Destrukce rodinného života nebezpečně pokročila. V Západním Berlíně jsou již posíláni do rodin takzvaní rodinní pomocníci (sociální pracovníci, psychologové, studenti). Ti zaznamenávají v rodinách nepředstavitelnou bídu vzájemných vztahů, které jsou redukovány na mlčenlivou existenci vedle sebe nebo proti sobě. Stoupající počet rozvodů, soustavné sledování televize ve volném čase, sebevraždy, alkohol, farmaceutické „životabudiče“ - to je prostředí, s nímž se musí dospívající kromě svých pubertálních problémů vyrovnat. Takové dítě se pohybuje v labyrintu s mnoha východy a s vestavěnými překážkami, kterými je například rodičovský dům, možnost využíváni volného času, představa zaměstnání, tlak na výkon ve škole, sexualita a sny. Je otázka, jak to všechno zvládne. Východisko může být v partě alkoholiků, náboženské sektě nebo mezi narkomany. Není nebezpečnější, ale také účinnější drogy, která by tak rychle „ řešila“ všechny problémy, jako heroin.

Rozhodující překážkou pro mladistvé, ohrožené drogovým návykem, je vysoká cena heroinu. Obchodníci s narkotiky se proto stále více zaměřují na dívky; podíl dvanácti až šestnáctiletých konzumentek heroinu v posledních letech ve srovnání s mladými narkomany udělal doslova skok nahoru. Vzhledem k tomu, že získávají potřebně prostředky prostitucí, mohou děvčata drogu lépe zaplatit. Prodavači heroinu je proto záměrně na drogu zvykají.

Často to začíná velmi jednoduchým způsobem v diskotékách. Přichází dobře vyhlížející mladý muž, oblečený podle módy, která udává tón v diskotéce, a seznamuje se s mladými děvčaty. Těm se libí, protože je cool, a on rozdává záměrně gratis první heroinově šňupnutí. Udělá to pak ještě několikrát a nový konzument heroinu je získán. Ten pak případně drogu dále rozšiřuje mezi svými přáteli.

Tak vypadá obvykle získávání zákazníků ze strany malých překupníků, kteří na rozdíl od obchodníků ve velkém jsou sami závislí na drogách a ziskem stačí sotva pokrýt své výdaje na živobytí, často také jen vlastní spotřebu heroinu. Ke své činnosti nepotřebuji žádnou velkou výmluvnost. Ochota riskovat je u mladistvých veliká. V pochopitelné snaze vyvzdorovat si „ vlastní“ zážitky ve světě, který jim skýtá stále měně skutečných možnosti něco prožít, chytají se mladiství, a stále častěji i děti, ,,pomocné“ ruky obchodníka s narkotiky a díky jeho heroinové dávce zpočátku skutečné získávají všeobjímající pocit štěstí a úlevy.

Vzhledem k tomu, že tento pocit je ostrým a zdánlivě pozitivním protikladem jejich reálné situace, jsou o to méně ochotni vzdát se tohoto drogového opojení. Po trojím požití heroinu se stávají psychicky závislými. Podle toho, jak často dochází k požívání heroinu, vzniká za několik týdnů fyzická závislost. A od té chvíle se již člověk nemůže bez heroinu obejít, aniž by neprožíval mučivé abstinenční příznaky, a stává se stálým zákazníkem obchodníka s narkotiky. Většina narkomanů se pak již nedá zachránit. Na místo jednoho zatčeného malého obchodníka nastupuje již druhý den další. Vysněným cílem každého narkomana je vlastní obchodováni s heroinem, neboť tak lze pohodlněji financovat svůj návyk, na rozdíl od krádeží a prostituce. To tedy znamená, že s každým zákazníkem získává obchod s drogami i potenciálního prodavače. V Západním Berlíně nacházíme již čtrnácti až šestnáctileté maloobchodníky s narkotiky.

