Žila jsem v neustálém vyčerpávajícím napětí. Když zazvonil telefon, hned jsem si představovala, že je to policie nebo márnice nebo něco takového. Ještě dnes vždycky vyletím z postele jako šílená, když se ozve telefon.

S Christianou už nebyla vůbec řeč. Když jsem se ji zeptala na heroin, odbyla mě jen vždycky: „Dej mi pokoj!“ Měla jsem pocit, že Christiana už je taky na konci se silami. Tvrdila sice, že si nepíchá heroin a bere jen hašiš, ale tak, jak jsem si teď' už sama sobě nic nenamlouvala, nenechala jsem si taky nic namluvit od ní. Pravidelně jsem ji obracela pokoj vzhůru nohama a nacházela jsem tam všechno možné. Dvakrát nebo třikrát dokonce stříkačku. Hodila jsem jí to pod nohy, ale ona na mé uraženě křičela, zeje to Detlefa. Že mu to sebrala, aby si nepíchal.

Když jsem se jednou vrátila z práce domů, seděli oba na posteli v dětském pokoji a pravé si nahřívali lžíci. Jejich drzost mi úplně vyrazila dech. Zmohla jsem se jen na to, že jsem na ně zařvala. „Ať už jste venku!“

Když vypadli, rozbrečela jsem se. Dostala jsem najednou děsný vztek na policii a naši vládu. Připadala jsem si úplné opuštěná a bez pomoci. Bild Zeitung už zase psul o obětech heroinu. V tomto roce už jich bylo víc než třicet. A to byl teprve květen. Nemohla jsem to pochopit. V televizi ukazovali, jaké nesmírné sumy vynakládá stát na boj proti terorismu. A v Berlíne si přitom úplně svobodně běhají překupníci a prodávají heroin na ulici jako zmrzlinu.

A pokračovala jsem v těch myšlenkách dál. Najednou jsem se slyšela, jak nahlas říkám „zasranej stát“. Už ani nevím, co mi ještě táhlo hlavou. Seděla jsem v obýváku a dívala se kolem sebe, prohlížela jsem si jeden kus nábytku po druhém. Nejradši bych ty krámy roztřískala. To je tedy to, kvůli čemu jsem se tak snažila. Pak jsem se znovu rozbrečela.

Ten večer jsem Christianu strašně seřezala. Seděla jsem strnule v posteli a čekala na ni. V hlavě se mi točily myšlenky jako na kolotoči. Byla to směs strachu, pocitu viny a výčitek svědomí. Uvědomovala jsem si, že jsem všechno udělala špatně, že jsem se špatně vdala, ale také špatně vychovala své dcery, práce pro mě byla důležitější. Příliš dlouho jsem si nechtěla připustit, co se s Christianou děje.

Ten večer jsem ztratila poslední iluze.

Christiana přišla domů teprve o půl jedné. Zahlédla jsem z okna, jak vystupuje z mercedesu. Přímo před domovními dveřmi. Bože můj, pomyslela jsem si, tak to je konec. Už nemá ani trochu sebeúcty. To je katastrofa. Úplně mě to omráčilo. Popadla jsem ji a seřezala tak strašně, až mě rozbolely ruce. Nakonec jsme obě seděly na koberci a brečely. Christiana se zhroutila. Obvinila jsem ji, že je prostitutka, že teď už to vím.

Vrtěla jenom hlavou a vzlykala: „Ale ne tak, jak si myslíš, mami.“

Nechtěla jsem o tom nic vědět. Poslala jsem ji do vany a pak do postele. Nikdo si neumí představit, jak mi bylo. Že se prodává chlapům, to mě porazilo - myslím - víc než její závislost na heroinu.

Celou noc jsem nezamhouřila oko. Přemýšlela jsem o tom, co mi vlastně ještě zbývá. V zoufalství mě dokonce napadlo, že ji svěřím do ústavní výchovy. Ale to by bylo ještě horší. Musela by nejdřív do domova na Ollenhauerstrasse. A před ním mě už jedna učitelka varovala, protože prý se tam děvčata navzájem svádějí k prostituci.

Viděla jsem jen jednu jedinou možnost: Christiana musí hned z Berlína. Na vždycky. Ať chce, nebo ne. Pryč tady z toho bahna, do kterého vždycky znovu spadne. Musí někam, kde si bude před heroinem jistá.

Moje matka a také švagrová ve Slesvicku-Holštýnsku si ji hned chtěly vzít k sobe. Když jsem řekla Christiane své rozhodnuli, překvapilo ji to a vyděsilo. Udělala jsem všechno potřebná opatření. Ale pak za mnou přišla celá zkroušená a řekla, že se chce jít léčit. Dokonce si už sehnala místo. V Narkononu.

Spadl mi kámen ze srdce. Nebyla jsem si totiž jistá, jestli si v Západním Německu dokáže odvyknout bez léčby, a měla jsem strach, že mým příbuzným uteče.

O Narkononu jsem nic nevěděla, jen to, že se tam musí platit. Dva dny před jejími patnáctými narozeninami jsem s ní jela taxíkem do Narkononu. Jakýsi mladý muž s nám i vedl závazný přijímací pohovor. Blahopřál nám k našemu rozhodnuti a ujišťoval mě, že už si vůbec nemusím dělat starosti. Terapie v Narkononu prý mívá naprostý úspěch. Mohu být tedy úplně klidná. Po dlouhé době se mi konečně ulevilo.

Pak jsem musela podepsat, že budu za Christianu platit padesát dvě marky- denně a dám jim zálohu na čtyři týdny dopředu. Bylo to víc, než jsem vydělávala měsíčně čistého. Ale co jsem měla dělat? Navíc mi ten mladý muž řekl, že mohu požadovat náhradu za léčbu na obvodním úřadě pro mládež.

Příští den jsem dala dohromady pět set marek a dovezla je do Narkononu. Pak jsem si vzala půjčku nu tisíc marek a odevzdala je na příštím rodičovském večeru. Rodičovské večery vedl údajně bývalý narkoman. Jeho minulost na něm nebyla vůbec vidět. Diky Narkononu, řekl, se z něho stal nový člověk. To rodičům imponovalo. Ujišťoval mě také, že Christiana dělá pokroky.

Ve skutečnosti nám hráli divadlo a šlo jim jen o naše peníze. Později jsem se z novin dozvěděla, že Narkonon patří k jakési pochybné americké sektě a vydělává na strachu rodičů.

Ale jako ostatně vždycky, i tehdy jsem všechno pochopila, až když už bylo pozdě. Myslela jsem si, že je Christiana v dobrých rukách. A chtěla jsem ji tam nechat co nejdéle. Takže jsem potřebovala peníze.