A tak jsem se přiští dopoledne vydala za Babsi do nemocnice ve Westendu. Spolu s Janie, mým psem, jsem jela až na Theodor-Heuss-Platz a odtamtud jsme už běžely pěšky. Ve Westendu je to docela pěkný. Fantastický vily a spousta stromu. Vůbec jsem netušila, že je u nás v Berlíně něco takovýho. Uvědomila jsem si, že vlastně Berlín vůbec neznám. Znala jsem akorát Gropiusstadt a jeho okolí, malou čtvrť v Kreuzbergu, kde teď bydlela matka, a pak ještě ty čtyři místa, kde se scházej heráci. Lilo jako z konve. Janie a já jsme promokly na kůži. Ale docela se nám to líbilo, měly jsme radost z tý spousty stromů a já jsem se hlavně těšila na Babsi.

V nemocnici jsme nejdřív narazily na problém, kterej mě předtím nenapadnul. Janie samozřejmě nesměla dovnitř. Ale vrátnej byl docela fajn. Vzal si ji k sobě do budky. Ukázal mi, kterým směrem mám jít, a prvního doktora, na kterýho jsem narazila, jsem se zeptala, kde najdu Babsi. Řek: „To bychom taky rádi věděli.“ Přej utekla už včera. A taky mi řek, že bude v nebezpečí života, když si teď vezme nějakou drogu, protože nemá doléčenou žloutenku a játra jí ještě moc nepracujou.

Šla jsem s Janie zpátky na podzemku. Myslela jsem na to, že Babsi má zničený játra asi tak jako já. Protože my dvě jsme na tom byly vždycky stejně. Chtěla jsem ji najít. Zapomněla

jsem na všechny hádky mezi náma. Říkala jsem si, že teď se navzájem potřebujeme. Kdyby se mi svěřila, možná že bych ji pak přemluvila, aby se vrátila do nemocnice. Ale pak jsem vystřízlivěla, Babsi se teď stejně do nemocnice nevrátí, když už je dva dny pryč, a určitě jede v háčku. Věděla jsem to podle sebe. Já bych se taky nevrátila. Byly jsme si děsně podobný. A kde bych ji vlastně měla hledat. Buď někde loví chlapy, nebo je na placu anebo taky u nějakýho svýho chlapa doma. Neměla jsem dost času na to, abych ji všude hledala, protože mě otec doma kontroloval telefonem. A tak jsem se zachovala podle starý herácký morálky: Každej herák myslí nejdřív především na sebe. Jela jsem domů. Neměla jsem chuť někde lítat, protože mi zbylo ještě dost fetu od Heinze.

Druhej den dopoledne jsem šla dolu pro noviny, každý ráno jsem si nosila Bild Zeitung. Vlastně vod tý doby co jsem přestala dostávat od matky výstřižky o mrtvejch herácích. Tak nějak podvědomě jsem ty zprávy v novinách hledala, byly pořád menší, protože mrtvejch přibejvalo. Čím dál častěji jsem znala jména těch, který našli s jehlou v žíle.

Mazala jsem si teda to ráno chleba marmeládou a listovala v Bildu. Bylo to hned na první stránce. Titulek jako hrom: „Bylo jí teprve čtrnáct.“ Hned jsem věděla, co bude následovat. Už jsem to nemusela číst dál. Babsi. Tušila jsem, co je tam asi napsaný. Nezmohla jsem se na jedinou slzu. Jako bych umřela, jako by v těch novinách psali vo mý smrti.

