Chvíli jsem si s ním ještě povídala. Byl to vážně směšnej vejtaha. Nakonec ještě řek, že má doma půl gramu heroinu. Prej nám ho dá, když na něho za tři hodiny počkáme zase na Kurfürstenstrasse. Nakonec jsem ho ještě pumpla o třicet marek. Řekla jsem, že se potřebujeme taky jednou pořádně najíst. A že stejně vím, jak je děsně prachatej, a že v tom starým volkswagenu jezdí, jenom aby se maskoval, protože je jistě u špionáže. Takže mu nezbylo, než mi ty prachy dát.

Jely jsme se Stellou zase zpátky na stanici ZOO, protože jsem se nevzdávala naděje, že potkám Detlefa. Najednou ke mně přiběhnul malej černobílej chlupatej pejsek a začal na mě skákat. Musela jsem mu někoho připomínat. Děsně se mi líbil. Vypadal úplně jako malej severskej sněžnej pes. Šel za nim takovej otrhanej chlap a zeptal se mě, jestli si ho nechci koupit. Hned jsem souhlasila. Chtěl za něj sedmdesát marek, ale usmlouvala jsem to s ním na čtyřicet. Byla jsem bezvadně sjetá a děsně šťastná, že mám zase psa. Stella řekla, že bych mu měla dát jméno Lady Jane. Začala jsem mu říkal Janie.

Najedly jsme se v jedný restauraci na Kurfürstenstrasse, daly jsme si kotlety s oblohou a Janie dostala půlku. Ten od tý špionáže přišel skutečně tak, jak řek, a dal mi přesnou půlku gramu. To bylo senzační, půlka gramu měla cenu sto marek.

Stella a já jsme pak ještě jednou jely na stanici ZOO kvůli Detlefovi. Potkaly jsme Babsi. Byla jsem děsně ráda, protože přes všechny hádky jsem měla Babsi ještě radši než Stellu. Šly jsme ve třech na terasu. Babsi vypadala hrozně špatně. Nohy měla jako sirky a už jí zmizel i ten poslední zbytek prsou. Vážila teď jedenatřicet kilo. Jen obličej měla pořád stejné hezkej.

Vyprávěla jsem jim, že Narkonon je docela bezvadný zařízení. Stella o něm vůbec nechtěla slyšet. Řekla, že se jako heračka narodila a chce tak taky umřít. Ale Babsi se hned nadchla myšlenkou, že bysme mohly společně v Narkononu odvykat. Její rodiče a babička se marně snažili sehnat jí nějakou terapii. Babsi už zase utekla z domova, ale s odvykáním to myslela vážně. Byla na tom děsně blbě.

Když jsme si dost popovídaly, šla jsem s Janie na metro a jela do jednoho děsně drahýho krámu, kde maj otevříno i večer. Koupila jsem dvě tašky psího žrádla pro Janie a spoustu pudinku pro sebe. Pak jsem zavolala do Narkononu, jestli se můžu vrátit. Řekli, že jo. Řekla jsem jim, že přivedu jednu přítelkyni. Neprozradila jsem, že ta přítelkyně je Janie.

Moc jsem o tom sice nepřemejšlela, ale v podstatě mi bylo od začátku jasný, že se do Narkononu vrátím. A kam jinam jsem vlastně měla jít? Matka by pěkně vyváděla, kdybych se najednou objevila ve dveřích. Mimoto se moje sestra odstěhovala od otce a bydlela teď s matkou v mým pokoji a spala v mý posteli. A toulat jsem se taky nechtěla. Připadalo mi to vždycky hrozný bejt úplně závislá na chlapovi, kterej mě nechá u sebe na noc. Ještě nikdy jsem nezůstala u zákazníka přes noc, protože to automaticky znamenalo šoustání. Ale především jsem skutečné chtěla odvykat. A pořád jsem si ještě myslela, že se mi to v Narkononu povede, protože vlastně jinou možnost jsem neměla.

V domě - říkali jsme Narkononu vždycky jenom dům - se ke mně chovali sice dost nepříjemně, ale nic mi neřekli. Ani tomu, že jsem přivedla Janie. V domě už bylo dvacet koček a teď k nim ještě přibyl jeden pes.

Přinesla jsem z půdy starý deky a udělala jsem Janie vedle svý postele pelíšek. Do rána byl pokoj plnej hromádek a loužiček. Janie se nikdy nenaučila dodržovat čistotu. Byla pěkný čuně. Ale já vlastně taky. Milovala jsem Janie. Vůbec mi nevadilo, že jsem to po ní musela uklidil.

Hned jsem dostala jednu zvláštní léčbu. To mi taky nevadilo. Všechno jsem dělala úplně mechanicky. Jen mě rozčilovalo, ze nemůžu bejt tak dlouho se svým psem. Starali se mi o ni zatím jiný, ale z toho jsem byla hrozně nešťastná, protože Janie patřila přece jen mně. Každej si s ní hrál a ona si taky hrála úplně s každým, byla to laková malá děvka. Všichni ji krmili a ona pořád tloustla. Ale jenom já jsem si s ní povídala, když jsme byly samy. Měla jsem teď alespoň někoho, s kým jsem mohla mluvit.

Zdrhla jsem pak ještě dvakrát. Naposled jsem byla pryč čtyři dny. Poprvé jsem se skutečné toulala. Bydlela jsem u Stelly, protože její matka byla na protialkoholním léčení. Všechen ten hnus začal zase od začátku. Zákazník, šlehnutí, zákazník, šlehnutí. Pak jsem se dověděla, že Detlef s Berndem odjeli do Paříže. To mě sebralo.

Ten, se kterým jsem byla skoro vdaná, zdrhnul z Berlína, a ani se se mnou nerozloučil, to bylo hrozný. V našich společnejch snech jsme vždycky chtěli jet do Paříže. Představovali jsme si, že si tam pronajmeme malej pokoj na Montmartru nebo tam někde a budeme odvykat, protože jsme nikdy neslyšeli o drogách v Paříži. Byli jsme přesvědčený, že tam určitě nejsou. Že je tam jenom spousta báječnejch umělců, který pijou kafe a někdy taky víno.

A teď byl teda Detlef s Berndem v Paříži. Už jsem neměla přítele. Byla jsem na světě úplně sama, protože s Babsi a Stellou jsme se zase jako vždycky hádaly a dělaly si všelijaký sprosťárny. Zbyla mi jen Janie.

Zavolala jsem do Narkononu a tam mi řekli, že si už matka vyzdvihla moje věci. Takže matka mě taky odepsala. To mě naštvalo. Rozhodla jsem se všem dokázat, že to zvládnu i bez nich.

Jela jsem do Narkononu a oni mě znovu přijali. Při terapii jsem spolupracovala jako posedlá. Dělala jsem všechno, co mi řekli, Byla ze mě úplně vzorná žačka a mohla jsem zase k detektoru lži a kyvadlo nikdy netlouklo, když jsem prohlásila, že mi léčba děsně pomohla. Říkala jsem si, že teď to docela určitě dokážu. Vypůjčila jsem si věci na sebe. Nosila jsem klučičí spodky. Vůbec mi to nevadilo. Nechtěla jsem se doprošovat matky, aby mi přinesla moje věci.

Jednoho dne mi zavolal otce: „Ahoj, Christiano. Prosím tě, kde to jsi? Právě jsem se to úplně náhodou dověděl.“

Řekla jsem: „No to je obrovský, ty se o mě taky jednou zajímáš.“

On: „Prosím tě, řekni mi, ty chceš zůstat u toho nesmyslnýho spolku?“