Já: „Jasně, v každým případě.“

Otec chvíli lapal po dechu a pak se zeptal, jestli bych s ním a ještě jedním jeho kamarádem nešla na oběd. Řekla jsem: „Jo, to bych šla.“

Asi za pul hodiny mě zavolali dolů do kanceláře a tam stál můj milovanej tatínek, kterýho jsem neviděla celý měsíce. Šel se podívat do pokoje, kde jsem ještě s dalšíma čtyřma bydlela. Řek: „Jak to tady proboha vypadá?“ Pořád ještě byl vysazenej na pořádek. A v našem pokoji to vypadalo opravdu bezvadně, ostatně jako v celým domě. Špína a smetí a všude se válely nějaký hadry.

Když jsme chtěla jít ven na ten oběd, řek jeden z vedoucích otci: „Musíte ale podepsat prohlášení, že Christianu zase přivedete zpátky.“

To otce rozčílilo. Začal řvát, že on je můj otce a sám bude rozhodovat o tom, kde zůstane jeho dcera. Že mě teď odvede a už se sem nikdy nevrátím.

Utíkala jsem zpátky a křičela; „Já tu chci zůstat, tati. Já nechci umřít, tati. Prosím tě, nech mě tady, tati.“

Lidi z Narkononu, který se seběhli, když jsem začala křičet, byli na mý straně. Otec vyběh ven a řval: „Jak chcete, já přivedu policii.“

Věděla jsem, že to udělá. Hnala jsem na půdu a vylezla na střechu. Byla lam taková malá plošina pro kominíky. Sedla jsem si tam a třásla se zimou.

Za chvíli skutečně přijely dva policejní vozy. Poldové spolu s otcem prohledali dům odshora dolů. Vedoucí Narkononu mě taky začali volat, protože dostali strach. Ale na střeše mě nikdo nenašel. Poldové a otec zase odtáhli.

Druhej den jsem volala matce do práce. Hned jsem se rozbrečela a ptala se: ,,Co to má znamenat?“

Matka měla úplně studenej hlas a řekla: „Mně už je absolutně jedno, co se s tebou stane.“

Řekla jsem: „Já nechci, aby mě táta odtud vzal. Ty máš přece právo o mně rozhodovat. Nemůžeš se na mě jen tak vykašlat. Já už tu zůstanu, už nikdy neuteču. Přísahám. Prosím tě, udělej něco, aby mě táta odtud nevzal. Já tu musím zůstat, mami, vážně. Jinak umřu, mami, věř mi.“

Matka na mě neměla čas ani náladu a řekla; „Ne, to prostě nepřichází v úvahu.“ A položila telefon.

Byla jsem z toho úplně vyřízená. A pak jsem znova dostala vztek. Řekla jsem si: „Můžou ti klidně vlízt na záda. Celej život se o tebe nestarali. A teď okolo tebe začnou najednou skákat, jak je zrovna napadne, ty sobci, který vždycky všechno udělali špatně. Nechali tě spadnout až na dno. Matka Kessi, ta se uměla postarat, aby se její dcera nedostala do toho bahna. A tyhle neschopný rodiče si teď myslej, že najednou věděj, co je pro tebe dobrý.“

Požádala jsem o mimořádnou léčbu a pekelně se na ni soustředila. Chtěla jsem zůstat v Narkononu a pak se třeba stát členkou Scientology Church. V každým případě mě odtud nikdo nesmí odvíst. Už se nenechám ničit svejma rodičema. Tak jsem si to říkala ve svým děsným vzteku.

Za tři dny přišel otec znovu. Musela jsem jít dolů do kanceláře. Otec byl úplně klidnej. Řek, že musí se mnou zajít na sociální úřad kvůli penězům, který za mé matka zaplatila Narkononu a který má dostat zpátky.

Řekla jsem: „Ne, já s tebou nepůjdu. Já tě znám, tati. Když s tebou půjdu, tak už tenhle dům nikdy neuvidím. A já nechci umřít.“

Otec ukázal vedoucímu Narkononu potvrzení. Bylo tam napsáno, že mě odtud může odvést. Matka mu k lomu dala plnou moc. Vedoucí Narkononu řek, že se nedá nic dělat, že musím jít s otcem. Nemůžou mě tam prej držet proti vůli mýho otce.

Vedoucí mi ještě řek, že nemám zapomenout na svý cvičení. Pořád prej musím konfrontovat. Pomyslela jsem si: „Vy jste ale idioti. Nemám nic, co bych mohla konfrontovat. Já musím umřít. Už to dýl nevydržím. Nejpozdějc za čtrnáct dní si přece znovu píchnu. To nedokážu. Sama to nedokážu.“ Byl to jeden z mála okamžiků, kdy jsem poměrné jasně viděla celou svou situaci. Ve svým zoufalství jsem si namluvila, že jedině Narkonon je mojí záchranou. Řvala jsem vzteky a zoufalstvím. Byla jsem ztracená.

Christianina matka

Nepovažovala jsem to za šťastné řešení, když si můj rozvedený muž vzal po neúspěchu v Narkononu Christianu k sobě, aby ji konečně přivedl k poslušnosti, jak řekl. Nehledě na to, že na ni nemohl dohlížet celý den, měla jsem také psychické zábrany přenechat mu Christianu. Zvlášť když se před nedávném vrátila její sestra, protože otec na ni byl příliš přísný.

Jenže jsem si už nevěděla rady a doufala jsem. Možná že se mu s jeho metodami podaří to, co jsem já nedokázala. Nemůžu ale vyloučit, že jsem si to jenom namlouvala, abych se alespoň dočasné zbavila odpovědnosti za Christianu. Od jejího prvního odvykání jsem se neustále pohybovala mezi pocity naděje a zoufalství. Byla jsem duševně a tělesně v koncích, když jsem jejího otce prosila, aby se o ni postaral.

Její návrat k drogám už tři týdny po prvním odvykání, které Christiana s Detlefem protrpěli u nás doma, mě úplně porazil. Policie mi zavolala do úřadu, že chytili Christianu na stanici ZOO, abych si pro ni přišla.