Nákupní středisko, který bylo naproti našemu domu, bylo pro děti taky zakázaná zóna. Měli tam úplně posedlýho hlídače, kterej nás pořád honil. Nejvíc řádil, když jsem se přiblížila ke krámu se svým psem. Tvrdil, že za všechnu tu špínu okolo nákupního střediska můžeme my. Skutečně to tam bylo ohavný, když se člověk pořádné rozhlídnul. Uvnitř byly obchody pěkný, moderní a vznešený. Ale kontejnery na odpadky vzadu byly v jednom kuse přeplněný a smrděly. Šlapalo se tam v rozteklý zmrzlině a psích hromádkách a kopalo do plechovek od piva a kokakoly.

Hlídač to musel vždycky večer uklízet. Žádnej div, že celej den číhal na každýho, kdo tam dělal svinstvo. Ale s lidma z obchodu, který sypali odpadky vedle kontejnerů, nic nezmoh. A na opilce, který okolo sebe házeli plechovkama od piva, si zase netrouf. Báby se psama ho vždycky odbyly nějakou drzou odpovědí. A tak si svůj vztek vybíjel na dětech.

V obchodech nás taky neviděli rádi. Když někdo z nás dostal kapesný anebo prostě někde sehnal prachy, hned zamířil do oddělení kávy, kde měli taky bonbony. A ostatní se samozřejmě nahrnuli za ním, protože to vždycky byla událost.
Prodavačky to obvykle pěkně vytočilo, když se jím navalilo do krámu půl tuctu dětí a začaly se dohadovat, co za těch pár drobnejch koupit. Majitele obchodů jsme neměli v lásce, a tak jsme vždycky jásali, když se někomu znáš podařilo je okrást.

V obchodnim centru byla taky cestovní kancelář. Často jsme tam tiskli nosy na výlohu, dokud nás neodehnali, Ve výloze byly nádherný obrazy s palmama, plážema, černochama a divokejma zvířatama. Mezi tím vším visel model letadla. A my si představovali, jak sedíme v tom letadle a letíme na tu pláž a lezeme na palmy a koukáme se seshora na nosorožce a lvy.

Vedle cestovní kanceláře byla „Obchodní a průmyslová banka“. Tenkrát jsme se ještě nedivili, proč je obchodní a průmyslová banka právě v Gropiusstadtu, kde bydlej lidi, který od obchodu a průmyslu dostávaj nanejvejš vejplatu. Banka se nám líbila. Ty jemný pánové v pěknejch oblecích, co tam pracovali, na nás byli vždycky milí. Taky neměli tolik na práci jako prodavačky v obchodě. Vyměňovali mi feniky, který jsem šlohla matce z hrnečku, za větší mince. Protože v obchodě se pokaždý vztekali, když se platilo fenikama. A když jsme pěkně poprosili, dostali jsme od nich ještě nějakou pokladničku. Ty milí pánové si snad mysleli, že potřebujeme tolik pokladniček, protože pilné spoříme. Já osobně jsem tam ale nikdy nestrčila ani fenik. S prasátkama a slonama na spořeni jsme si na pískovišti hráli na ZOO.

Když byly naše hry čím dál bláznivější, rozhodli se postavit nám takzvaný dobrodružný hřiště. Nevím, co si lidi, který takový věci plánujou, představujou pod dobrodružstvím. Ale pravděpodobně tak tomu hříšti neříkali proto, že by tam děti skutečně mohly dělat něco dobrodružnýho, ale aby si dospěli mysleli, jak si tam jejich děti můžou hezky hrát. Určitě to stálo děsnejch peněz. A pěkné dlouho to stavěli. Když nás tam konečně pustili, vítali nás milí sociální pracovníci řečma jako: „Tak co, děti, co byste nejradši dělali?“ a tak. Celý dobrodružství spočívalo v tom, že na tomhle hřišti na nás pořád někdo dával pozor.

Bylo tam opravdový nářadí, hladce ohoblovaný prkna a hřebíky. Mohlo se tam teda něco stavět. A sociální pracovník na nás dával pozor, aby se nikdo nepraštil kladívkem do palce. Když se hřebík zatlouk, tak byl zatlučenej. Pak už se s ním nedalo nic dělat, nic změnit ani přestavět.

