Za pár tejdnů přitáhli pro změnu zedníci. Začali náš kopec obezdívat, zacementovávat a zaasfaltovávat. Z našeho báječnýho kopce udělali schodiště. Asfaltový cestičky přetínaly skoro všechny sjezdovky. Na plošinu položili betonový desky. A jeden proužek trávníku nechali jako dráhu na sáňkování.

V létě už byl kopec úplně k ničemu. A v zimě byla sjezdovka životu nebezpečná. Ale ze všeho nejhorší bylo dostat se nahoru. Muselo se lízt přes kamenný plošiny a po schodech, který byly pořád pokrytý ledem. A tak jsme to odnášeli rozbitejma kolenama, boulema na hlavě, a když to dopadlo špatně, taky otřesem mozku.

V Gropiusstadtu to bylo zkrátka čím dál lepší. Když jsme se sem přistěhovali, nebylo to velkolepý modelový sídliště ještě hotový. Mimo věžákovou část bylo všechno ostatní ještě nedodělaný. Při malejch vejletech do okolí, který jsme už i my menší děti začaly podnikat, jsme za sídlištěm objevily naprostej ráj na hraní.

Nejhezčí to bylo u zdi, která nebyla daleko od Gropiusstadtu. Byl tam takovej pruh zeleně, říkali jsme tomu lesík, nebo taky Země nikoho. Byl sotva dvacet metrů širokej a aspoň kilometr a půl dlouhej. Stromy, keře, tráva vysoká jako my, starý prkna, jámy plný vody.

Šplhali jsme tam, hráli na schovávanou, připadali jsme si jako průzkumníci, který každej den objevujou v pralese něco novýho. Dokonce jsme si tam mohli udělat i táborák, opíct si brambory a dávat kouřový znamení.

Jenže pak si někdo všim, že si tam chodíme hrát. A zase narukovali dělníci, aby udělali pořádek. Rozestavěli cedule se zákazama. Už se tam vůbec nic nesmělo, všechno bylo zakázaný: jezdit na kole, lízt na stromy, nechat volně běhat psy. Policisti, který pořád kolem zdi courali, dohlíželi na dodržování zákazů. Údajně byla naše Země nikoho územím chráněnýho ptactva. O něco pozdějc z ní udělali skládku odpadků.

Pak tam bylo ještě starý smetiště, zasypaný hlínou a pískem. To taky nejdřív obehnali ostnatým drátem a pak vysokým plotem, dokud tam nezačali stavět vyhlídkovou restauraci.

Hezký to bylo taky za sídlištěm na polích, který nikdo neobdělával. Rostlo tam ještě obilí, chrpy a vlčí mák, tráva a kopřivy tak vysoký, že nám z nich ani hlava nekoukala. Pole vykoupil stát, aby se tam udělal park a sportoviště. Kus po kuse to začali oplocovat. Jedno starý pole si přivlastnila jízdárna, na druhým udělali tenisový kurty. A pak už jsme skutečně neměli kam z Gropiusstadtu utýct.

Do jízdárny jsme se sestrou už taky skoro nechodily. Dřív se mohlo na koni jet, kam člověk chtěl. Pak na všech silnicích a cestách ježdění zakázali. Vybudovali totiž speciální jezdeckou stezku. Vysypali ji krásně pískem a vůbec ji udělali tak, jak má správná cesta pro koně vypadat. Určitě to stálo spoustu peněz. Jenže ta cesta vedla přímo podél železnice. Mezi plot a koleje se vešli sotva dva koně. Takže jste jeli na koni a kolem vás si to hnaly nákladní vlaky s uhlím. Asi neexistuje kůň, kterej by se neplašil, když pár metru od něj dělá randál vlak. Koně tam stejně nechtěli chodit. Ty, co tu cestu stavěli, si zřejmě mysleli, že kůň nemůže vlízt pod vlak. Ale já jsem na tom naštěstí byla líp než ostatní děti, protože jsem měla svoje zvířata doma. Svý tři myšky jsem si brala často na pískoviště. V řádu na hřišti nebylo nic o tom, že „myši jsou zakázány“. Stavěli jsme jim v písku chodbičky a jeskyně a nechávali je tam běhat.

Jednou odpoledne mi utekla myš na trávník, na kterej jsme nesměli vstoupit. Už jsme ji nenašli. Byla jsem z toho smutná. Ale utěšovala jsem se tím, že venku se jí to jistě líbí víc než v kleci.

A právě ten večer přisel otec do dětskýho pokoje, podíval se do myší klece a mě překvapilo, že se zeptal: „Jak to, že jsou tu jen dvě?“ Nevětrila jsem žádný nebezpečí, připadalo mi dokonce směšný, že se na to ptá, protože otce neměl myši rád, pořád říkal, že bych je měla dát pryč. Vyprávěla jsem mu, jak mi myš utekla z pískoviště.

Otec se na mě díval jako šílenec. Hned jsem věděla, že bude řádit. Začal řvát a mlátit mě. Zuřivě mě tlouk a já, protože jsem neměla kam utýct, jsem byla uvězněná v posteli. Ještě nikdy mě tak nemlátil, myslela jsem, že mně zabije. Když začal třískat taky sestru, instinktivně jsem se pokusila skočit k oknu. Myslím, že bych asi vyskočila ven z jedenáctýho patra.

Ale otec mě chytil a hodil zpátky na postel. Matka jako vždycky stála ve dveřích a brečela, ale já ji vůbec neviděla. Všimla jsem si jí teprve, když se vrhla mezi mě a otce. Bušila do něj pěstma.

Byl úplně bez sebe. Mlátil ji a ona couvala na chodbu. Šel za ní. Pokusila se utýct do koupelny a zamknout za sebou. Ale otec ji chytil za vlasy. Ve vaně bylo jako každej večer namočený prádlo. Na pračku jsme se tenkrát ještě nezmohli. Otec strčil matce hlavu do vany. Nějak se jí podařilo vyklouznout mu. Nevím, jestli ji otec pustil, nebo jestli se mu vykroutila.

Otec, bílej jako smrt, zmizel v obýváku. Matka šla do šatny a oblíkla si kabát. Bez jedinýho slova odešla.

To byl snad nejstrašnější okamžik mýho života, když matka jen tak, aniž by nám cokoliv řekla, odešla z bytu a nás tam nechala. Nejdřív jsem myslela, že se otec zase vrátí a znova nás bude mlátit. Ale v obýváku bylo ticho, bylo slyšet jen puštěnej televizor.

Vzala jsem sestru k sobě do postele. Pevně jsme se objaly. Sestře se chtělo čurat. Neodvážila se vyjít z pokoje a strachy se celá třásla. Nějak se mi podařilo dostat ji do koupelny. Otec nám z obýváku řek „dobrou noc“.

Druhej den ráno nás nikdo nevzbudil. Nešly jsme do školy. Dopoledne se vrátila matka. Skoro vůbec nemluvila. Spakovala pár našich věci, strčila Petra, našeho kocoura, do tašky a řekla mi, abych vzala Ajaxe na řemínek. Pak jsme šli na podzemku. Příští dny jsme bydleli u matčiny kolegyně z práce. Matka nám vysvětlila, že se chce dát rozvíst.

Byt byl moc malej pro nás pro všechny, matku, sestru, Ajaxe, Petra a mě. Kolegyni jsme v každým případě po několika dnech lezli pořádně na nervy. A tak nás matka zase sbalila, sebraly jsme zvířata a jely zpátky do Gropiusstadtu.