Myslím, že nejmilejší mi byli studenti. Ty chodili na stop pěšky. Byli většinou dost zakomplexovaný. Ale s těma jsem ještě měla chuť se vybavovat. Hlavně o týhle zasraný společnosti. Byli jediný, se kterejma jsem byla ochotná jít domů. S ostatníma jsem to dělala v autě nebo v penziónu. Pokoj stál zákazníka ještě aspoň deset marek navíc. Přistavovali nám tam vždycky zvláštní lůžko, nesměli jsme použít čerstvě povlečenou francouzskou postel. Ty penzióny byly vážně děsný.

Byly jsme se Stellou domluvený na zašifrovanejch vzkazech, který jsme si psaly na reklamní sloupy nebo na prázdný plakátovací ohrady. Takže jsme vždycky při výměně směny věděly, co ta druhá právě dělá a jakou báchorku si vymyslela pro otce. Když už mi bylo na Kurfürstenstrasse ze všeho moc na blití, zašla jsem někdy do podniku, kterej se jmenoval Teen Challenge. Zaměřili se tam na Sound a baby-stop, aby nás napravili. Dávali nám brožury a knihy o malejch prostitutkách a heračkách v Americe, který se pomocí Teen Challenge obrátily na cestu k Bohu. Trochu jsem si tam popovídala, vypila čaj a snědla chleba se sádlem. A když začali mluvit o Bohu, sebrala jsem se a šla pryč. I v tomhle podniku vlastně heračky vydírali, pokoušeli se nás získat pro sektu, když jsme byly úplně v koncích.

Hned vedle hospody sekty na Kurfürstenstrasse měla svůj podnik jedna komunistická skupina. Četla jsem si někdy jejich hesla na výloze. Ty chtěli společnost úplné změnit. To se mi líbilo. Ale jejich řeči mi v mý situaci taky nepomohly.

Pak jsem se taky koukala do výloh velkejch obchodů s nábytkem, který jsou na Kurfürstenstrasse a Genthiner Strasse. Vracel se mi zase sen o vlastním bytě s Detlefem. Potom mi bylo ještě hůř.

Dostala jsem se pomalu na nejnižší stupeň svý herácký kariéry. Když se mi nedařilo na stopu, pomáhala jsem si krádežema. Brala jsem jen malý věci, chyběly mi k tomu vlohy, neměla jsem na to zkrátka nervy. Když mě jednou chtělo pár heráků vzít s sebou na nějakou vloupačku, zahla jsem jim. Svůj největší kriminální čin jsem spáchala, když jsem po skoro celý flašce vermutu rozbila boxerem okýnko u auta a ukradla rádio. Jinak jsem pomáhala herákům schovávat ukradený věci. Odvážela jsem horký zboží i od opravdovejch vloupaček. Dávala jsem lup do skříněk na stanici ZOO a taky jsem ho tam vyzvedávala. Dostávala jsem za to nejvejš dvacet marek. A přitom to bylo nebezpečnější než sama krádež. Jenže o tom jsem tenkrát neměla ani ponětí.

Doma jsem obelhávala otce a hádala se se Stellou. Měly jsme spolu domluvený, že se budem dělit o práci a taky o fet. Pořád jsme se kvůli tomu štěkaly. Protože jsme jedna druhou podezřívaly z podvádění. Život, kterej jsem tehdy vedla, už nebyl k vydržení.

Otec přirozeně dávno věděl, co se se mnou děje. Ale byl úplně bezradnej. Já taky. V každým případě mi bylo jasný, že mý rodiče mi pomoct nemůžou.

Školu už jsem taky nesnášela. I když jsem tam jen tak seděla. Ale ani to sezení jsem nemohla vydržet. Už jsem nesnesla chlapy, už jsem si nedokázala pokecat s feťákama, nesnášela jsem otce.

Zase jsem byla úplně na dně. Nálada na konec světa. Myšlenky na sebevraždu. To už jsem přece znala, věděla jsem, že je to konec. Ale byla jsem ještě moc zbabělá, abych si píchla zlatou ránu. Pořád ještě jsem hledala nějaký východisko.

Pak mě napadlo, že bych mohla jít dobrovolně do blázince.

Do Bonhoefferových léčeben kterejm se říkalo Bonnieho ranč. To bylo asi to poslední, co moh herák udělat. Z Bonnieho ranče měli všichni heráci děsnej strach. Říkalo se: Radši čtyři roky vězení než čtyři tejdny na Bonnieho ranči. Některý heráky, který se nervově složili, tam zavřeli násilím, a ty pak vyprávěli šílený horory.

Ale já si úplně naivně myslela, že když se jim vydám dobrovolně napospas, tak na to budou brát ohled. Úřad pro mládež nebo někdo takovej se přece musí postarat o pomoc mladistvejm. Musí jim bejt jasný, že rodiče mi nemůžou pomoct. To rozhodnutí, jít dobrovolně na Bonnieho ranč, bylo něco jako pokus o sebevraždu, při kterým člověk tajně doufá, že ho zas probuděj a všichni řeknou: Chudinka malá, měli jsme se o ni víc starat, už na ni nikdy nebudeme tak oškliví.

Jen co jsem dostala ten nápad, šla jsem k matce. Nejdřív se mnou jednala děsně studeně, protože mě už odepsala. Rozbrečela jsem se jak malej harant. Pokusila jsem se říct jí všechno o sobě podle pravdy. Pak začala brečet i ona, vzala mě do náruče a už mě nepustila. Obě jsme si krásně pobrečely. Sestra byla taky šťastná, že jsem zase přišla. Spaly jsme spolu v mý starý posteli. Brzy jsem dostala absťák.

Začalo nový odvykání. Už jsem ani nevěděla kolikátý. Myslím, že jsem už byla úplnej mistr světa v odvykání. V každým případě jsem neznala nikoho, kdo by tak často a dobrovolně odvykal jako já. A bez vyhlídky na úspěch. Bylo to skoro jako při prvním odvykání. Matka si zase vzala volno a nosila mi, na co jsem si vzpomněla: válium, víno, pudink, ovoce. Čtvrtej den mě matka odvezla do Bonnieho ranče. Chtěla jsem tam co nejdřív, protože jsem věděla, že bych si jinak hned druhej den znovu píchla.

Musela jsem se nejdřív svlíknout do naha a šoupli mě do koupelny. Jako kdybych byla prašivá. Ve dvou vanách se právě koupaly dvě úplně střelený ženský. Mě strčili do třetí vany a musela jsem se tam pod dohledem pořádně vydrhnout. Mý věci mi už nevrátili. Místo nich jsem dostala spodní kalhoty, který mi plandaly až někam ke kolenům, musela jsem si je pořád přidržovat, aby mi nesletěly, a starou babičkovskou noční košili. Dali mě na odděleni zvýšený péče na pozorování. Byla jsem tam jediná pod šedesátku. Byly tam pěkně švihlý babky. Až na jednu. Říkali jí Püppi.

Püppi pomáhala na oddělení. Byla nepostradatelná a dělala spoustu práce za sestry. Bavila jsem se s ní. Nevypadala jako bláznivá, jenom jí to trochu pomalu myslelo. Byla na oddělení už patnáct let. Její sourozenci ji před patnácti lety dovezli na Bonnieho ranč. Nikdy se nepodrobila žádný terapii. Zůstala na oddělení zvýšený péče. Asi proto, že ji tam potřebovali. Říkala jsem si, že to přece není normální, aby někdo zůstal patnáct let na odděleni zvýšený péče jen proto, že mu to pomalu myslí.