Jednou jsem sociálnímu pracovníkovi vyprávěla, jak jsme dřív stavěli jeskyně a různý chatrče. Bez kladiva a jedinýho hřebíku. Ze všelijakejch prken a větví, který jsme našli. A každej den jsme to vždycky znova všechno přestavěli a změnili. To bylo na tom to zábavný. Sociální pracovník mi moc dobře rozuměl, Jenže měl svoji odpovědnost a svoje předpisy.

Ze začátku jsme měli i pár svejch nápadu, co by se dalo na dobrodružným hřišti dělat. Tak jsme si jednou vymysleli, že si budeme hrát na rodinu v době kamenný a u opravdickýho ohně si uvaříme opravdickou hrachovou polívku. Sociálnímu pracovníkovi se ten nápad líbil. Ale hrachovou polívku prej bohužel vařit nemůžeme. A navrhnul nám, jestli bysme nechtěli postavit chatu. S kladivem a hřebíkama — v době kamenný.

Brzo hřiště zase zavřeli. Řekli, že to chtěj přestavět, abysme si tam mohli hrát i při špatným počasí. Pak vyložili z náklaďáků kovový pilíře, přijely míchačky na beton a za nima zedníci. Začali stavět betonovej bunkr s okýnkama. Vážně, normální betonový silo. Žádnou chatu z klád, nic takovýho, ale betonovou krabici. Okna byly za pár dní vytlučený. Nevím, jestli je kluci nerozflákali jen proto, že je ten betonovej špalek štval. Asi se na naše hřiště musel postavit rovnou bunkr, protože v Gropiusstadtu se rozbilo všechno, co nebylo ze železa a betonu. To tlustý betonový silo se teď parádně roztahovalo na našem dobrodružným hřišti. Pak postavili vedle školu, která měla taky svý hřiště s plechovou skluzavkou, šplhadlem a několika šikmo zakopanejma dřevěnejma fošnama, za kterejma se docela slušně čuralo. Školu i hřiště zabralo další kus našeho dobrodružnýho hřiště, a ke všemu ho obehnali drátěným plotem.

Na tom kousku, co nám zbyl, se čím dál víc roztahovali starší kluci, který si říkali rokerové. Přicházeli už odpoledne napitý, terorizovali menší děti a všechno ničili. Ničení bylo zřejmě jejich největší zábava. Sociální pracovníci s nima vůbec nic nezmohli, A tak bylo dobrodružný hřiště stejně skoro pořád zavřený.

Místo toho jsme pak ale dostali skutečnou atrakci. Postavili nám kopec na sáňkováni. První zimu to bylo prostě bezvadný. Mohli jsme si dělat na naší hoře různý sjezdovky. Měli jsme dráhu smrti a lehký cesty pro mrňata. Jenže ty kluci, kterejm jsme říkali rokerové, měli různý nebezpečný nápady. Tak třeba podél sjezdovek napíchali do sněhu brusle, mezi kterejma jsme museli jezdit. Sněhový dny patřily k mejm nejkrásnějším v Gropiusstadtu.

Na jaře to bylo na umělým kopci skoro stejně bezvadný. Řádili jsme tam se psama a váleli sudy dolů. Nejvíc jsme se tam vyblbli s kolama. Byly to šílený sjezdy, ale nebyly zas tak nebezpečný, jak vypadaly. Protože když někdo sletěl, tak přistál do měkký trávy.

Hry na kopci nám ovšem brzo zakázali. Řekli, že je to kopec na sáňkování, a ne na hraní, a už vůbec to prej není cyklistická dráha. A pak zas přišli jednoho dne dělníci od zahradnickejch staveb a obehnali celej kopec ohradou z ostnatýho drátu. Naštvaný jsme byli jen pár dní. Pak někdo sehnal nůžky na plech a prostřihali jsme si díru do plotu, dost velkou, abysme tam prolezli se psama i s kolama. Když díru zadrátovali, prostřihali jsme si novou.