit. Ale já potřebuju někoho, s kým bych mohla o svejch problémech mluvit. Potřebuju hlavně čas, abych se mohla vypořádat se svejma problémama.“

Poslouchali mě s tím jejich věčným úsměvem. Když jsem skončila, hned mi předepsali jednu extra léčbu, která trvala celej den, až do večera do deseti. Dorazila mě až do totální apatie. Říkala jsem si, že snad vědí, co dělaj. Matka mi při návštěvě řekla, že ty peníze, co za mě musela zaplatit, dostane zpátky od úřadu sociální péče. Řekla jsem si, že když na to dává prachy stát, takto snad musí bejt v pořádku,

Jiný měli v Narkononu ještě větší problémy než já. Tak třeba Gábi. Zabouchla se do jednoho ze sekty a chtěla se s ním za každou cenu vyspat. Všechno to podivně řekla vedoucím Narkononu, a ty je přede všema shodili. Gábi zdrhla ještě ten večer a už se nevrátila. Ten kluk, kterej už byl prej několik let čistej a spolupracoval jako pomocník, zmizel o něco pozdějc. Stal se z něho znovu herák.

Těm z Narkononu vlastně ani tak moc nešlo o to, aby spolu nespali. Důležitější pro ně bylo, aby nevznikaly žádný přátelství. Ale ten kluk už tam byl přece rok, copak se dá tak dlouho vydržet bez přátelství?

Pozdě večer, kdy jsme měli trošku volno, jsem se vždycky scházela s lidma, který byli v mým věku. Byla jsem z nich nejmladší, ale v partě, která se pomalu vytvořila, nebylo ještě nikomu sedmnáct. Na terapii teď přicházela ta nejmladší vlna, lidi, který začali fetovat už jako děti. Všichni byli po roce po dvou, tak jako já, úplně na dně, protože ten jed v pubertě účinkuje ještě mnohem víc než v dospělosti. Tak jako já neměli šanci sehnat jinou terapii.

Po nějaký době přestala většina z nich brát léčbu vážně. Když šli na léčbu dva z naší party dohromady, tak byla veškerá snaha marná. Jak jsme to taky měli brát, když nám třeba nařídili řvát jako při fotbalu nebo si celý hodiny zírat do očí. Nemuseli jsme už pak vůbec chodit k tomu směšnýmu detektoru lži, protože jsme stejně vždycky na konci řekli, že nám léčba nepomohla. Jenom jsme se tomu chechtali. Ubohý vedoucí léčby byli čím dál tím bezmocnější, když s náma měli pracovat.

Po večerech jsme probíral ještě jedno téma: háčko. S některejma jsem taky mluvila o tom, jak odtud zdrhnout.

Po dvou dnech v Narkononu jsem měla vypracovanej plán útěku. Ještě s dvouma klukama jsme se převlíkli za velkou úklidovou četu. S odpadovejma košema, smetákarna a kýblama jsme prošli všema dveřma. Byli jsme šíleně blažený. Už jsme se úplně třásli netrpělivostí, jak jsme se těšili na šlehnutí. V podzemce jsme se rozdělili. Já jela na stanici ZOO, abych se sešla s Detlefem.

Detlef tam nebyl. Ale zato Stella. Mohla se zbláznit nadšením, že mě zas vidí. Říkala, že Detlefa v poslední době nikdo nepotkal. Měla jsem snach, že ho zašili. Stella mi řekla, že na stanici se teď blbě sháněj zákazníci. Jely jsme na stop na Kurfürstenstrasse, Taky to tam za nic nestálo. Pádily jsme od stanice podzemky až k Lützowplatzu, než konečně někdo zastavil. Znaly jsme to auto i toho chlapa. Šel po nás už dřív. Jednou se za námi dokonce hnal, když jsme si šly píchnout na záchod. Myslely jsme si vždycky, že je to tajnej. Ale byl to jen chlap, kterej se specializoval na ty úplně nejmladší holky.

Chtěl jenom mě, ale Stella mohla jet s náma.

Řekla jsem: „Pětatřicet marek, francouzsky. Já to dělám jenom francouzsky.“

On řek: „Dám ti sto marek.“

Byla jsem z toho úplně pryč. To se mi ještě nikdy nestalo. Zákazníci v těch nejpřepychovějších mercedesech byli schopný se hádat o pět marek. A tenhle chlap v úplně zrezivělým volkswagenu mi dává dobrovolně sto. Pak nám řek, že je důstojník německý zpravodajský služby. Děsně si vymejšlel. Ale tyhle hochštapleři byli nejlepší zákazníci, protože se předváděli i s prachama.

Dal mi skutečně sto marek. Stella hned koupila fet a rovnou v autě jsme si píchly. Jeli jsme k penziónu Ameise. Stella zůstala na chodbě. Dala jsem si s nim na čas, protože po prvním píchnutí po čtrnácti dnech jsem byla úplně sjetá a taky protože slušně zaplatil. Byla jsem tak totálně sjetá, že se mi vůbec nechtělo vstát z tý úzký postele ve špinavým penzionovým pokoji.