Ten Mustafa byl docela dobrej. Byl to dýler. Ale líbilo se mi, jak prodával. Vůbec nebyl tak vyplašenej jako německý dýleři. Mustafa vždycky vytrhnul drn trávy a strčil pod něj pytlík s fetem. A klidně mohla přijít razie. Poldové nikdy nic nenašli. Když přišel kupec, píchal Mustafa tak dlouho s naprostým klidem kapesním nožem do trávy okolo sebe, až fet zase našel.

Neprodával odvážený balíčky jako jiný dýleři. Nabral pokaždý vod voka přibližně jednu čtvrtku na špičku nože. Porce byly vždycky správný. Co zbylo na noži, to sklepnul a dal mi to, abych si šňupla.

Mustafa mi hned řek, že píchání je svinstvo. Háčko se přej může jedině šňupat, když na tom člověk nechce bejt závislej. On a Arabové jedině šňupali. Nikdo z nich na tom nebyl závislej. A šňupali jen když na to měli chuť.

Nedovolil mi pokaždý vzít si zbytek z nože, protože nechtěl, abych si na to zvykla. Všimla jsem si, že tyhle kanakové uměj s drogou bezvadně zacházet. Úplně jinak než Evropani. Pro nás Evropany bylo háčko něco jako pro Indiány ohnivá voda. Říkala jsem si, že Asiati by nás Evropany a Američany mohli klidně vyhubit, tak jako to udělali Američani Indiánům s alkoholem.

Poznala jsem teď kanaky úplně jinak než dřív. Né jako zákazníky s tím jejich ty — šoustat, kterejma jsme s Babsi a Stellou vždycky jen pohrdaly. Mustafa a Arabové byli děsně hrdý. Člověk je moh lehko urazit. Mě brali, protože jsem jim připadala dost sebevědomá. Rychle mi totiž došlo, jak to mezi nima chodí. Například nikdo nikdy nesměl o nic prosit. Zakládali si na pohostinnosti. Když někdo něco chtěl, musel si to rovnou vzít. Ať už to byly slunečnicový semínka nebo háčko. Nikdy ale nesměli mít pocit, že člověk jejich pohostinnost zneužívá. Takže mě jakživo ani nenapadlo, abych se zeptala, jestli si můžu vzít háčko s sebou domů. Co jsem si vzala, hned jsem šňupla. Takže mě brali, i když o německejch holkách neměli moc dobrý mínění. Přišla jsem na to, že v některejch věcech jsou kanakové lepší než Němci.

Připadalo mi to teda všechno absolutně bezvadný a vůbec mě nenapadlo, že by ze mě mohla bejt znovu heračka, dokud jsem si nevšimla, že už jsem na tom zase fyzicky závislá.

Večer jsem vždycky otci hrála napravenou dceru. Často jsem s ním chodila do Schluckspechtu a vypila s ním jedno malý pivo, aby měl radost. Nesnášela jsem tu alkáčskou společnost ze Schluckspechtu. Na druhý straně už jsem měla dost toho svýho dvojího života. Chtěla jsem, aby mě uznávali i v týhle hospodě. Chtěla jsem se prosadit i ve svým budoucím životě bez drog.

Cvičila jsem se v pití a trénovala jako posedlá kulečník. Snažila jsem se taky naučit skat. Chtěla jsem ovládat všechny mužský hry. Líp než chlapi. Když už jsem musela žít v tyhle společnosti, chtěla jsem se v ní taky pořádně prosadit. Nikdo si na mě nesměl dovolovat. Chtěla jsem bejt mezi nima hvězda. Jako Arabové. Nikoho o nic neprosit. Nikdy se necejtit poníženě.

Jenomže z učení skatu nakonec nic nebylo. Měla jsem jiný starosti, dostala jsem zase absťák. Musela jsem teď nutně každý odpoledne na Hasenheide a taky jsem potřebovala dost času, protože jsem si nemohla vzít od Mustafy jen tak fet a zase zmizet. Musela jsem mu teda dohazovat zákazníky a klidně žvýkat slunečnicový semínka, zatímco otcovi holubi už třetí den nedostali zrní. Každý odpoledne jsem musela nejdřív setřást svou průvodkyni Katarinu, pak zvládnout domácnost, nákupy, bejt včas u telefonu, když mi otec volal, a vždycky si vymejšlet nový lži, když náhodou zjistil, že jsem nebyla doma. Dobrá nálada byla definitivně pryč,