Šla jsem do koupelny a píchla jsem si. Teprve potom jsem mohla trochu brečet. V posteli jsem ještě vykouřila jednu cigaretu, abych vůbec byla schopná dočíst tu zprávu do konce. Popisovali to jako děsnou senzaci: Injekční stříkačka z umělé hmoty ještě vězela v žíle levé ruky mladé dívky— žákyně Babette D. (14) z Schonnebergu - byla mrtvá. Tato dosud nejmladší oběť drog byla nalezena jedním svým známým v bytě na Brotteroder Strasse. Nadjy R. (36) sdělil policii, že dívku poznal v diskotéce Sound na Genthiner Strasse. Protože neměla kam jít spát, vzal ji s sebou do svého bytu. Babette je čtyřicátou šestou obětí drog v Západním Berlíně v tomto roce.“ A tak dál. Popsali to všechno pěkně drasticky. A taky přiblble, jak se v novinách vždycky píše o herácích. Dokonce i v těch byla spousta keců o Babsi, protože byla zatím nejmladší mrtvá narkomanka v Německý spolkový republice.

Někdy okolo poledne jsem se trochu vzpamatovala a měla jsem už jenom děsnej vztek. Byla jsem přesvědčená, že nějakej podvraťák jí prodal špatnej fet, možná heroin pajcovanej strychninem. V poslední době se takhle šizená droga vyskytovala na trhu čím dál častějc. Sedla jsem na podzemku a jela na policii. Vrazila jsem bez zaklepání k Schipkeový do kanceláře. A všechno jsem vyžvanila. Řekla jsem jí. co jsem věděla o dýlerech, který prodávaj špatnej fet, o pasácích namočenejch do obchodu s háčkem a všechno o Soundu. Vypadala, že ji to moc nezajímá. A nakonec mi řekla jako obvykle: „No, tak zase příště. Christiano.“

Říkala jsem si, že policajtům je stejně úplně fuk, jestli někdo prodává mizernej fet nebo ne. Ty jsou jen rádi, že můžou ze svejch záznamů škrtnout zase jednoho heráka. Přísahala jsem si, že musím najít vraha Babsi.

Ten chlap, u kterýho Babsi našli, nepřipadal v úvahu. Byl v pořádku. Rád se ukazoval s mladejma holkama. Už mě taky jednou svez po městě ve svým sporťáku, pozval mě na oběd a dal mi peníze. Spát chtěl jen s tou, která na to skutečně měla chuť. U mě by samozřejmě čekal věčně. Byl to sice obchodník, ale nikdy nepochopil, že prostituce je taky jenom obchod.

Šla jsem teda na baby-stop na Kurfürstenstrasse, abych vydělala hodně peněz a mohla vyzkoušet fet od všech podezřelejch dýlerů. Pak jsem lítala po placu, koupila od několika dýlerů háčko a nakonec jsem se totálně sjela. Stejně nikdo nevěděl, od koho si Babsi koupila poslední fet. Anebo to nikdo nechtěl vědět. Namlouvala jsem si, že honím vraha Babsi, ale fakticky jsem se jenom chtěla zbavit výčitek svědomí. Řekla jsem si: „Musíš toho hnusnýho sviňáka najít, i kdybys přitom měla sama zhebnout.“ Tak jsem aspoň neměla strach, když jsem si vzala moc fetu.

Berndt Georg Thamm,

vedoucí psychosociální poradny Charitativního spolku v Západním Berlině

Horst Brömer,

psycholog a referent pro toxikomanii organizace Caritas

Podíl dvanáctiletých až šestnáctiletých mezi toxikomany v Německé spolkové republice a v Západním Berlíně stoupl podle našich odhadů během posledních tří let z nuly na dvacet procent. Christiana je tedy typickou reprezentantkou této nové skupiny, na níž se zaměřili obchodníci s heroinem, stejně jako její přítelkyně Babsi, která k nám do poradny přišla v roce 1977 a za dva měsíce nato zemřela na předávkování heroinem. Nemohli jsme tomu čtrnáctiletému děvčeti pomoci. Mezitím se na nás obrátila také Stella a jiní narkomani z Christianiny party. Jejich na jedné straně nápadné agresivní sklony a na druhé straně ještě infantilní potřeba ochrany, uznání, náklonnosti a lásky jsou typické příznaky dětských konzumentů heroinu.