Oběhávala jsem úřady, ale nikdo se necítil kompetentní. Nikdo mi nenalil o Narkononu čisté víno. Propadla jsem malomyslnosti. Připadalo mi, že ty lidi okrádám o čas. Pak mi někde někdo řekl, že nejdříve potřebují lékařské potvrzeni o Christianině závislosti na drogách, aby mohl být vůbec podán návrh na úhradu nákladů za léčbu. Považovala jsem to za vtip. Každý, kdo o tom něco ví, musí přece na Christiane na první pohled vidět, jak na tom je. Jenomže to byl nařízený úřední postup. Když jsem však konečné po dvou týdnech měla domluvený termín u lékaře, Christiana z Narkononu zase utekla. To už bylo potřetí.

Rozbrečela jsem se vzteky a zoufalstvím. Říkala jsem si: Už to zase všechno začíná. Zase jsem zbytečně doufala. Vydali jsme se jí s mým přítelem hledat. Odpoledne jsme procházeli Hasenheide, večer centrum a diskotéky a mezitím stanice podzemky. Chodili jsme všude, kde se vyskytovali narkomani. Každý den, každý večer jsme znovu vyráželi do ulic. Dokonce jsme se dívali i na toalety v City. Na policii jsme jí ohlásili jako pohřešovanou. Řekli jen, že po ní vyhlásí pátrání. Že se jistě zase objeví.

Měla jsem chuť zahrabat se někam hodně hluboko. Už jsem měla jenom strach. Strach před zavoláním: Vaše dcera je mrtvá. Byla jsem jediné klubko nervů. Už jsem neměla na nic chuť, žádný zájem, musela jsem se ze všech sil soustředit na práci. Nechtěla jsem se nechat uznat od lékaře. Selhávalo mi srdce. Levou rukou jsem už skoro nemohla hýbat, V noci mi vždycky úplně ztuhla. Žaludek se mi bouřil. Byla jsem předrážděná a hlava se mi chystala rozskočil. Zbyla ze mě už jen hromádka neštěstí.

Šla jsem k lékaři. Ten mi dal poslední ránu. Všechno je to od nervů, řekl mi po vyšetření, a předepsal mi válium. Když jsem mu řekla, proč jsem tak vyřízená, vyprávěl mi, že k němu také před několika dny přišla nějaká mladá dívka, řekla mu, že je narkomanka, a ptala se ho, co má dělat. ,,A co jste ji poradil ?'' zeptala jsem se.

„Aby se oběsila.“ To byla jeho odpověď. Není jí pomoci. Přesně tak to řekl.

Když se po týdnu Christiana znovu ohlásila v Narkononu. už jsem ani nedokázala mít radost. Jako by ve mně něco umřelo. Chtěla jsem pro ni udělat všechno, co bylo v lidských silách. Ale nic z toho nepomohlo. Naopak.

Všechno šlo od desíti k pěti. Také v Narkononu to bylo s Christianou spíše horší než lepší. Úplně se tam změnila. Byla vulgární, odpudivá, vůbec nepůsobila jako dívka.

Už při prvních návštěvách v Narkononu mě to úplně vyvedlo z míry. Christiana se mi najednou odcizila. Něco se mezi námi rozbilo. Až do té doby jsme mezi sebou měly přes všechno to trápení jakési vnitřní pouto. Ted najednou zmizelo. Rozpustilo se jako po výplachu mozku.

V této situaci jsem požádala svého rozvedeného muže, aby Christianu odvezl do Západního Německa, Ale on si ji chtěl raději vzít k sobě. Však už si s ní prý bude vědět rady. A když nebude poslouchat, tak ji pořádně seřeže.

Nebránila jsem se tomu. Byla jsem s rozumem v koncích. Udělala jsem už tolik chyb, že jsem měla strach, aby přestěhování do Západního Německa nebylo jen pokračováním mých chybných kroků.

Po cestě z Narkononu domů mě otec dotáhnul do jeho oblíbený putyky na Wutzkyallee, která se jmenovala Schluckspeeht. Chtěl mi objednat nějakej alkohol, ale já jsem si dala jenom

láhev jablečný šťávy. Prohlásil, že už musím konečně přestat s drogama, jestli nechci umřít, a já řekla: „No právě, proto jsem chtěla zůstat v Narkononu“.

Musicbox hrál pořád dokola Lůžko v žitě. Okolo postávalo několik kluků a holek a pár jich bylo taky u kulečníkovýho stolu. Otec řek, že to všechno jsou normální mladý lidi. Přej si mezi nima brzo najdu nový kamarády a poznám, jak to ode mě bylo hloupý, že jsem brala drogy.

Moc jsem ho neposlouchala. Byla jsem děsně naštvaná a úplně zničená a chtěla jsem jen bejt sama. Nenáviděla jsem celej svět a Narkonon pro mě v tuhle chvíli představoval dveře do ráje, který mi otec právě zabouchnul. Vzala jsem si Janie k sobě do postele a řekla jí: „Janie, víš, jaký jsou lidi?“ Odpověděla jsem za ni: „Právě že nevíš.“ Janie vždycky hned ke každýmu běžela a vrtěla ocáskem. Myslela si, že všechny lidi jsou hodný. To se mi na ní nelíbilo. Byla bych radši, kdyby nikomu nevěřila a na každýho nejdřív zavrčela.

Ráno, když jsem se probudila, zjistila jsem, že Janie se v pokoji nevyčůrala, a tak jsem s ní chtěla honem běžet ven. Otec už byl v práci. Chtěla jsem otevřít dveře od bytu. Byly zamčený. Popadla jsem za kliku, opřela se do dveří. Ani se nehly. Snažila jsem se zůstat klidná, abych nezačala řádit. Říkala jsem si, že snad neni možný, aby mě otec zamknul jako nějaký divoký zvíře. Vždyť přece věděl, že je v bytě taky pes.

Proběhla jsem celej byt a hledala klíče. Byla jsem přesvědčená, že je tam někde nechal. Vždyť mohlo taky třeba začít hořet. Podívala jsem se pod postel, na konzolu od záclon, dokonce i do ledničky. Po klíčích ani stopy. Neměla jsem čas se rozčílit, protože jsem musela něco udělat s Janie, než počůrá koberec. Vzala jsem ji na balkón a ona to naštěstí pochopila.

Pak jsem si prohlídla byt, ve kterým jsem byla zavřená. Moc se tam toho nezměnilo. Ložnice byla prázdná, matka si po rozvodu odvezla postel. V obýváku byl novej gauč, na kterým teď spal otec. Byl tam taky novej barevnej televizor. Fikus zmizel a s ním i bambusová tyč, se kterou mě otec tolikrát ztřískal. Místo něho tu stál chlebovník.

V dětským pokoji byl pořád ještě starej šatník, u kterýho se dala otvírat jenom jedna polovina dveří, jinak se rozsypal.

Postel vrzala jako vždycky při každým pohybu. Tak tady tě zavřel, říkala jsem si, tady se z tebe má stát pod jeho vedením normální člověk a on přitom není ani schopnej si trochu zařídit byt.