Na venkově je problematika drog ještě velmi podceňována. Mezi jiným proto, že narkomani zde nevystupují tak na veřejnost jako v oblastech s velkou koncentrací obyvatelstva. Mnozí mladiství z venkova, kteří se stanou závislými na drogách, se dříve či později stěhuji do velkoměst, protože ve svých rodištích nemají dlouhodobě žádnou možnost získat potřebné peníze. Ženy a dívky žene narkomanie téměř bez výjimky k prostituci. Většina mužských narkomanů se specializuje na krádeže a loupeže, jedni na vloupání do skladů, učebních dílen, na vykrádáni automobilů, jiní na krádeže v obchodních domech a také kapesní krádeže. Každý z nich má svého překupníka či jiné odbytiště pro černý obchod s kapesními kalkulačkami, magnetofony, elektronickým zbožím, fotoaparáty, lihovinami a tak dále. Nezávisle na skutečné hodnotě ukradeného zboží zisk jen zřídkakdy přesahuje sumu nutnou pro nakoupení denní dávky heroinu, což znamená, že narkoman krade na objednávku.

Při potřebě získat denně čtyřicet až dvě stě marek vládne mezi narkomany permanentní nedostatek peněz. Tlak, který je nutí obstarávat si denně nanovo potřebnou sumu peněz, vede k jejich zhrubnutí, brutalitě, agresi a izolaci. Přes stálé zvyšováni dávky se euforizující účinek postupně snižuje a nakonec zcela mizí. Narkoman pak fetuje jenom proto, aby předešel strašlivým abstinenčním příznakům.

Už jsem se ani nenamáhala něco otci předstírat. Stejně to dávno tušil. Myslím, že jenom čekal na poslední důkaz. Nakonec ho skutečně dostal. Když jsem jednou večer neměla fet na druhej den ráno a nemohla jsem ven, protože otce zůstal doma, zavolala jsem tajně Heinzovi a domluvila jsem se s ním, že se setkáme příští den v Gropiusstadtu. Otec mě nachytal s Heinzem před Schluckspechtem. Heinz ještě stihnul zdrhnout. Ale otec našel fet, kterej jsem od něho dostala.

Hned jsem mu všechno vyklopila. Především chtěl vědět všechno o Heinzovi. Už jsem neměla sílu lhát. Otec mi poručil, abych si s ním domluvila schůzku druhej den na Hasenheide, kde mi měl dát zase fet. Pak otec zavolal fízly, všechno jim řek a trval na tom, aby Heinze při setkání na Hasenheide zatkli. Policajti mu řekli, že by se musela na Hasenheide udělat razie, a to nejde zorganizovat ze dne na den. Neměli zkrátka náladu zatýkat nějakýho „svůdce dětí“, jak řek otec, stálo by je to moc námahy. Já byla samozřejmě ráda, že jsem nemusela sehrát tu blbou roli práskače.

Vždycky jsem si myslela, že mě otec přizabije, až zjistí, že jsem ho celou dobu obelhávala. Ale otec reagoval úplně jinak. Byl spíš zoufalej. Skoro jako matka. Mluvil na mě hrozně hezky. Jako kdyby pochopil, že to neni tak jednoduchý přestat s háčkem, i když člověk opravdu chce. Vždycky si dělal naděje, že se mu podaří dostat mě na správnou cestu.

Přístí den mě zase zavřel v bytě. Janie vzal s sebou. Dostala jsem děsnej absťák. Už v poledne jsem si myslela, že to nevydržím. Najednou zavolal Heinz. Snažně jsem ho prosila, aby mi přines fet. Neměla jsem klíče, a tak jsem chtěla spustit z jedenáctýho patra provaz. Nakonec jsem ho ukecala. Jako protislužbu ode mě požadoval, abych mu zpátky po provaze poslala milostnej dopis se spodníma kalhotkama. Nikdy nedával fet zadarmo. Byl totiž obchodník.

Začala jsem snášet všechny provazy a šňůry, který jsem v bytě našla. Obvazy, šňůry na prádlo, pásky od županů. Musela jsem to všechno svázat a pořád zkoušet, jestli už šňůra vystačí na jedenáct pater. Pak jsem ještě naškrábala ten dopis. To už jsem měla pořádnej absťák.