A pak přišlo to odpoledne, kdy mi někdo na Hasenheide najednou zakryl zezadu oči. Otočila jsem se. Přede mnou stál Detlef. Padli jsme si do náručí a Janie na nás vyskakovala. Detlef vypadal dobře. Řek, že je čistej. Podívala jsem se mu do očí a řekla; „No, to si teda pěkně čistej. Zorničky máš jako špendlíkový hlavičky.“ Detlef v Paříži skutečně odvykal, ale jen se vrátil, jel na stanici ZOO a zase si píchnul

Šli jsme ke mně domů. Byl ještě čas, než se měl vrátit z práce otce. Moje postel byla moc rozviklaná. Položila jsem deku na zem a celý šťastný jsme se spolu vyspali. Pak jsme mluvili o odvykání. Chtěli jsme začít hned příští tejden. Samozřejmě že ne okamžitě. Detlef mi vyprávěl, jak okradli s kamarádem jednoho zákazníka, aby měli prachy na cestu do Paříže. Prostě toho chlapa zavřeli v kuchyni, v klidu sebrali jeho šekovou knížku a prodali ji na stanici ZOO jednomu překupníkovi. Bernda už za to zavřeli, Detlef věřil, že ho poldové nedostanou, protože ten zákazník neznal jeho jméno.

Scházeli jsme se každej den na Hasenheide a pak jsme většinou chodili ke mně domů. O odvykání jsme už moc nemluvili, protože jsme spolu byli děsně šťastný. Dělalo mi ale čím dál, tím větší potíže všechno to utajit. Otec zpřísnil kontroly a zaměstnával mě pořád novejma a novejma úkolama. Potřebovala jsem čas na svou arabskou partu, abych dostala fet i pro Detlefa. Na toho jsem ale taky chtěla mít čas. Začínalo mi to všechno přerůstat přes hlavu.

Neviděla jsem nakonec jiný východisko, než jet vždycky přes poledne na stanici ZOO a udělat jednoho zákazníka. Zatajila jsem to i Detlefovi. Jenomže dobrá nálada se ztrácela, začal zase obvyklej heráckej kolotoč. Těch pár volnejch dnů, který má člověk vždycky po odvykání — beze strachu před absťákem a bez potřeby mít pořád fet — bylo po každým odvykání míň a míň.

Asi tejden potom, co se vrátil Detlef, se na Hasenheide objevil Rolf, ten teplouš, u kterýho Detlef bydlel. Vypadal děsně zničeně a jen řek: „Detlefa sbalili.“ Dostali ho při jedný razii a hned mu přišili ty šeky. Prásknul ho překupník.

Šla jsem na záchod na Ilermannplatzu a nejdřív jsem se vybrečela. Z naší nádherný budoucnosti už zase nic nebylo. Znovu jsem viděla všechno úplně realisticky, nebo spíš úplně beznadějně. Pak jsem ale dostala hlavně strach z absťáku. Nedokázala jsem v tom stavu klidně sedět s Arabama. Žvejkat slunečnicový semínka a čekat, až na mě zbyde nějaký to šňupnutí. Jela jsem na stanici ZOO. Sedla jsem si na římsu výkladní skříně železniční kanceláře a čekala na zákazníka. Vůbec nikdo tam ale nebyl, protože v televizi zrovna vysílali nějakej dobrej fotbal. Ani žádnej kanak v dohledu.

Pak přišel na stanici jeden chlap, kterýho jsem znala. Heinz, bejvalej stálej zákazník Stelly a Babsi. Ten, co vždycky platí háčkem, dá k tomu i stříkačku, ale chce se za to s holkou vyspat. Od chvíle, kdy jsem věděla, že Detlef bude dlouho ve vězení, mi to bylo úplně jedno. Šla jsem k němu, a protože mě nepoznal, řekla jsem; „Já jsem Christiana, kamarádka Stelly a Babsi. Hned mu to došlo a zeptal se, jestli bych s nim nešla. Nabídnul mi dvě půlky půlek. Platil vždycky v naturáliích, což na něm bylo to nejpříjemnější. Dvě půlky půlek nebyly špatný, dělalo to v přepočtu osmdesát marek. Usmlouvala jsem ještě peníze navíc na cigarety a colu a pak už jsme jeli.