Seděla jsem za svým psacím stolem a třásla se hrůzou. Každé dvě minuty jsem se dívala na hodinky, jestli už budou čtyři. Neodvažovala jsem se odejít dřív. Nemohla jsem se nikomu svěřit. Obě dcery šéfa, s kterými jsem pracovala, by mě určitě odsoudily jako špatnou matku. Najednou jsem pochopila Detlefova otce. Ze začátku se člověk hlavně hrozně stydí.

Na policejním revíru jsem našla Christianu s úplně opuchlýma očima od pláče. Policista mi ukázal čerstvý vpich na její ruce a řekl, že ji zadrželi na stanici v „jednoznačné situaci“.

Nedovedla jsem si pod tou „jednoznačnou situací“ nic představit. Snad jsem si také nic představovat nechtěla. Christiana byla zoufale nešťastná z toho, že si znovu začala píchat. A tak jsme opět odvykaly. Bez Detlefa. Zůstala doma a vypadalo to, že to myslí vážně. Sebrala jsem všechnu odvahu a svěřila se ve škole jejímu třídnímu. Úplně se zhrozil a byl mi vděčný za mou otevřenost a upřímnost. Řekl, že u jiných rodičů na to není zvyklý, domnívá se prý, že ve škole je víc narkomanů, a rád by Christianě nějak pomohl. Jenže nevěděl jak.

Bylo to pořád stejně, Když jsem to někomu řekla - bud byli lidé stejné bezmocní jako já, nebo lakově, jako byla Christiana, úplné odepsali. Zažila jsem to později ještě mnohokrát.

Začala jsem si všímat, jak lehko se děti dostávají k heroinu. Už na cestě do školy na Hermannplatzu v Neuköltnu na ně číhali dýleři. Nevěřila jsem svým očím, když jeden takový oslovil Christianu dokonce v mé přítomnosti. Někteří z nich byli cizinci, ale i Němci. Christiana mi řekla, odkud ty lidi zná: „ Ten obchoduje s tím, ten prodává tohle a ten dělá támhleto.“

Připadalo mi to úplně šílené. Kde to vlastně proboha žijeme, říkala jsem si.

Chtěla jsem Christianu přehlásit na reálku na Lausitzer Platzu, aby se alespoň vyhnula té cestě do školy. Bylo krátce před Velikonocemi a já jsem chtěla, aby už po prázdninách chodila na reálku. Doufala jsem, že ji tak vyvrhnu z jejího prostředí, z nebezpečí, které číhalo na každé stanici pod-zemky. Byl to samozřejmě naivní nápad a také z toho nic nebylo. Ředitel reálky nám hned řekl, že velmi nerad přebírá děti ze všeobecné školy, A na to, aby udělal výjimku, má Christiana příliš špatnou známku z matematiky. Jen tak ze zájmu se ještě zeptal, proč chce změnit školu. Když Christiana řekla, že se ji nelíbí kolektiv ve škole, ušklíbl se: „Třídní kolektiv? Ve všeobecné škole přece není vůbec žádný kolektiv.“ Vysvětlil mi, že děti jsou tam záměrné štvány proti sobě, takže tam žádný pocit sounáležitosti nemůže vzniknout.

Nevím, kdo byl víc zklamaný, Christiana, nebo já. Řekla jen: „ To je všechno nesmysl. Pomůže mi jedině terapie.“ Jenže kde jsem měla místo na terapii sehnat? Telefonovala jsem z jednoho úřadu do druhého. V nejlepším případě mě odkázali na poradnu pro drogové závislosti. Tam trvali na tom, že k nim musí Christiana přijít dobrovolně. Jak se navzájem rozcházeli v názorech - jedni mluvili špatně o metodách těch druhých - tak byli jednotní v tomto bodě. Dobrovolnost byl jediný předpoklad pro terapii. V opačném případě není léčba možná.

A když jsem Christianu uprošovala, aby šla do poradny, hned si na mě otevřela pusu: „Co bych tam dělala? Stejně pro mě nemaj žádný místo na léčení! Nebudu tam jenom zbytečně celý tejdny lítat.“

Co jsem měla dělat? Nemohla jsem ji do poradny dovléct násilím. Na jedné straně dnes jejich stanovisko chápu. V té době byla Christiana asi opravdu příliš mladá na skutečnou terapii. Na druhé straně si myslím, že takové dětí jako Christiana, které propadly drogám, mají právo, aby se jim pomohlo i proti jejich vůli.

Později, když bylo Christiane čím dál hůř a byla ochotná podrobit se přísné léčbě i dobrovolně, slyšela jsem jen: „Nemáme místo, šest až osm týdnů čekací doba.“ Vždycky mi to znovu vyrazilo dech. Zmohla jsem se jen na odpověď: „A co když za tu dobu moje dítě umře?“ „No dobře, může k nám zatím chodit na pohovory, abychom viděli, zda to skutečně mysli vážně.“ Dnes, s odstupem času, nemohu pracovníkům poraden nic vyčítat. Při tak malém počtu míst v léčebnách, která měli k dispozici, si museli nutně vybírat.

Nesehnala jsem tedy žádnou terapii, ale když se Christiana vrátila z velikonočních prázdnin, měla jsem dojem, že ji ani nepotřebuje. Doslova kvetla zdravím. Myslela jsem si, že teď se jí snad doopravdy podařilo drogám uniknout.

Často se zmiňovala o své přítelkyni Babsi, která se prodávala kvůli heroinu starším chlapům, a odsuzovala ji za to. Něco takového by prý nikdy nemohla dělat. Je prý ráda, že už s tím svinstvem nemá nic společného. Říkala to s naprostým přesvědčením. Byla bych přisahala, že to myslí vážně.

Ale za několik dní zase vjela do starých kolejí. Poznala jsem to podle jejích malých zorniček. Už jsem ty její výmluvy nemohla poslouchat. „ Co furt máš, jestli jsem si trochu zakouřila,“ oblbovala mě. Byla to hrozná doba. Zarputile mi lhala do očí. Ačkoliv jsem ji už prokoukla skrz naskrz. Přemýšlela jsem o tom, zda ji nemám zamknout. Ale ona by určitě vyskočila oknem z prvního patra. To se mi zdálo moc riskantní.

Byla jsem s nervy úplně v koncích. Nemohla jsem ty její malé zorničky už ani vidět. Uplynuly tři měsíce od chvíle, kdy jsem ji nachytala v koupelně. V novinách se čím dál častěji objevovaly zprávy o mrtvých narkomanech. Většinou jen na pár řádcích. Uváděli počet obětí heroinu tak samozřejmě jako mrtvé na silnicích.

Měla jsem zoufalý strach. Především proto, že Christiana už ke mne nebyla upřímná. Protože už nic nepřiznala. To její věčné lhaní mě přivádělo k šílenství. Když jsem ji nachytala, byla sprostá a agresivní. Její povaha se pomalu začínala měnit.

Třásla jsem se strachy o její život. Kapesné - dávala jsem jí dvacet marek měsíčně - dostávala jen po menších částkách. Nedokázala jsem se zbavit představy, že jí dám dvacet marek a ona si koupí dávku, která by mohla být smrtelná. Že je závislá na droze, na tu myšlenku jsem si už jakžtakž zvykla, ale strach, že příští injekce by mohla být jej i poslední, ten mě doslova ničil. Byla jsem ráda, že ještě vůbec chodí domů. Na rozdíl od Babsi, jejíž matka mi často volala a s pláčem se ptala, jestli nevím, kde je její dcera.