Znovu jsem šla se psem na balkón. Janie se opřela předníma tlapkama o zábradlí a koukala se dolů z výšky jedenácti pater na ty nudný věžáky Gropiusstadtu kolem dokola.

Musela jsem si s někým promluvit, a tak jsem zavolala do Narkononu. Měli tam pro mě obrovský překvapeni. Přišla k nim Babsi. Takže to s odvykáním myslela skutečné vážně. Řekla mi, že dostala moji postel. Byla jsem děsně smutná, že nemůžu bejt s Babsi v Narkononu. Dlouho jsme si povídaly.

Když se vrátil otec, neřekla jsem vůbec nic. Zato on pořád žvanil. Naplánoval mi už celej život. Dostala jsem podrobnej rozpis dne na každou hodinu. Domácnost, nákupy, krmení holubů a úklid holubníku.

Pořídil si v Rudowě holubník. Prohlásil, že mě bude telefonicky kontrolovat. Abych nebyla ve volnejch chvílích sama, objednal mi jednu bejvalou přitelkyni, Katarínu, takový mrně zblázněný do ZDF-hitparád a Ilji Richtera.

Taky odměnu mi otec slíbil. Chtěl mě vzít s sebou do Thajska. Lítal tam teď alespoň jednou ročně. Byl tím Thajskem úplně posedlej. Samozřejmě kvůli exotickejm holkám a taky kvůli levnejm hadrům, který tam byly ke koupi. Všechy svý peníze šetřil na vejlet do Thajska. To byla jeho droga.

Poslouchala jsem plány svýho otce a říkala si. Že to zatim nechám, jak to je. Vlastně mi ani nic jinýho nezbejvalo. Alespoň už mě nezavíral.

Příští den běželo všechno podle plánu. Uklidila jsem byt, nakoupila. Pak přišla Katarína, že spolu půjdem na procházku. Lítala jsem s ní po ulicích jako zběsilá, a když jsem jí pak řekla, že musím ještě do Rudowa nakrmit holuby, měla toho už plný zuby a šla domů.

Takže jsem byla odpoledne volná. Měla jsem děsnou chuť něčím se sjet, protože jsem měla mizernou náladu. Nevěděla jsem ale čím. Řekla jsem si, že bych mohla na hodinu zaskočit na Hasenheide. To je park v Neukóllnu. Scházej se tam hašišáci. Měla jsem chuť na jednu cigaretu.

Ale byla jsem bez peněz. Věděla jsem, kde má otec prachy. Sbíral do jedný obrovský flašky od asbachu stříbrňáky. Bylo tam víc než sto marek. Rezerva na příští vejlet do Thajska. Vysypala jsem z flašky padesát marek. Rozhodla jsem se, že si pro všechny případy vezmu peněz víc. Zbytek zase můžu vrátit zpátky. Všechno jsem chtěla vrátit, až si nějak naspořím z nákupů. Aspoň jsem si to tak myslela.

Na Hasenheide jsem potkala Pieta. To byl kluk z Domu středu, se kterým jsem poprvé ve svým životě kouřila hašiš. Začal si mezitím taky píchat. Proto jsem se ho zeptala, jestli je na Hasenheide k dostání taky háčko.

Zeptal se: „Máš prachy?“

Řekla jsem: „Jo.“

On řekl: „Pojď se mnou.“ Doved mi k několika kanakům a já si od nich koupila půlku půlky. Deset marek mi zbylo. Šli jsme na záchod před parkem, Piet mi půjčil svý nádobíčko. Taky už se z něho stal pěkně hnusnej herák. Musela jsem mu dát polovinu letu. Oba jsme si trochu píchli.

Bylo mi bezvadně. Feťácká společnost na Hasenheide byla nejlepší v celým Berlíně. Nebyli tam takoví křiváci jako na Kurfürstendammu. Scházeli se tam hlavně hasišáci. Ale tu a tam se i tady potkal nějakej herák. Leželi tu mírumilovně jeden vedle druhýho hašišáci i heráci. Na Kudammu se hašiš považoval za baby-drogu a hašišákama tam pohrdali. Žádnej herák z Kudammu by se s hašišákem nezahazoval.

Na Hasenheide bylo úplně jedno, kdo jakej fet bere. Člověk tam moh bejt klidně i čistej. Na tom vůbec nezáleželo. Bylo jenom důležitý přijít s dobrou náladou, nebo si ji něčím vyrobit. Chodily tam taky party lidí, který hráli na flétny a na bonga. Povalovali se tam i kanakové. Všichni dohromady byli jedna mírumilovná společnost. Ta atmosféra mi připomínala Woodstock, tam to asi muselo bejt taky takový.

Než se otec vrátil v šest z práce, byla jsem včas doma. Nevšim si, že jsem sjetá. Měla jsem trochu špatný svědomí kvůli holubům, protože nedostali krmení. Chtěla jsem jim dát příští den dvojitou porci. Říkala jsem si, že už nebudu brát háčko, protože na Hasenheide můžu klidně brát jen hašiš a budou mě tam taky uznávat. Už jsem se nikdy nechtěla vrátit na ten

hnusnej Kurfurstendamm. Pevně jsem věřila, že na Hasenheide si od háčka odvyknu.

Od tý doby jsem chodila každý odpoledne aspoň na chvíli se psem na Hasenheide. Janie se všem moc líbila, bylo tam vždycky hodně psů. Ale i ty tam byli děsně mírumilovný. Janie šla z ruky do ruky a všichni se s ní mazlili.

Holuby jsem krmila jen každej druhej nebo třetí den. Stačilo, když jsem je nechala pořádně si nacpat volata až k prasknutí a pak jsem jim ještě nasypala něco do zásoby. Kouřila jsem hašiš, když mi ho někdo nabídnul, vždycky se někdo našel. Tím se taky hašišáci lišej od heráků, vždycky nabídnou, když něco maj.

Seznámila jsem se taky s kanakem, od kterýho jsem ten první den koupila s Pietem fet. Jednou jsem si lehla vedle deky, kde seděl ještě s jinejma kanakama. Pozval mě, abych si k nim přisedla. Jmenoval se Mustafa a byl to Turek. Ostatní byli Arabové. Všichni mezi sedmnácti a dvaceti. Jedli zrovna chleba se sejrem a meloun, a tak mně a Janie taky trochu dali.