Na Lehniner Platz koupil Heinz nejdřív fet, protože už mu došly jeho zásoby. Bylo děsně legrační koukat se, jak se tenhle účetnickej typ, trochu se taky podobal ministru obrany Leberovi, prochází mezi herákama. Ale vyznal se. Měl svou stálou dýlerku, která mu vždycky prodávala super čistej fet.

Měla jsem už děsnou chuť na šlehnutí, pomalu jsem dostávala absťák a nejradši bych si to dala hned ve voze. Ale Heinz mi háčko nedal.

Musela jsem se jet nejdřív podívat do jeho papírnictví. Vytáhnul jednu zásuvku a vyndal fotky. Dělal je sám. Přiblblý porno. S aspoň tuctem holek. Byly na těch fotkách celý nahý nebo to byly jenom detaily mezi nohama. Myslela jsem si: „Ubohý, blbý prase.“ A taky jsem myslela na ženskýho doktora. Ale hlavně na fet, kterej měl ten prokletej chlap pořád jestě v kapse. Pořádně jsem se podívala jen na fotky, na kterejch byly Stella a Babsi v plný akci s Heinzem.

Řekla jsem: „Bezvadný fotky. Ale teď už jdem na to. Musím si píchnout.“ Šli jsme nahoru do jeho bytu. Dal mi půlku půlky a dostala jsem i lžíci na převaření. Omlouval se mi, že už nemá ani jednu malou lžičku. Všechny si postupně s sebou odnesly heračky. Vrazila jsem do sebe celou jednu půlku půlky a on mi ještě přines flašku piva. Pak mi dal asi čtvrt hodiny pokoj. Měl s heračkama dost zkušeností a věděl, že čtvrthodinu po píchnutí potřebujou klid.

Jeho byt vůbec nevypadal jako byt obchodníka. Babsi a Stella vždycky říkaly, že Heinz je obchodník. Ve starý skříni mu visely kravaty a všude se válely kýčovitý porcelánový krámy a opletený láhve od italskýho vína. Záclony zažloutlý špínou byly zatažený, aby do toho zasviněnýho bytu nikdo neviděl. U stěny stály dva k sobě přiražený gauče, na kterejch jsme se nakonec uvelebili. Neničí tam žádný povlečení, jen kostkovanou deku s třásněma.

Ten Heinz nebyl právě nepříjemnej, jenže měl bohužel větší trpělivost než já. Tak dlouho mi nedal pokoj, až jsem se s ním skutečně vyspala, abych už od něho konečně měla klid a mohla jít domů. Trval na tom, že z toho musím taky něco mít, takže jsem to alespoň předstírala. Za to, co platil, to stálo.

Po Stelle a Babsi jsem se teda i já stala stálou Heinzovou holkou. Připadalo mi to dost praktický, protože jsem s ním ušetřila spoustu času. Nemusela jsem celý hodiny posedávat u Arabů, abych dostala jedno směšný šňupnutí, nemusela jsem čekat na stanici ZOO na zákazníky, nemusela jsem si kupovat fet. Takže jsem ve zbejvajícím čase docela dobře stihla obstarat domácnost, holuby a nákupy.

Byla jsem u něho skoro každý odpoledne a už jsem proti němu ani nic neměla. Měl mě svým způsobem rád. Pořád mi říkal, že mě miluje, a já mu musela opakovat, že ho taky miluju. A byl děsně žárlivej. Pořád měl strach, abych nešla zase na stanici. Byl docela milej.

Nakonec to byl jedinej člověk, se kterým jsem si mohla povídat. Detlef byl ve vězení. Sernd byl ve vězení. Babsi v Narkononu. A Stella zmizela z povrchu zemskýho. Matka už o mně určitě nechtěla ani slyšet. A otci jsem musela pořád lhát. Každá věta, kterou jsem mu řekla, byla lež. Jedině s Heinzem jsem mohla mluvit úplné o všem, nemusela jsem mít před ním žádný tajemství. Jediný, o čem jsem s ním nemohla mluvit, byl můj vztah k němu.

Někdy, když mě vzal Heinz do náruče, mi bylo skutečně dobře. Měla jsem pocit, že mě respektuje, a to už pro mě něco znamenalo. Kdo jinej mě vlastně respektoval? Když jsme nebyli na jeho špinavým gauči, připadala jsem si spíš jako jeho dcera než jako milenka. Ale chtěl, abych na něho měla pořád víc času, abych byla v jednom kuse s ním. Musela jsem mu pomáhat v obchodě a předváděl mě svejm takzvanejm přátelům. Skutečnýho přítele neměl ani jednoho.

Čas strávenej s Heinzem mi chyběl jinde. Musela jsem se pěkně otáčet. Otec byl čím dál tím nedůvěřivější.

Pořád čmuchal v mejch věcech. Musela jsem si dávat pozor, abych nepřinesla domů něco podezřelýho. Všechny telefonní čísla a adresy, který měly něco společnýho s mou rolí heračky a prostitutky, jsem musela šifrovat. Heinz například bydlel ve Waldstrasse, takže jsem si do svýho zápisníku namalovala několik stromečků. Domovní a telefonní čísla byly zašifrovaný jako početní úlohy. Telefonní číslo 395 4773 bylo napsáno takhle: 3,95 marek plus 47 feniků plus 73 feniků. To všechno jsem pěkně sečetla. Takže jsem si taky tu a tam trochu opakovala matiku.

Jednoho dne Heinz zjistil, co se stalo se Stellou. Byla ve vězení. Nic jsem o tom nevěděla, protože jsem neměla vůbec čas a ani důvod jít na stanici nebo na plac. Heinze ta zpráva dost vyděsila. Ne kvůli Stelle. Dostal najednou strach z fízlů. Bál se, že by ho mohla Stella prásknout. Při tý příležitosti jsem se dověděla, že už dřív po něm šli kvůli svádění nezletilejch a tak. Zatím se vůbec nevzrušoval, i když už měl záznam. Říkal, že má nejlepšího advokáta v Berlíně. Ale teď mu dělalo starosti, že by Stella mohla říct, jak platí holkám fetem.

Já byla taky vyděšená. Stejné jako on jsem si vůbec nedělala starosti o ubohou Stellu, ale o sebe. Když ji mohli zabásnout ve čtrnácti letech, tak přijdu při nejbližší příležitosti na řadu taky já. A na lapák jsem teda fakticky chuť neměla.

Zavolala jsem do Narkononu, abych tu novinku řekla Babsi. Telefonovala jsem s ní skoro každej den. Terapie v Narkononu se jí docela líbila, už dvakrát ovšem zdrhla, aby si mohla šlehnout. Když jsem ji tam teď zavolala, řekli mi, že je v nemocnici ve Westendu. Se žloutenkou.

Babsi na tom byla vždycky jako já. Zrovna jako teď, sotva začala vážně s odvykáním, musela dostat žloutenku.

Taky už mockrát zkoušela nechat toho. Naposled jela dokonce s nějakým terapeutem až do Tilbingenu, aby se tam léčila. Před cestou si ještě na poslední chvíli píchla jednu dávku, protože slyšela, že je to tam pěkně tvrdý. I fyzicky na tom byla stejné mizerně jako já. Obě jsme se navzájem pořád sledovaly. Jedna na druhý jsme mohly poměrně přesně pozorovat, jak je to s náma špatný. Protože my dvě jsme si byly děsně podobný.