Čtrnáctiletou Babsi k nám do poradny přivedla její rodina v březnu 1977. Chovala se jako malá nešťastná dívka, která se ještě drží maminčiny sukně. Ve skutečnosti už zažila všechny výšky a hloubky narkomanské kariéry.

Každý narkoman se chce v jistých okamžicích osvobodit od všech tlaků heroinu - prostituce, kriminálních činů, fyzického úpadku. Starší narkomani, kteří se stali závislými na droze v sedmnácti, osmnácti, devatenácti letech, se obracejí po mnoha neúspěšných vlastních pokusech o pomoc k odborníkům. Celková nabídka této pomoci - poradny, léčebny, psychoterapie - je zatím určena spíše dospělým narkomanům. Základní myšlenkou je tu pomoc k sebezáchraně na základě absolutní dobrovolnosti.

Okolo padesáti tisíc německých narkomanů má k dispozici asi sto osmdesát státních, respektive městských a tisíc sto soukromých míst na terapii v různých léčebnách, klinikách atd., kde jsou léčeni v podmínkách přísného režimu. Spolehlivá čísla o úspěšnosti terapií neexistují, avšak odhaduje se, že nejméně osmdesát procent všech léčených se znovu vrací k drogám, mimo jiné proto, že se po odvyknutí vracejí do stejných podmínek a vztahů, které je k droze přivedly.

Progresivně stoupající skupina dvanáctiletých až šestnáctiletých narkomanů je bez šance na léčbu. Tyto děti jako Babsi sice přicházejí na nátlak svých rodin, úřadu pro mládež nebo jiných institucí do poraden, zásadně však odmítají přísný řád léčebných zařízení a nesplňují tak rozhodující podmínku pro přijetí, a to dobrovolnost.

Od těch, kteří se po léčbě zase vrátili k heroinu, slyší vyprávět „hororové příběhy“ o terapii. Také Babsi měla k naší poradně vyhraněnou nedůvěru, která nezmizela ani během našich vzájemných rozhovorů. Přetrvával v ní jen strach, abychom ji někam nestrčili proti její vůli. Pro každého narkomana je rozhodnutí jít se léčit, skutečně velmi těžké. Trpí drogovou závislostí se všemi přidruženými důsledky, ale už si na toto utrpení zvykl. V psychoterapeutické komuně se musí vzdát nejenom známého prostředí a důvěrných přátel, ale musí navíc přijímat pokyny druhých, co má dělat, čeho má zanechat, včetně zásahů do osobní svobody. Aby symbolizoval svůj rozchod s narkomanským prostředím, musí si například nechat ostříhat vlasy nakrátko, odložit oblečení typické pro narkomany a vzdát se i „progresivní“ hudby, která ho až dosud stimulovala.

Účes, móda a hudba mají pro čtrnáctiletého narkomana mnohem vyšší hodnotu než pro dvacetiletého. Třeba se už dva roky se svými rodiči hádal o dlouhé vlasy, přiléhavé džíny a gramofonové desky. A teď má všechny tyto atributy, s nimiž si u přátel a známých vybojoval uznáni, obětoval jako vstupenku do terapeutické budoucnosti, která mu už tak nahání hrůzu. To vše, podle našeho názoru, tyto děti nezvládají.

Emocionální struktura dětských narkomanů není ještě upevněna. Pohybují se v dětském snění a jsou dezorientováni chováním dospělých, od kterých čekají ochranu a bezpečí, jenže ti musí přizpůsoboval své chování konkurenčnímu boji. Tato rozervanost dítěte v pubertálním věku je „ vyrovnávána“ psychickým i fyzickým návykem na drogu. Dětští narkomani neprocházejí zkušenosti postupného vysvobozování a vymaňování z rodičovského vlivu a dlouhého vývoje k samostatnosti, v této kritické fázi životu se naučili od skutečnosti jen utíkat.

Přes tvrdé životní podmínky, v nichž se musí dvanácti až šestnáctiletí mezi narkomany prosazovat, zůstávají na emocionální úrovní dítěte. Jsou tedy také odpovídajícím způsobem tvrdohlaví a trucovití, když se mají podrobit dnešním terapeutickým metodám, které jsou nepřiměřené jejich mentalitě.

Také Babsi nebyla schopna podřídit se všem podmínkám dlouhodobé terapie, i když jsme se jí v dlouhých rozhovorech snažili na tento krok připravit. Po jejím fyzickém odvykáni na berlínské zemské nervové klinice jsme ji dopravili do léčebny v Tubingenu, která jako jedna z mála těchto zařízení přijímá ve výjimečných případech příslušníky její věkové skupiny. My můžeme léčbu pouze zprostředkovat, o přijetí samém rozhodují až v léčebně. Na cestě do Tubingenu dávala Babsi najevo příjemné vzrušení a zvědavost. Po celou dobu jsme se bavili o Bohu a světě. Fyzické odvykání zvládla s radostí a sebevědomím. Teprve když jsme se blížili k Titbingenu, začala být nervózní a neklidná.

Po příjezdu byla Babsi přivítána jednim bývalým narkomanem a zavedena do speciálního pokoje určeného nováčkům. Ale ještě než došlo k přijímacímu rozhovoru, rozhodla se Babsi k návratu do Berlína. Viděla, do jakých důsledků léčba jde: její zavazadla, oblečení i ona sama - vše bylo podrobeno pečlivé prohlídce, zda nejsou někde ukryty drogy. Navíc si měla nechat ostřihat své dlouhé vlasy. Když viděla přicházet holiče s nůžkami, přestala spolupracovat. Pracovnice terapeutické léčebny se ještě jednou intenzivně snažila na Babsi zapůsobit, nepodařilo se jí však změnit její rozhodnuti. Bylo by nesmyslné držet Babsi v Tubingenu proti její vůli, protože se terapii bránila, a byla tak nebezpečím pro ostatní pacienty. Mimoto by pravděpodobné využila první příležitosti k útěku.

Babsi zemřela čtyřiačtyřicet dní poté na předávkování heroinem a stala se lak nejmladší z oficiálních obětí heroinu v Berlině v roce 1977.

Babsina smrt utvrdila přesvědčení, že je nezbytné nutně konečně rozšířit dosavadní péči pro starší toxikomany i na dvanácti až šestnáctileté, modifikovat jí nebo vybudovat novou.

Aniž bychom chtěli situaci dramatizovat, stojí práce s narkomany u nás na rozcestí. Když zůstane vše při starém, unikne tato věková skupina všem snahám o záchranu. Musí být proto vypracována nová koncepce terapie, která bude vycházet speciálně ze situace dětí a omezí princip dobrovolnosti. Když se nám to nepodaří, nebudou dětské oběti heroinu u nás, stejně tak jako ve Spojených státech, brzo žádnou výjimkou.

Samotní pracovníci poraden a léčeben nemohou ovšem tento problém vyřešit, stejně tak ani policie. Problém nelze také redukovat na jakýsi individuální patologický proces ve smyslu duševní choroby či rozpadu osobnosti, který stačí jen zřetelně určit a vymezit.

Aní nejlepší terapie neumí dělat zázraky a skutečně pomáhá jen malému množství narkomanů.